ECLI:CZ:NS:2016:29.CDO.3016.2014.1
sp. zn. 29 Cdo 3016/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně Manticore s. r. o. , se sídlem v Praze 2, Bělehradská 568/92, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 24825468, proti žalovaným 1) CAPITAL INVEST & CONSULTING, spol. s r. o. v likvidaci , se sídlem v Liberci, tř. 1. máje 97, PSČ 460 07, identifikační číslo osoby 63149940, 2) J. D. , zastoupené JUDr. Vladimírem Šmeralem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Staňkova 922/44, PSČ 149 00 a 3) M. Z. , o zaplacení částky 250.000 Kč s postižními právy ze směnky, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 37 Cm 53/2012, o dovolání druhé žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. září 2013, č. j. 12 Cmo 119/2013-48, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci směnečným platebním rozkazem ze dne 27. srpna 2012, č. j. 37 Cm 53/2012-13, uložil žalovaným zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 250.000 Kč s 6% úrokem od 16. dubna 2009 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 833,33 Kč a náklady řízení.
Podáním doručeným soudu prvního stupně dne 8. února 2013 druhá žalovaná navrhla, aby soud vyslovil neúčinnost doručení směnečného platebního rozkazu a současně podala proti směnečnému platebnímu rozkazu námitky.
Usnesením ze dne 19. února 2013, č. j. 37 Cm 53/2012-31, Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci návrh druhé žalované na vyslovení neúčinnosti doručení směnečného platebního rozkazu zamítl (výrok I.) a současně rozhodl, že námitky druhé žalované se jako opožděné odmítají (výrok II.).
Vycházeje z toho, že směnečný platební rozkaz byl druhé žalované doručen posledního dne desetidenní lhůty, jež začala běžet ode dne, kdy byla zásilka (obsahující směnečný platební rozkaz) připravena k vyzvednutí (tj. ode dne 4. září 2012) a odkazuje na ustanovení §49 odst. 4 a §50d odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud prvního stupně uzavřel, že druhá žalovaná se nepochybně mohla s doručovanou písemností „v průběhu procesu doručování“, tj. v období od 4. září 2012 do 18. září 2012 (kdy byla předmětná zásilka vrácena zpět soudu), seznámit, a to i za předpokladu, že by v době od 3. září 2012 do 6. září 2012 nepřetržitě pobývala (jak tvrdila v podaném návrhu) v nemocnici se svou dcerou.
Jelikož druhá žalovaná podala námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu (v podání, kterým se domáhala vyslovení neúčinnosti doručení tohoto rozhodnutí) až po uplynutí zákonné třídenní lhůty určené pro podání námitek v ustanovení §175 odst. 1 o. s. ř., soud prvního stupně rovněž námitky podle ustanovení §175 odst. 3 o. s. ř. jako opožděné odmítl.
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením k odvolání druhé žalované usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Odvolací soud se zcela ztotožnil se „zjištěními i závěry“ soudu prvního stupně o nedůvodnosti návrhu na vyslovení neúčinnosti doručení směnečného platebního rozkazu a o opožděnosti námitek podaných druhou žalovanou proti směnečnému platebnímu rozkazu. K argumentaci druhé žalované (uplatněné v odvolání), podle níž nepobývala v době doručování směnečného platebního rozkazu na adrese svého trvalého bydliště (tj. na adrese, na kterou byl směnečný platební rozkaz druhé žalované doručován), ale v bydlišti svého druha R. W., odvolací soud doplnil, že druhá žalovaná tvrzenou skutečnost neprokázala.
Proti usnesení odvolacího soudu podala druhá žalovaná dovolání, majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a požadujíc, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání druhé žalované Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné.
V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje i proti druhému výroku napadeného usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně v části, v níž bylo rozhodnuto o odmítnutí námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu pro opožděnost, tak Nejvyšší soud učinil bez dalšího, jelikož potud není dovolání podle ustanovení §238 odst. 1 písm. f) o. s. ř. objektivně přípustné (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2014, sp. zn. 29 Cdo 2437/2013, uveřejněné pod číslem 42/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v něm formulovaný závěr, podle kterého mimořádným opravným prostředkem, jenž v takovém případě slouží k prověření správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, je žaloba pro zmatečnost podle ustanovení §229 odst. 4 o. s. ř.).
Dovolání druhé žalované proti prvnímu výroku usnesení odvolacího soudu pak mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř.; dovolatelka však (oproti svému mínění) Nejvyššímu soudu nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by splňovala některý z předpokladů přípustnosti dovolání v tomto ustanovení vymezených.
Nejvyšší soud především již v usnesení ze dne 30. října 2014, sp. zn. 29 Cdo 597/2014, vysvětlil, že porušení právních předpisů upravujících doručování soudních písemností, v důsledku kterého nelze písemnost považovat za doručenou, není způsobilým důvodem pro vyslovení neúčinnosti doručení podle ustanovení §50d o. s. ř. (řádné doručení písemnosti je naopak jedním z předpokladů, jejichž naplnění je nezbytné pro rozhodnutí o neúčinnosti doručení). Argumentace obsažená v dovolání, jejímž prostřednictvím dovolatelka zpochybňuje závěr soudů nižších stupňů o tom, že směnečný platební rozkaz jí byl řádně doručen, je proto pro poměry dané věci (z hlediska úvah o přípustnosti dovolání) právně bezvýznamná.
Pro posouzení důvodnosti návrhu na vyslovení neúčinnosti doručení směnečného platebního rozkazu pak zjevně nemůže mít žádný význam ani obsah samotných námitek, jimiž se žalovaný směnečný dlužník hodlal povinnosti uložené mu směnečným platebním rozkazem bránit. Odvolacímu soudu proto nelze (a dovolatelka se mýlí, dovozuje-li opak) vytýkat, že se v daném případě „nezaobíral skutečností, že dovolatelka popřela pravost jejího podpisu na směnce“.
Polemikou se závěrem odvolacího soudu, podle kterého druhá žalovaná neprokázala, že se v rozhodné době v místě svého trvalého bydliště nezdržovala, dovolatelka nevystihuje způsobilý dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.) a neotevírá tak jakoukoliv otázku hmotného či procesního práva, která by splňovala některý z předpokladů přípustnosti dovolání vymezených v §237 o. s. ř. Ani tyto námitky tak dovolání druhé žalované přípustným nečiní.
Konečně k výhradám dovolatelky ohledně rozporu právní úpravy umožňující náhradní doručení směnečného platebního rozkazu „se základními principy právní jistoty“ Nejvyšší soud poukazuje např. na důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 28. května 2009, sp. zn. IV. ÚS 901/09, a ze dne 13. září 2012, sp. zn. III. ÚS 3525/11.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s ustanovením §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. odůvodněn.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. května 2016
JUDr. Jiří Z a v á z a l
předseda senátu