ECLI:CZ:NS:2016:29.CDO.3859.2016.2
sp. zn. 29 Cdo 3859/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce Harvardský průmyslový holding, a. s. – v likvidaci , se sídlem v Praze 4, Ohradní 1159/65, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 44269595, zastoupeného JUDr. Tomášem Chlostem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Na Zámecké 574/7, PSČ 140 00, proti žalovanému Victoria Security Printing, a. s. , se sídlem v Praze 4, Ohradní 1159/65, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 15891089, zastoupenému JUDr. Tomášem Pelikánem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Dušní 866/22, PSČ 110 00, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 43 C 277/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. dubna 2016, č. j. 54 Co 77/2016-935, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 1. prosince 2015, č. j. 43 C 277/2004-895, zamítl žalobu o určení, že žalobce je vlastníkem ve výroku blíže specifikovaných nemovitostí (dále jen „sporné nemovitosti“) [výrok I.], a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
V záhlaví označeným rozsudkem Městský soud v Praze k odvolání žalobce rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Jde přitom již o třetí rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé. Usnesením ze dne 13. května 2009, č. j. 54 Co 19/2009-232, odvolací soud zrušil rozsudek ze dne 26. září 2008, č. j. 43 C 277/2004-207, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu, a rozsudkem ze dne 4. dubna 2012, č. j. 54 Co 589/2011-551, potvrdil rozsudek ze dne 13. května 2001, č. j. 43 C 277/2004-406, jímž soud prvního stupně žalobě vyhověl. Oba posléze označené rozsudky zrušil k dovolání žalovaného Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. listopadu 2014, sp. zn. 29 Cdo 2483/2012, uveřejněným pod číslem 46/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 46/2015“; označený rozsudek je veřejnosti dostupný – stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001 – také na webových stránkách dovolacího soudu), a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, maje je za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), k vyřešení otázky hmotného práva, a to zda postoupením pohledávky na zaplacení kupní ceny ztrácí postupitel (prodávající) právo odstoupit od kupní smlouvy pro prodlení kupujícího s placením kupní ceny. Jde o otázku, již dovolací soud vyřešil v R 46/2015 a již má podle názoru dovolatele vyřešit jinak.
Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř., neboť dovoláním otevřenou otázku vyřešil odvolací soud v souladu se závěry formulovanými a odůvodněnými Nejvyšším soudem v předchozím kasačním rozsudku (R 46/2015) a Nejvyšší soud neshledává důvody pro jejich změnu.
V R 46/2015 Nejvyšší soud vysvětlil, proč (z jakých důvodů) pozbude prodávající, který postoupí pohledávku na zaplacení kupní ceny, právo odstoupit od kupní smlouvy pro prodlení kupujícího se zaplacením kupní ceny. Právo odstoupit od smlouvy pro prodlení dlužníka s plněním dluhu svědčí věřiteli (§517 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku; dále jen „obč. zák.“), tj. osobě, vůči níž je dlužník povinen dluh plnit (§494 obč. zák.). Postoupí-li prodávající pohledávku na zaplacení kupní ceny, nestává se sice postupník stranou kupní smlouvy (tou zůstává postupitel), nicméně postupitel přestává být věřitelem pohledávky na zaplacení kupní ceny (§524 a násl. obč. zák.). Není-li věřitelem, nemůže – nesjednají-li si strany v kupní smlouvě něco jiného – odstoupit od kupní smlouvy pro prodlení kupujícího se splněním povinnosti zaplatit kupní cenu.
Dovolatel přitom žádné argumenty, které by byly s to zpochybnit uvedené závěry, Nejvyššímu soudu nepředestírá. Za takové argumenty nelze (logicky) považovat ani tvrzení dovolatele, že oznámení o postoupení pohledávky je neurčité, resp. že si tímto oznámením nepřál „vyvolat takové účinky, které s oznámením o postoupení pohledávky spojuje zákon a nechtěl vyvolat změnu subjektu – věřitele“. Těmto argumenty totiž dovolatel nijak nezpochybňuje zodpovězení výše popsané otázky hmotného práva, pro jejíž vyřešení, odlišné od řešení přijatého v R 46/2015, navrhuje připustit dovolání.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. listopadu 2016
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu