ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.4913.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 4913/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce R. U. , P., zastoupeného JUDr. Ivanou Psůtkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Slavíkova 19, proti žalovaným 1) H. J. , Ž. R., zastoupené JUDr. Hanou Jirouškovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Slovanská alej 24, a 2) T. V. , K., zastoupeným JUDr. Milanem Kocourkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské nám. 56, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 7 C 11/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. června 2015, č. j. 12 Co 179/2015-209, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Hany Jirouškové, advokátky se sídlem v Plzni, Slovanská alej 24.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Milana Kocourka, advokáta se sídlem v Praze 1, Václavské nám. 56.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s . ř.) :
Dovolání žalobce proti části výroku I. rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. června 2015, č. j. 12 Co 179/2015-209, jíž byl potvrzen výrok I. rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 22. 1. 2015, č. j. 7 C 11/2014-178, není přípustné podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 - dále jen „o. s. ř.“, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 1999, sp. zn. 29 Cdo 1024/99, v němž dospěl k závěru, že „příklep licitátora ve veřejné dražbě v tzv. malé privatizaci podle zákona č. 427/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je právním úkonem ve smyslu ustanovení §5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), že veřejná dražba podle tohoto zákona je svou povahou způsobem a procesem uzavření smlouvy, na jejímž základě dochází k převodu (nikoli přechodu) vlastnictví k vydraženému majetku, neboť v ní se shodně setkávají v důsledku konsensu projevy vůle (právní úkony) prodávajícího a kupujícího, přičemž uzavření smlouvy je završeno příklepem licitátora. Příklep ve veřejné dražbě stvrzuje uzavření kupní smlouvy a tím dochází k převodu vlastnictví z prodávajícího na kupujícího. Dražba resp. příklep v dražbě je proto právní skutečností, která má obdobnou smluvní povahu, jako klasická kupní smlouva. Je proto nutno uzavřít, že převod vlastnictví na základě příklepu ve veřejné dražbě jednoznačně spadá jako důsledek právního úkonu pod režim ustanovení §5 odst. 3 zákona o půdě]. Ústavní stížnost podaná žalobcem proti tomuto rozhodnutí Nejvyššího soudu byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2001, sp. zn. I. ÚS 157/2000.
Žalobce se tudíž nemohl stát vlastníkem předmětných pozemků na základě příklepu ve veřejné dražbě provedené podle zákona č. 427/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, v situaci, kdy oprávněné osoby podle zákona o půdě řádně a včas uplatnily svůj nárok na vydání těchto pozemků, neboť se jednalo o právní úkon absolutně neplatný, a to bez ohledu na to, že se oprávněné osoby v době následující po uplatnění restitučního nároku vzdaly části tohoto nároku s vědomím, že požadovaný pozemek nelze vydat z důvodu uvedeného v ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě.
Námitka dovolatele, jíž poukazuje na nicotnost rozhodnutí Okresního úřadu v Klatovech - pozemkového úřadu ze dne 9. 5. 1994, taktéž přípustnost dovolání nezakládá, neboť ohledně ní dovolatel Nejvyššímu soudu nepředložil žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí a jež by splňovala předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř.
Dovolání žalobce směřuje i proti části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen výrok III. rozsudku soudu prvního stupně, a dále proti výrokům II., III. a IV. rozsudku odvolacího soudu. Přípustnost dovolání proti těmto výrokům je však vyloučena ustanovením §238 odst. 1. písm. c) o. s. ř., neboť jimi bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, a nejedná se přitom o vztah ze spotřebitelské smlouvy ani o pracovněprávní vztah.
K vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. června 2016
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu