ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.4157.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 4157/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobců a) M. S. , P., a b) O. S., M., proti žalované SINCO Mělník společnosti s ručením omezeným , IČ 25656350, se sídlem v Mělníku, K Přívozu 3932, zastoupené JUDr. Pavlem Pileckým, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1163/5, o zaplacení částky 79.380 Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 8 C 1/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. dubna 2014, č. j. 31 Co 92/2014-287, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 12. 12. 2013, č. j. 8 C 1/2013-241, uložil žalované zaplatit žalobcům částku 109.910 Kč s příslušenstvím (výrok I.), ve zbytku žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Soud vycházel ze zjištění, že žalobci jsou vlastníky pozemku, na němž se nachází skleník ve vlastnictví žalované, která tak jejich pozemek užívá ke své zemědělské činnosti, aniž by se přitom opírala o jakýkoli právní důvod. Dovodil tedy, že na straně žalované vzniká bezdůvodné obohacení ve smyslu §451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), jehož výši je třeba určit peněžitou částkou odpovídající obnosu v daném místě a čase obvykle vynakládanému na užívání obdobných nemovitostí. Zmíněnou sumu pak určil na základě znaleckého posudku vypracovaného jím ustanoveným soudním znalcem a přiznal ji žalobcům jako náhradu za bezdůvodné obohacení v označeném období (1. 1. 2011 – 31. 12. 2012). Jelikož se jednalo o částku nižší, než která byla žalobci požadována, žalobu co do zbytku žalovaného plnění zamítl.
K odvolání žalobců i žalované přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 29. 4. 2014, č. j. 31 Co 92/2014-287, změnil ve výroku I. tak, že v části týkající se 7,05% úroku z prodlení ročně ze 79.380 Kč za den 4. 2. 2013 a ze 30.530 Kč od 20. 3. 2013 do zaplacení se žaloba zamítá, v části týkající se 79.380 Kč se 7,05% úrokem z prodlení ročně od 5. 2. 2013 do zaplacení napadenou část téhož výroku potvrdil (výrok I.), ve výroku II. je změnil tak, že v části týkající se 7,05% úroku z prodlení ročně z 366.360 Kč od 7. 1. 2013 do 3. 2. 2013 se řízení zastavuje, ve zbylé části výroku II. stejně jako ve výroku III. rozhodnutí potvrdil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud považoval za správná skutková zjištění soudu prvního stupně, na která odkázal, a za náležitý označil i postup tohoto soudu, jenž při svém rozhodování vycházel z posudku znaleckého ústavu KOPREA, spol. s r. o. Z hlediska právního posouzení rovněž shodně se soudem prvního stupně dovodil, že na straně žalované vzniká plněním bez právního důvodu bezdůvodné obohacení, jež je nutno stanovit ve výši částky, kterou by žalovaná musela za obvyklých okolností plnit, pokud by předmětné nemovitosti užívala na základě nájemní smlouvy. K částečné změně rozhodnutí přistoupil z důvodu nesprávně stanoveného počátku prodlení žalované, neboť za první den prodlení je nutno považovat až 5. 2. 2013, tedy den následující po dni, kdy žalované vznikla povinnost k plnění, pročež žalobu co do úroků z prodlení z částky 79.380 Kč za den 4. 2. 2013 zamítl. Na rozdíl od soudu prvního stupně neopomněl zohlednit skutečnost vyplynuvší z jeho skutkových zjištění, a sice že žalovaná již část peněz (30.530 Kč) žalobcům poukázala, avšak tito jsou v prodlení s jejím přijetím. S odkazem na ustanovení §520 obč. zák. proto zamítl žalobu co do části úroku z prodlení ze zmíněné uhrazené částky za období od 20. 3. 2013 do zaplacení. Částečným zastavením řízení pak zhojil pochybení soudu prvního stupně, jenž nesprávně posoudil podání žalobců, kterým požadovali úrok z prodlení od pozdějšího data, jako změnu žaloby, ačkoliv se jedná o její částečné zpětvzetí, a proto řízení mělo být v tomto rozsahu zastaveno.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání (podle obsahu podání toliko proti jeho výroku I. v části, ve které potvrdil vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně), jež pokládá za přípustné ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř.), neboť napadené rozhodnutí spočívá na otázce, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena. Dovolatelka předně vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci, neboť ke zjištění výše bezdůvodného obohacení neaplikoval ustanovení §136 o. s. ř. (soudy obou stupňů zde zcela vyšly ze znaleckého posudku vypracovaného znaleckým ústavem). Žalovaná dále namítá nesplnění zadání pověřeným znalcem, jenž pro stanovení obvyklého nájemného odmítl použít její podklady, a pro své závěry využil příklady nájmu či prodeje stavebních pozemků, ačkoliv se v uvedeném případě nejedná o zastavěné území [v souladu s §58 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, předmětný pozemek do takového území obce zahrnut není], jelikož jde o zemědělskou půdu určenou pro zajišťování speciální zemědělské výroby (zahradnictví). S ohledem na uvedené žalovaná navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a patřičně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V daném případě však nelze mít za to, že by rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo na otázce ve smyslu citovaného ustanovení a závěry v něm vyslovené odporovaly judikatuře Nejvyššího soudu.
Dovolatelka namítá, že si soudy v předchozím řízení počínaly chybně, když se při zjišťování výše bezdůvodného obohacení plně ztotožnily se znaleckým posudkem, jejž ona považuje za nesprávný. Problematice hodnocení znaleckého posudku jako jednoho z důkazů v civilním řízení se Nejvyšší soud věnoval již v řadě svých rozhodnutí, stručně lze proto i zde připomenout, že v případě důkazu znaleckým posudkem a obzvláště pak při jeho hodnocení je nutno dbát určitých specifik, především posouzení, zda má posudek všechny formální náležitosti, zda jsou závěry v něm uvedené řádně odůvodněny a podloženy obsahem nálezu, zda znalec vyčerpal úkol v rozsahu, v němž mu byl zadán, přičemž přihlédl ke všem skutečnostem, s nimiž se měl vypořádat, a zda jsou jeho závěry podloženy i výsledky řízení a nejsou v rozporu s ostatními provedenými důkazy (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 329/2010, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5138/2014). Soud však ze své povahy nedisponuje takovými odbornými znalostmi, aby mohl zodpovědně přezkoumávat věcnou správnost znaleckého posudku či jeho závěry nahradit názorem vlastním (například za použití §136 o. s. ř., jenž má ovšem místo pouze tam, kde výši nároku lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo ji není možné určit vůbec), v případě pochybností může toliko znalci uložit, aby podal vysvětlení, posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, popřípadě aby vypracoval posudek nový, nebo je možné ustanovit jiného znalce, jenž by věc znovu posoudil a vyjádřil se ke správnosti původního posudku (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soud ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4930/2009). V souzené věci lze však uzavřít, že odvolací soud hodnotil posudek v intencích výše uvedeného, a zároveň je z napadeného rozhodnutí zřejmé, že neshledal prostor pro zmiňované pochybnosti, neboť veškeré námitky (ať už se jedná o vysvětlení stran výběru porovnávaných nemovitostí či způsobu zohlednění specifik daného pozemku a stavby na něm umístěné, účelu i způsobu využití nemovitosti), jež žalovaná vznáší i v podaném dovolání, byly buď v rámci odůvodnění znaleckého posudku, či samotným znalcem před soudem prvního stupně vypořádány a všechny závěry řádně odůvodněny. Vycházel-li tedy soud z těchto zjištění, nelze mu v jeho postupu ničeho vytknout. Nejvyšší soud ostatně k obdobnému dospěl a na relevantní judikaturu dovolatelku upozornil již ve svém usnesení ze dne 5. 8. 2014, sp. zn. 28 Cdo 589/2014, vydaném v řízení s obdobným předmětem mezi týmiž účastníky, na něž lze v podrobnostech přiměřeně odkázat. V nyní projednávané věci pak dovolací soud neshledal důvody, pro něž by se měl od svých dříve přijatých závěrů odchýlit.
Nadto nelze ani přehlédnout, že dovolatelčiny námitky brojí toliko proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů, jež sama dovolacímu přezkumu podléhat nemohou, neboť taková činnost Nejvyššímu soudu ve smyslu ustanovení §237, §241a odst. 1 a §242 odst. 3 o. s. ř. nepřísluší (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. 28 Cdo 411/2014).
Z uvedeného je zřejmé, že dovolatelka svou argumentací nepoukázala na otázku, pro niž by bylo možno na dovolání pohlížet jako na přípustné ve smyslu §237 o. s. ř., pročež je Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalobcům, již by na jejich náhradu měli v zásadě právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. března 2016
JUDr. Jan E l i á š , Ph.D.
předseda senátu