ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.440.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 440/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobců a) S. V. , a b) Z. V. , zastoupených Mgr. Markem Reichelem, advokátem se sídlem v Blansku, Wolkerova 2, proti žalovanému T. H. , zastoupenému JUDr. Josefem Augustinem, advokátem se sídlem v Prostějově, Žižkovo nám. 20, o 594.849 Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 10 C 420/2011, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 22. září 2015, č. j. 59 Co 321/2015-266, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Zlíně usnesením ze dne 21. 7. 2015, č. j. 10 C 420/2011-254, zamítl návrh žalovaného na vyslovení neúčinnosti doručení usnesení téhož soudu ze dne 9. 2. 2015, č. j. 10 C 420/2011-234.
Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně usnesením ze dne 22. 9. 2015, č. j. 59 Co 321/2015-266, usnesení soudu prvního stupně ze dne 21. 7. 2015 k odvolání žalovaného potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž bez bližšího upřesnění uvedl, že napadené rozhodnutí je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a spočívá na vyřešení otázky procesního práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Dovolatel dále upozornil, že při doručování usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 9. 2. 2015 prokazatelně došlo k pochybení provozovatele poštovních služeb, v jehož důsledku se adresát objektivně nemohl s danou písemností seznámit. Jelikož soudy nižších stupňů nezákonné počínání doručujícího orgánu dostatečně nereflektovaly, obrací se žalovaný na Nejvyšší soud s žádostí, aby usnesení krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Požadavek, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je v souladu s §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí tohoto mimořádného opravného prostředku. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam vyjmenovaných hledisek považuje za naplněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1478/2014, ze dne 25. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 3745/2014, a ze dne 2. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3956/2015, dále viz též např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16, body 16 až 19).
Námitka, dle níž se odvolací soud při řešení určité otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání patrno, s jakými judikatorními závěry dovolacího soudu jsou právní názory soudu druhého stupně v rozporu (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 33 Cdo 4232/2015, případně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 33 Cdo 115/2016). Je-li tvrzeno, že předestřená otázka je Nejvyšším soudem rozhodována rozdílně, musí být z dovolání zřejmé, ve kterých svých rozhodnutích dovolací soud danou otázku vyřešil odlišně (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1417/2014, ze dne 2. 3. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3448/2014, či ze dne 4. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5430/2014).
Jelikož dovolatel těmto požadavkům v posuzované věci zjevně nedostál, nezbylo Nejvyššímu soudu než jeho dovolání, jež trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, v souladu s §243c odst. 1, větou první, o. s. ř. odmítnout.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 7. 2016
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu