ECLI:CZ:NS:2016:29.CDO.1518.2016.1
sp. zn. 29 Cdo 1518/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce J. R. , zastoupeného JUDr. Martinem Vlčkem, CSc., advokátem, se sídlem v Praze 2, Anglická 521/4, PSČ 120 00, proti žalovanému JUDr. Pavlu Bergerovi , advokátu, se sídlem v Praze 10, Bělocerkevská 1037/38, PSČ 100 00, jako správci konkursní podstaty úpadce INTERIER PRAHA a. s. v likvidaci, identifikační číslo 60193379, zastoupené JUDr. Pavlem Sedláčkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Dlouhá 705/16, PSČ 110 00, za účasti Global Financial Restructuring Czech, s. r. o. , se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 846/1, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 27182452, zastoupeného Mgr. Martinem Žižkou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 846/1, PSČ 110 00, jako vedlejšího účastníka řízení na straně žalovaného, o vyloučení částky 14.035.000 Kč s příslušenstvím ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 Cm 73/2004, o dovolání žalobce a vedlejšího účastníka proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2015, č. j. 13 Cmo 400/2006-364, takto:
I. Dovolání se odmítají.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí částku 3.388 Kč, k rukám zástupce žalovaného; jinak nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 30. září 2005, č. j. 41 Cm 73/2004-143, zamítl Městský soud v Praze žalobu, kterou se žalobce (J. R.) domáhal vůči žalované [Ing. Ludmile Kamlenkové jako správkyni konkursní podstaty úpadce INTERIER PRAHA a. s. v likvidaci] zaplacení částky 14.035.000 Kč, s příslušenstvím (tvořeným osmiprocentním úrokem z prodlení za dobu od 26. září 2002 do zaplacení) [bod I. výroku] a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. listopadu 2015, č. j. 13 Cmo 400/2006-364 (již za účasti Global Financial Restructuring Czech, s. r. o., jako vedlejšího účastníka řízení na straně žalované) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení mezi žalobcem a žalovanou (druhý výrok) a mezi žalobcem a vedlejším účastníkem (třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání vedlejší účastník a žalobce. Nejvyšší soud pak obě dovolání odmítl podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2007 (dále též jen „o. s. ř.“), jako nepřípustná.
Nejvyšší soud předesílá, že v průběhu dovolacího řízení došlo ke změně v osobě správce konkursní podstaty (Městský soud v Praze usnesením ze dne 8. března 2016, č. j. 94 K 94/98-3518, které nabylo právní moci dne 1. dubna 2016, zprostil funkce dosavadní správkyni konkursní podstaty úpadce a novým správcem konkursní podstaty úpadce ustavil JUDr. Pavla Bergera). Nejvyšší soud tedy o věci dále bez dalšího jednal a rozhodl na straně žalované s novým správcem konkursní podstaty.
K důvodům odmítnutí dovolání Nejvyšší soud úvodem podotýká, že již v předchozích dvou svých (zrušujících) rozsudcích v této věci (v rozsudku ze dne 28. ledna 2010, č. j. 29 Cdo 4857/2008-255, i v rozsudku ze dne 18. prosince 2014, č. j. 29 Cdo 244/2012-337) ozřejmil, že předmětný spor je sporem vyvolaným konkursem prohlášeným podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“) [v prvním z označených rozsudků výslovně uvedl, že jde o spor o žalobě, jež má charakter vylučovací žaloby dle §19 odst. 2 ZKV].
Platí pro něj tedy závěry, jež se podávají např. z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Tam Nejvyšší soud vysvětlil, že zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§433 bod 1. a §434), s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007).
Jinak řečeno, přípustnost dovolání v této věci se posuzuje podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2007, na čemž nic nemění nesprávné poučení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí (o předpokladech přípustnosti dovolání podle občanského soudního řádu v aktuálním znění). To totiž přípustnost dovolání (tam, kde podle zákona přípustné být nemůže) nezakládá; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 2. prosince 2008, sp. zn. II. ÚS 323/07, uveřejněný pod číslem 210/2008 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.
S přihlédnutím k rozhodnému znění občanského soudního řádu pak Nejvyšší soud uvádí k přípustnosti podaných dovolání následující:
[1] K dovolání vedlejšího účastníka.
Dovolání vedlejšího účastníka směřuje jen proti třetímu výroku o nákladech odvolacího řízení mezi ním a žalobcem. V tomto rozsahu je dovolání objektivně nepřípustné; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 4/2003“).
[2] K dovolání žalobce.
Dovolání žalobce výslovně směřuje proti „všem třem výrokům“ napadeného rozhodnutí, tedy i proti druhému a třetímu výroku o nákladech odvolacího řízení, jakož i proti té části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně. V tomto rozsahu je dovolání opět objektivně nepřípustné ( R 4/2003).
Dovolání žalobce proti té části prvního výroku rozsudku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé, může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam). Důvod připustit dovolání však Nejvyšší soud nemá, když napadené rozhodnutí je v rovině právních otázek otevřených dovoláním souladné se závěry formulovanými ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2014.
Již z onoho zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu plyne, že nebyla-li žalobcova pohledávka v konkursním řízení vedeném na majetek úpadce dosud zjištěna (konkursní soud ji jako „přihlášenou“ zajištěnou pohledávku dosud nepřezkoumal), je žaloba o vydání výtěžku zpeněžení zajištění vskutku předčasná. Právě na tomto závěru spočívá napadené rozhodnutí.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.
Dovolání žalobce bylo odmítnuto, čímž žalovanému vůči němu vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty sestávají z mimosmluvní odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 7. března 2016). S přihlédnutím k době započetí úkonu právní služby přísluší advokátu žalovaného odměna podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v aktuálním znění (dále jen „advokátní tarif“).
Incidenční spor o vyloučení majetku z konkursní podstaty úpadce je ve smyslu ustanovení §9 odst. 3 písm. a/ advokátního tarifu sporem o určení, zda tu je právní vztah nebo právo, u kterého se považuje za tarifní hodnotu částka 35.000 Kč. Tomu odpovídá (dle §7 bodu 5. advokátního tarifu) mimosmluvní odměna ve výši 2.500 Kč. S náhradou hotových výdajů dle §13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300 Kč tak jde o částku 2.800 Kč. Spolu s náhradou za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 588 Kč jde celkem o částku 3.388 Kč, kterou dovolací soud přiznal žalovanému k tíži žalobce.
Mezi ostatními účastníky důvod pro přiznání náhrady nákladů dovolacího řízení shledán nebyl (dovolání vedlejšího účastníka bylo odmítnuto, leč žalobci ve vztahu k tomuto dovolání nevznikly žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení).
K důvodům, pro které byla odměna za zastupování určena podle advokátního tarifu, srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 28. července 2016
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu