ECLI:CZ:NS:2016:29.CDO.3043.2014.1
sp. zn. 29 Cdo 3043/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně L. Ch. , zastoupené JUDr. Pavlem Dejlem, Ph.D., LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24, PSČ 110 00, proti žalovanému JUDr. Jiřímu Sehnalovi , advokátu, se sídlem v Kolíně, Politických vězňů 27, PSČ 280 02, jako správci konkursní podstaty úpadkyně KTP Quantum, a s., identifikační číslo osoby 60 91 76 01, zastoupenému Mgr. Milanem Edelmannem, advokátem, se sídlem v Chrustenicích, 208, PSČ 267 12, za účasti Garančního fondu obchodníků s cennými papíry , se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 912/10, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 26 71 52 87, jako vedlejšího účastníka na straně žalobkyně, zastoupeného JUDr. Pavlem Dejlem, Ph.D. LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24, PSČ 110 00, o vyloučení akcií ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 42 Cm 85/2005, o dovolání žalobkyně a vedlejšího účastníka proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. října 2013, č. j. 13 Cmo 144/2008-292, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně a vedlejší účastník na straně žalobkyně jsou povinni zaplatit žalovanému společně a nerozdílně na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně a vedlejšího účastníka na straně žalobkyně rozsudkem ze dne 24. října 2013, č. j. 13 Cmo 144/2008-292, potvrdil rozsudek ze dne 10. prosince 2007, č. j. 42 Cm 85/2005-71, jímž Krajský soud v Hradci Králové zamítl žalobu o vyloučení 114 ks akcií blíže specifikovaných ve výroku rozhodnutí (dále jen „sporné akcie“) z konkursní podstaty úpadkyně KTP Quantum, a. s. (dále jen „úpadkyně“); ve výroku o náhradě nákladů řízení jej změnil tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok I.). Dále žalovanému nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Přitom šlo v pořadí o třetí rozhodnutí odvolacího soudu, když jeho předchozí rozsudky ze dne 10. září 2008, č. j. 13 Cmo 144/2008-118 a ze dne 29. června 2011, č. j. 13 Cmo 144/2008-213, jimiž rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobě o vyloučení sporných akcií vyhověl, zrušil Nejvyšší soud rozsudky ze dne 24. února 2010, sp. zn. 29 Cdo 5196/2008 a ze dne 29. dubna 2013, sp. zn. 29 Cdo 4245/2011.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobkyně a vedlejší účastník na straně žalobkyně dovolání, které považují za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), majíce za to, že napadený rozsudek „závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, respektive jsou řešeny právní otázky, které v posuzovaném případě měly být odvolacím soudem posouzeny jinak“.
Dovolatelé namítají, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požadují, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí změnil a žalobě o vyloučení sporných akcií vyhověl, případně aby je zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§433 bod 1. a §434), s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dovolání vedlejšího účastníka Nejvyšší soud odmítl, jakožto podané neoprávněnou osobou, podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. b) o. s. ř. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2003, sp. zn. 25 Cdo 162/2003, uveřejněné pod číslem 3/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání žalobkyně, které není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je odmítl podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř.
Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, odpovídá závěrům, které Nejvyšší soud formuloval již v předchozích (kasačních) rozhodnutích v této věci, jakož i např. v rozsudku ze dne 31. ledna 2013, sp. zn. 29 Cdo 4571/2010. K tomu viz dále ve srovnatelných poměrech též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. května 2014, sp. zn. 29 Cdo 1378/2014, ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 13. října 2014, sp. zn. IV. ÚS 2644/14.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně a vedlejšího účastníka na její straně bylo odmítnuto a žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 17. června 2014), která podle ustanovení §7 bodu 5., §9 odst. 4 písm. c/ a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), činí 3.100,- Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 714,- Kč. Celkem činí náhrada nákladů dovolacího řízení, kterou jsou žalobkyně a vedlejší účastník povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovanému, částku 4.114,- Kč.
Nejvyšší soud přitom (na rozdíl od soudu odvolacího) v poměrech dané věci (viz důvody, pro které Nejvyšší soud dovolání odmítl) neshledal splnění podmínek vyžadovaných ustanovením §150 o. s. ř. pro to, aby procesně úspěšnému žalovanému nepřiznal (zcela nebo zčásti) náhradu nákladů řízení.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 31. května 2016
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu