ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.5054.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 5054/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce Bc. A. K. , B., zastoupeného Mgr. Ladislavem Rychtářem, advokátem se sídlem v Praze 6, U Hadovky 564/3, proti žalovaným: 1) Honební společenstvo Chrášťany – Koloměřice , IČO: 71170359, se sídlem v Chrášťanech 114, 2) Myslivecký spolek Koloměřice – Chrášťany , IČO: 68520298, se sídlem v Chrášťanech 79, oběma zastoupeným Mgr. Bohumilem Vlčkem, advokátem se sídlem v Prachaticích, Šeříková 32, o určení neplatnosti smlouvy o nájmu honitby , vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 28 C 162/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. května 2015, č. j. 7 Co 794/2015-123, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Českých Budějovicích potvrdil rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. ledna 2015, č. j. 28 C 162/2014-104, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu na určení, že smlouva o nájmu honitby uzavřená dne 21. 6. 2013 mezi žalovanými je neplatná; současně rozhodl o nákladech řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v ustanovení §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
Podle ustanovení §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé (vůči němuž se žalobce vymezuje dovoláním) spočívá na závěru, že na žádaném určení neplatnosti smlouvy o nájmu honitby nemá žalobce naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu je dlouhodobě ustálena v názoru, že určovací žaloba je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu ve smyslu §80 písm. c/ o. s. ř.; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné právní závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný pod č. 21/1997 časopisu Soudní judikatura).
Jestliže právní otázka (platnost smlouvy), o níž má být rozhodnuto určovacím výrokem, má povahu předběžné otázky ve vztahu k existenci práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení této předběžné otázky, lze-li žalovat přímo na určení existence práva nebo právního vztahu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 20. března 1996, sp. zn. II Odon 50/96, uveřejněný na str. 113 časopisu Soudní rozhledy č. 5/1996). Jinými slovy řečeno, lze-li žalovat o určení práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 2. dubna 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99, uveřejněný pod č. 68/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K uvedeným právním názorům se Nejvyšší soud přihlásil také v rozsudku z 27. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 539/2003, uveřejněném pod č. 29/2005 časopisu Soudní judikatura, v němž dále dovodil, že je-li posouzení platnosti právního úkonu otázkou předběžnou ve vztahu k řešení otázky (ne)existence práva nebo právního vztahu, který měl být tímto právním úkonem založen, změněn nebo ukončen, pak na takovém určení není dán naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ o. s. ř. Přitom otázku naléhavého právního zájmu na určení jako institutu procesněprávního nelze směšovat s otázkou (aktivní) věcné legitimace jako institutem hmotného práva (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. dubna 2002, sp. zn. 21 Cdo 679/2001, uveřejněný pod č. 77/2002 časopisu Soudní judikatura).
Závěr odvolacího soudu, že žalobce nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení neplatnosti smlouvy (smlouvy o nájmu honitby, uzavřené mezi žalovanými dne 21. 6. 2013) ve smyslu §80 písm. c/ o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2013), je tedy v souladu se shora citovanou judikaturou, jelikož otázka platnosti této smlouvy je toliko otázkou předběžnou ve vztahu k řešení otázky (ne)existence právního vztahu nájmu honitby (o jehož vzniku a trvání je mezi účastníky spor především).
Preventivní funkci nemůže žaloba o určení neplatnosti smlouvy o nájmu honitby v tomto konkrétním případě plnit právě i proto, že samotné určení neplatnosti označené smlouvy otázku existence právního poměru, jenž měl být touto smlouvou založen, mezi účastníky najisto (závazně) nepostaví, v situaci, kdy – jak současně plyne ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů – žalovaní mohou vznik a trvání nájmu dovozovat i z jiných právních úkonů (např. smlouvy o nájmu honitby ze dne 25. 2. 2013).
Potud je dána i odlišnost věci nyní posuzované od věci rozhodované Nejvyšším soudem rozsudkem ze dne 11. dubna 2012, sp. zn. 28 Cdo 4005/2011, v níž šlo o řešení otázek věcné legitimace a naléhavého právního zájmu k podání určovací žaloby ve věci nájmu honitby, navíc v situaci, kdy platnost smlouvy již nebylo možno zvrátit prostřednictvím žaloby o vyslovení neplatnosti rozhodnutí valné hromady honebního společenstva (§22 odst. 8 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti).
Zamítá-li pak soud žalobu na určení pro nedostatek naléhavého právního zájmu na takovém určení, je vyloučeno, aby současně žalobu přezkoumal po stránce věcné (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 27. února 1997, sp. zn. 3 Cdon 1097/96, a z 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněné pod č. 20/97 a 21/97 časopisu Soudní judikatura). Proto jsou také nezávažné námitky žalobce, jež se vztahují k samotné otázce platnosti smlouvy o nájmu honitby (v situaci, kdy rozhodnutí příslušného orgánu honebního společenstva o pronájmu honitby bylo prohlášeno za neplatné). K argumentaci dovolatele, jenž – navzdory taxativnímu výčtu důvodů relativní neplatnosti právního úkonu dle §40a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku – nepokládá takový úkon za absolutně neplatný, sluší se snad uvést, že ani relativní neplatnosti právního úkonu není zapotřebí dovolat se v samostatném soudním sporu a postačí, aby oprávněná osoba uplatnila tzv. relativní neplatnost právního úkonu „mimosoudně“, projevem adresovaným účastníkům úkonu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2007, sp.zn. 21 Cdo 948/2006, uveřejněný pod č. 97 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2007; shodně již i Zhodnocení rozhodování soudů a státních notářství s uplatňováním ustanovení novelizovaných v roce 1982, uveřejněné pod č. 50 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1985). Tedy i otázku tzv. relativní neplatnosti lze v občanském soudním řízení vždy řešit jako otázku předběžnou.
Z uvedeného vyplývá, že relevantní otázku, zda žalobce má na požadovaném určení neplatnosti právního úkonu (smlouvy) naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. či nikoliv (na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí), odvolací soud vyřešil napadeným rozsudkem v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Protože Nejvyšší soud neshledal ani důvody k jinému posouzení této v jeho rozhodovací praxi již vyřešené otázky, dovolání jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věty první o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy jiným účastníkům než dovolateli, jenž však v řízení neuspěl, v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. května 2016
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu