ECLI:CZ:NS:2016:29.CDO.1115.2014.1
sp. zn. 29 Cdo 1115/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobce CDV-1, Ltd., se sídlem Peterborough Court, 133 Fleet Street, London, EC4A 2BB, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, reg. č. 4150216, zastoupeného JUDr. Petrem Balcarem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Revoluční 763/15, PSČ 110 00, proti žalovaným 1/ KC - CZ Holding, s. r. o., se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Vítkovická 3276/2a, PSČ 702 00, identifikační číslo osoby 26237776, a 2/ M. F. K. , zastoupenému Mgr. Pavlem Vincíkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 1096/8, PSČ 110 00, o námitkách druhého žalovaného proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 54 Cm 424/2010, o dovolání druhého žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. února 2013, č. j. 9 Cmo 470/2012-75, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. února 2013, č. j. 9 Cmo 470/2012-75, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze vydal na základě návrhu žalobce (CDV-1, Ltd.) dne 31. ledna 2011 směnečný platební rozkaz, č. j. 54 Cm 424/2010-17, kterým uložil žalovaným (KC - CZ Holding, s. r. o. a M. F. K.) zaplatit společně a nerozdílně žalobci částku 5 647 029 Kč s 6% úrokem od 24. listopadu 2010 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 18 823,43 Kč a náklady řízení.
Soud prvního stupně usnesením ze dne 15. srpna 2012, č. j. 54 Cm 424/2010-53, zastavil řízení ve vztahu ke druhému žalovanému (bod I. výroku), vydaný směnečný rozkaz ve vztahu ke druhému žalovanému zrušil (bod II. výroku) a rozhodl o nákladech řízení druhého žalovaného a o nákladech státu (body III. a IV. výroku).
Vyšel přitom z toho, že:
1/ Žalobce se návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu, podaným u soudu prvního stupně dne 9. prosince 2010, domáhal po žalovaných plnění ze směnky vlastní vystavené v Praze dne 22. února 2002 prvním žalovaným na řad žalobce, znějící na směnečný peníz 5 647 029 Kč, se splatností dne 23. listopadu 2010 v Praze, za jejíž zaplacení převzal směnečné rukojemství druhý žalovaný.
2/ Ve včas podaných námitkách, jimiž se bránil povinnosti uložené mu shora označeným směnečným platebním rozkazem, druhý žalovaný uvedl, že na jeho majetek bylo Okresním soudem v Rosenheimu zahájeno dne 31. března 2005 insolvenční řízení pod spisovou značkou IN 307/04, což doložil stejnopisem tohoto rozhodnutí.
Na takto ustaveném základě soud prvního stupně nejprve dovodil, že insolvenční řízení na majetek druhého žalovaného bylo zahájeno před tím, než žalobce uplatnil svoji směnečnou pohledávku, která podléhá přihlášce do insolvenčního řízení, žalobou.
Přitom zdůraznil, že podle článku 17 Nařízení Rady (ES) č. 1346/2000 ze dne 29. května 2000, o úpadkovém řízení (dále jen „nařízení“), má rozhodnutí o zahájení úpadkového řízení podle článku 3 odst. 1 bez dalších formálních náležitostí v kterémkoli členském státě stejné účinky jako podle právních předpisů státu, který řízení zahájil. V dané věci je tak třeba věc posuzovat podle právního řádu Spolkové republiky Německo, který v zákoně o insolvenčním řízení ze dne 5. října 1994 (BGBi.IS.2866) v §87 stanoví, že insolvenční věřitelé mohou své pohledávky uplatnit jen v insolvenčním řízení. Věřitelé tak zahájením insolvenčního řízení ztrácejí možnost uplatňovat své pohledávky jinak než v zahájeném insolvenčním řízení.
Z toho soud prvního stupně dovodil, že žalobce neměl „aktivní legitimaci“ k zahájení tohoto řízení ve vztahu ke druhému žalovanému, což je podmínka, k níž soud musí přihlížet ve smyslu ustanovení §103 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), kdykoli za řízení. Protože jde o nedostatek podmínky řízení neodstranitelný, soud prvního stupně řízení ve vztahu ke druhému žalovanému podle §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil a zároveň vůči němu směnečný platební rozkaz zrušil.
K uvedenému soud prvního stupně dodal, že v insolvenčním řízení vůči druhému žalovanému bylo dne 10. května 2011 rozhodnuto o prominutí zbytku dluhu, přičemž z odůvodnění rozhodnutí Obvodního soudu v Rosenheimu je zřejmé, že pohledávky, kromě vyjmenovaných, se staly nevymahatelnými, „tedy bez zániku práva“. Podle soudu prvního stupně však otázka, zda žalobce přihlásil svoji pohledávku do insolvenčního řízení či zda ji druhý žalovaný v insolvenčním řízení přiznal a zda ji lze eventuálně (v případě nepřiznání dlužníka) v zákonné lhůtě znovu projednat, již není předmětem tohoto řízení. Proto se jí dále nezabýval. K tomu dále poznamenal, že rozhodnutí v insolvenčním řízení je navíc datováno až po vydání směnečného platebního rozkazu, takže by ani v případě existence aktivní legitimace žalobce nemohlo mít jakýkoliv vliv na přezkum správnosti vydání směnečného platebního rozkazu.
K odvolání žalobce odvolací soud v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se nevydává.
Odvolací soud – cituje ustanovení §175 odst. 1 první věty o. s. ř. a články 16 odst. 1 a 17 odst. 1 nařízení – zdůraznil, že druhý žalovaný v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu pouze uvedl, že před podáním směnečné žaloby bylo proti němu zahájeno insolvenční řízení u německého soudu, ale netvrdil, jaké účinky má toto řízení, které by dále byl povinen podle článku 17 odst. 1 nařízení uznat i český soud. Protože zásada „iura novit curia" (soud zná právo) se vztahuje na české právo, na právo Evropské unie a na normy mezinárodního práva, kterými je Česká republika vázána, avšak nikoliv na německé právo, pak chtěl-li druhý žalovaný dosáhnout toho, aby se v daném řízení u českého soudu uplatnila ustanovení německého insolvenčního zákona (týkající se účinků rozhodnutí o zahájení úpadkového řízení), měl v námitkách tvrdit obsah těchto ustanovení a svá tvrzení prokázat. Druhý žalovaný však nic takového neučinil, proto podle odvolacího soudu soud prvního stupně překročil rámec podaných námitek, když z vlastní iniciativy začal zjišťovat, jaké účinky má podle německého práva zahájení insolvenčního řízení.
Nad rámec uvedeného (pro případ, že by tento závěr byl nesprávný) odvolací soud uvedl, že z odůvodnění usnesení Okresního soudu v Rosenheimu ze dne 22. června 2012, sp. zn. IN 307/04, plyne, že insolvenční řízení bylo dne 26. července 2006 (před podáním směnečné žaloby) zrušeno po provedeném konečném rozvrhu. Z uvedeného dovodil, že „i při vzetí v úvahu těchto okolností“ nelze učinit závěr, že by v době podání směnečné žaloby a ke dni vydání směnečného platebního rozkazu existovala překážka probíhajícího insolvenčního řízení vůči druhému žalovanému.
Proti usnesení odvolacího soudu podal druhý žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. tak, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení změnil tak, že se potvrzuje usnesení soudu prvního stupně, event. aby je zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatel předně namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku, do jaké míry se procesní zásada „soud zná právo“ uplatní také na cizozemské právní předpisy a do jaké míry je soud povinen si znění a význam relevantních cizozemských právních předpisů z úřední povinnosti zjišťovat.
Má za to, že právní posouzení této otázky odvolacím soudem je v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, k čemuž cituje pasáž z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2012, sp. zn. 33 Cdo 3529/2010. Na podporu svého závěru, podle něhož měl odvolací soud v souladu s ustáleným výkladem zásady „iura novit curia" z úřední povinnosti sám zjišťovat obsah cizího (německého práva), použitelného v dané věci na základě článku 17 nařízení, jakýmkoliv dostupným způsobem, dovolatel dále argumentuje i poukazem na ustanovení §23 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (účinného od 1. ledna 2014). V něm podle dovolatele zákonodárce formuloval zásadu „iura novit curia“ již zcela jednoznačně a bez ponechání jakéhokoliv prostoru pro případný odlišný výklad.
Dále dovolatel odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení otázky splnění podmínek řízení, a to zejména aktivní legitimace žalobce k podání návrhu na vydání směnečného platebního rozkazu.
Dovolatel míní, že koncentrační zásada, která se uplatní ohledně námitek podaných proti směnečnému platebnímu rozkazu, nedopadá na procesněprávní námitky poukazující na nedostatek podmínek řízení, k nimž soud přihlíží z úřední povinnosti kdykoliv za řízení. Proto pokládá za nesprávný závěr odvolacího soudu, podle něhož soud prvního stupně za situace, kdy dovolatel v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu netvrdil, jaké účinky má podle německého práva zahájení insolvenčního řízení, neměl sám tyto účinky zjišťovat (překročil rámec podaných námitek).
V dané souvislosti dovolatel odvolacímu soudu rovněž vytýká, že měl-li odlišný názor na výklad a aplikaci rozhodného německého práva oproti soudu prvního stupně, měl obsah a význam německých právních norem řádně zjistit, nikoliv přesunout důkazní břemeno na dovolatele a současně tento svůj postoj zpochybnit slovy „i kdyby byl tento právní závěr odvolacího soudu nesprávný“.
Následně dovolatel předkládá svůj výklad německého zákona o insolvenčním řízení s tím, že ve shodě se soudem prvního stupně uzavírá, že žalobce nemohl po zahájení insolvenčního řízení vůči dovolateli ve Spolkové republice Německo uplatnit svou směnečnou pohledávku žalobou (měl ji přihlásit do insolvenčního řízení). V této souvislosti uvádí, že ke dni podání návrhu na vydání směnečného platebního rozkazu i ke dni vydání směnečného platebního rozkazu ohledně jeho majetku běžela tzv. testovací doba, během níž se dovolatel měl osvědčit za účelem dosažení osvobození od zbytku dluhů, přičemž i řízení o osvobození od zbytku dluhů je podle německého práva součástí insolvenčního řízení jako takového.
Dovolatel rovněž namítá, že postupem soudů obou stupňů mu byla odňata možnost jednat před soudem. Dosud mu totiž nebyl řádně doručen směnečný platební rozkaz. Okresní soud v Rosenheimu se sice pokusil dovolateli platební rozkaz dne 8. března 2011 doručit, ale s ohledem na to, že toto rozhodnutí bylo doručováno pouze v češtině, bez připojení německého překladu, dovolatel, který není znalý českého jazyka, v souladu s poučením poskytnutým Okresním soudem v Rosenheimu odmítl doručovanou písemnost přijmout. Přestože se zpráva o odmítnutí přijetí směnečného platebního rozkazu nachází v soudním spise, soud prvního stupně již neučinil žádné další kroky směřující k opětovnému a řádnému doručení směnečného platebního rozkazu dovolateli.
Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, zdůrazňuje, že insolvenční řízení ve věci druhého žalovaného bylo zrušeno po provedeném konečném rozvrhu již usnesením Okresního soudu v Resenheimu ze dne 26. července 2006. Z toho dovozuje, že žalobce byl v době zahájení tohoto řízení (9. prosince 2010) aktivně legitimován k podání žaloby. I kdyby však bylo lze považovat běh testovací lhůty pro rozhodnutí o osvobození od zbytku dluhů za trvání německého insolvenčního řízení, žalobce poukazuje na to, že k vydání rozhodnutí o osvobození od zbytku dluhů došlo 10. května 2011, čímž insolvenční řízení bezpochyby skončilo. V důsledku toho může žalobce po dovolateli svůj nárok opět uplatňovat soudní cestou ve sporném řízení (žalobce je opět aktivně věcně legitimován a dovolatel je opět pasivně věcně legitimován).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., jelikož napadené rozhodnutí je v rozporu s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud se v hranicích právních otázek vymezených dovoláním zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že předmětem dokazování nemohou být právní předpisy, pro něž platí zásada „iura novit curia“. Byť zákon tuto zásadu výslovně spojuje jen s předpisy, jež jsou uveřejněny nebo oznámeny ve Sbírce zákonů České republiky (srov. §121 o. s. ř.), lze ji obecně vztáhnout i na předpisy cizozemské, neboť se v důkazním řízení dokazují jen skutečnosti účastníky tvrzené či v řízení jinak vyšlé najevo. Z toho plyne, že soud, který má zásadně zjišťovat obsah cizího práva jakýmkoli dostupným a spolehlivým způsobem, může získat znalost cizího práva vlastním studiem (z pramenů jemu dostupných, jsou-li dostatečně spolehlivé), vyjádřením Ministerstva spravedlnosti (srovnej §53 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění účinném do 31. prosince 2013, pro věc rozhodném), popř. ze znaleckého posudku z oboru právních vztahů k cizině, přičemž v posléze uvedených případech nejde o důkaz listinou ve smyslu §129 o. s. ř. Soud může rovněž požadovat součinnost účastníka, který se dovolává cizího práva, aby předložil text cizí normy. K tomu srov. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2007, sp. zn. 25 Cdo 1143/2006, dále dovolatelem přiléhavě zmíněné usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3529/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2013, sp. zn. 23 Cdo 1308/2011, jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 3. dubna 2012, sp. zn. Pl. ÚS 2/11.
Z uvedeného je zřejmé, že nemůže obstát závěr odvolacího soudu, že soud prvního stupně překročil rámec podaných námitek (proti směnečnému platebnímu rozkazu), když z vlastní iniciativy začal zjišťovat, jaké účinky má podle německého práva zahájení insolvenčního řízení.
Již to je důvodem pro zrušení napadeného usnesení, neboť bylo na odvolacím soudu, aby přezkoumal závěr soudu prvního stupně, opřený o konkrétní ustanovení německého insolvenčního zákona, podle něhož v době zahájení řízení bránily účinky ve Spolkové republice Německo probíhajícího insolvenčního řízení vůči dovolateli (druhému žalovanému) tomu, aby žalobce vůči dovolateli uplatňoval svou tvrzenou směnečnou pohledávku jinak než v insolvenčním řízení.
Přitom nelze ponechat stranou, že požadavek na znalost účinků rozhodnutí, kterým se zahajuje německé insolvenční řízení, plyne z přímo aplikovatelného předpisu Evropské unie (článek 17 nařízení), jehož užití se odvolací soud způsobem popsaným v napadeném rozhodnutí vyhnout nemůže (má povinnost nařízení znát a přímo podle něj postupovat).
Dovolateli lze dále přisvědčit i v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu je vnitřně rozporné. Odvolací soud na jedné straně konstatoval, že soud prvního stupně pochybil, když ve věci zkoumal německé právo, přičemž však zároveň sám přihlédl (rovněž) k tomu, že insolvenční řízení ve Spolkové republice Německo bylo „zrušeno“ po provedeném konečném rozvrhu, a to ještě před zahájením řízení v posuzované věci. Z toho pak dovodil, že v době podání směnečné žaloby neexistovala „překážka probíhajícího insolvenčního řízení vůči druhému žalovanému u německého soudu“. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud tento svůj závěr nijak blíže neodůvodnil. Neuvedl žádné konkrétní ustanovení německého práva, z něhož by bylo zřejmé, jak dospěl k závěru o zániku účinků insolvenčního řízení. Tento závěr patrně čerpal (jen) z odůvodnění usnesení Okresního soudu v Rosenheimu ze dne 20. června 2012, sp. zn. IN 307/04.
Z uvedeného je zřejmé, i s ohledem na obsah dovolacích námitek a vyjádření žalobce k dovolání, že závěr o tom, zda v době zahájení řízení v posuzované věci trvaly účinky zahájení insolvenčního řízení vůči druhému žalovanému ve Spolkové republice Německo, zda tyto účinky trvaly i v době vydání směnečného platebního rozkazu a jaký dopad na zahájené řízení má (může mít) rozhodnutí německého insolvenčního soudu o osvobození dovolatele od zbytku dluhů, se neobejde bez znalosti německého práva, jehož použití soud prvního stupně správně dovodil z článku 17 odst. 1 nařízení.
Protože odvolací soud takto nepostupoval, neboť svůj závěr o tom, že zde není dána překážka bránící zahájení řízení ani v případě, kdyby ve věci mělo být aplikováno německé právo, nijak blíže neodůvodnil (poukazem na příslušné ustanovení německého práva), a navíc při svém rozhodování vyšel z listiny předložené žalobcem v odvolacím řízení (usnesení Okresního soudu v Rosenheimu ze dne 20. června 2012), s jejímž obsahem dovolatele neseznámil a neumožnil se mu k němu vyjádřit, zatížil tím řízení vadami (nepředvídatelností a nepřezkoumatelností rozhodnutí), jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédl v souladu s §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. K tomu srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2015, sp. zn. 33 Cdo 4334/2014.
Zbývá dodat, že důvodná je i námitka dovolatele, že mu dosud nebyl doručen směnečný platební rozkaz, jehož přijetí odepřel (viz č. l. 19-21). Tato skutečnost však sama o sobě není důvodem pro zrušení napadeného usnesení, když předmětem odvolacího řízení bylo posouzení věcné správnosti rozhodnutí soudu prvního stupně o zrušení tohoto směnečného platebního rozkazu a zastavení řízení.
Protože se dovolateli podařilo námitkami uplatněnými prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. zpochybnit správnost usnesení odvolacího soudu, přičemž dosavadní stav řízení neumožňuje jeho změnu, dovolací soud je zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. března 2016
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu