ECLI:CZ:NS:2016:29.CDO.3680.2014.1
sp. zn. 29 Cdo 3680/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce D. M., zastoupeného JUDr. Hanou Kapitánovou, advokátkou, se sídlem v Plzni, sady 5. května 296/36, PSČ 301 00, proti žalované L. K., zastoupené JUDr. Jakubem Vozábem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 4, Pod vilami 747/10, PSČ 140 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 47 Cm 105/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. prosince 2013, č. j. 6 Cmo 202/2013-184, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 18.682,40 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupkyně.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze k odvolání žalované rozsudkem ze dne 4. prosince 2013, č. j. 6 Cmo 202/2013-184, potvrdil rozsudek ze dne 25. října 2012, č. j. 47 Cm 105/2011-139, jímž Krajský soud v Plzni ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 1. června 2011, č. j. 47 Cm 105/2011-11, kterým uložil žalované zaplatit žalobci částku 1.700.632,- Kč s 6 % úrokem od 29. dubna 2011 do zaplacení, směnečnou odměnu 5.668,- Kč a náhradu nákladů řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, podle nichž:
1) Podpis žalované jako směnečné rukojmí na směnce je jejím pravým podpisem.
2) Žalované nepřísluší kauzální námitky ohledně neexistence (směnkou zajištěné) pohledávky ze smlouvy o půjčce, uzavřené mezi žalobcem a P. M. (výstavcem směnky), tj. námitky neposkytnutí půjčky, neplatnosti smlouvy o půjčce a nesprávné výše kauzální pohledávky, včetně výše úroků a smluvních sankcí.
Konečně odvolací soud shledal neopodstatněnými i výhrady žalované, podle nichž ji žalobce neinformoval o směnečném dluhu a jeho výši, včetně toho, že „nárok uplatnil s odstupem času v závěru promlčecí lhůty“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítajíc, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, respektive, které nebyly dosud v plném rozsahu v rámci rozhodovací praxe dovolacího soudu řešeny, a požadujíc, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná rekapituluje skutkové okolnosti dané věci a předesílá, že si uvědomuje, že jí jako směnečnému ručiteli dle konstantní judikatury nepřísluší kauzální námitky a že tedy skutečnosti (vztahující se ke kauze směnky) nemohou ovlivnit její povinnost zaplatit směnečnou sumu. Nicméně okolnosti vztahující se k důvodu vystavení směnky jsou důležité pro posouzení toho, nakolik je výkon práva žalobce ze směnky (odpovídající povinnosti žalované) v souladu s dobrými mravy, respektive „nakolik může soud odmítnout ochranu takovému výkonu práva pro rozpor s dobrými mravy v rámci soudního řízení, a to nikoli nezbytně nutně v celém rozsahu práva žalobce na zaplacení směnečné sumy a souvisejících nároků, ale případně pouze v rozsahu té části směnečné sumy, jejíž vymáhání je v rozporu s dobrými mravy s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu“.
Potud poukazuje na závěry formulované v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 896/2002, podle něhož vymáhání plnění ze zajištění v rozsahu převyšujícím zajištěný závazek s příslušenstvím může být v rozporu s dobrými mravy.
Dovolatelka akcentuje, že směnka v daném případě „již není nástrojem platebním ani zajišťovacím, nýbrž výdělečným, když žalobce jejím prostřednicím realizuje navýšení nominální výše pohledávek/majetku o příslušenství kauzálního dluhu, jehož by v tržním prostředí nikdy nedosáhl“. Žalovaná přitom neměla tušení o svém rukojemství a je přesvědčena, že směnku nepodepsala; neměla tak žádnou možnost zabránit „aplikaci“ smluvní pokuty a úroku z prodlení ve výši stanovené žalobcem, která závisela pouze na tom, s jakým časovým odstupem žalobce blankosměnku vyplní a uplatní. Poukazuje i na další způsoby zajištění kauzálního dluhu (zástavní právo k nemovitosti), jehož prostřednictvím žalobce mohl uspokojit kauzální pohledávku, aniž by žádal zaplacení „celé částky“ po žalované.
Konečně uplatňuje námitky i ve vztahu k výši směnečné sumy, a to ve vazbě na výši „zákonného úroku z prodlení“ včetně smluvní pokuty.
Požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se ztotožňuje se závěrem soudů nižších stupňů o tom, že žalované jako směnečné rukojmí nepřísluší námitky týkající se kauzálního závazku, včetně toho, že pravost podpisu žalované na směnce byla prokázána znaleckým posudkem.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání žalované, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Učinil tak proto, že žalovaná nezpochybňuje správnost právního posouzení věci soudy nižších stupňů, podle něhož jí (jako směnečné rukojmí) nenáleží kauzální námitky. Nejvyšší soud totiž může přezkoumat rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř., jakož i obdobně důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přitom je zcela zjevné, že veškerá dovolací argumentace žalované je založena právě (a jen) na kauzálních námitkách (rozuměj na námitkách, vztahujících se k důvodu vystavení zajišťovací směnky).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §241 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalované Nejvyšší soud odmítl a žalobci vzniklo vůči žalované právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.
Ty v dané věci sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 25. srpna 2014), která podle ustanovení §7 bodu 6, §8 odst. 1 a 2 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), činí (z tarifní hodnoty 1.706.300,- Kč) částku 15.140,- Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) celkem činí 18.682,40 Kč.
K určení výše odměny za zastupování advokátem podle advokátního tarifu srov. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněného pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 27. ledna 2016
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu