ECLI:CZ:NS:2016:29.ICDO.30.2014.1
29 KSLB 57 INS 2062/2011
57 ICm 294/2012 29 ICdo 30/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně JUDr. Mgr. Martiny Jinochové Matyášové , se sídlem v Praze 1, Washinhtonova 1567/25, PSČ 110 00, jako insolvenční správkyně dlužníka Bau & Construct Investment, s. r. o., proti žalovanému Automotive Construction Group s. r. o. , se sídlem v Praze 4, Na lysinách 457/20, PSČ 147 00, identifikační číslo osoby 28260261, zastoupeného JUDr. Oldřichem Voženílkem, advokátem, se sídlem v Rumburku, U Jiskry 114/1, PSČ 408 01, o určení neplatnosti postoupení pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci pod sp. zn. 57 ICm 294/2012, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Bau & Construct Investment s. r. o. , se sídlem v Jablonci nad Nisou, Podhorská 433/3, PSČ 466 01, identifikační číslo osoby 25983725 vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci pod sp. zn. KSLB 57 INS 2062/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2013, č. j. 57 ICm 294/2012, 101 VSPH 334/2013-177, (KSLB 57 INS 2062/2011), takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2013, č. j. 57 ICm 294/2012, 101 VSPH 334/2013-177, (KSLB 57 INS 2062/2011), se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 3. května 2013, č. j. 57 ICm 294/2012-159, rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen „insolvenční soud“) o žalobě žalobkyně JUDr. Mgr. Martiny Jinochové Matyášové, jako insolvenční správkyně dlužníka Bau & Construct Investment, s. r. o., směřující proti žalovanému Automotive Construction Group s. r. o., tak že:
[1] Vyslovil neplatnost právního úkonu - postoupení pohledávky dlužníka za R. H. (dále jen „R. H.“) ze smlouvy o dílo ze dne 27. března 2009, z titulu nároku na cenu díla, ve výši 5 385 971 Kč s příslušenstvím, do majetku žalovaného (bod I. výroku).
[2] Uložil žalovanému zaplatit žalobkyni do 3 dnů od právní moci rozsudku na náhradě nákladů řízení částku 291 948,80 Kč, a to k rukám jejího zástupce (bod II. výroku).
Insolvenční soud dospěl po provedeném dokazování k závěru, že postoupení pohledávky (označené ve výroku jeho rozhodnutí) je neplatným právním úkonem již proto, že nebylo učiněno [ve smyslu ustanovení §524 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), ve spojení s ustanovením §40 odst. 1 obč. zák.] v předepsané písemné formě.
Žalovaný sice tvrdil písemné uzavření smlouvy o postoupení pohledávky a navrhoval provedení důkazu takovou smlouvou, leč na místě, kde se podle jeho tvrzení měla smlouva postoupení pohledávky nacházet (ve spisech o úschovách, vedených u Obvodního soudu pro Prahu 6), založena není a žalovaný, jemuž se předtím dostalo poučení dle §118a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), sám smlouvu k důkazu nepředložil.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 7. listopadu 2013, č. j. 57 ICm 294/2012, 101 VSPH 334/2013-177, (KSLB 57 INS 2062/2011):
[1] Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodu I. výroku (první výrok).
[2] Změnil rozsudek insolvenčního soudu v bodu II. výroku tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího zástupce na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 26 862 Kč (první výrok).
[3] Uložil žalovanému zaplatit žalobkyni do 3 dnů od právní moci rozsudku na náhradě nákladů řízení částku 8.228 Kč, k rukám jejího zástupce (druhý výrok).
Odvolací soud se co do potvrzujícího výroku ve věci samé ztotožnil se závěrem insolvenčního soudu. V reakci na to, že žalovaný předložil kopii smlouvy o postoupení pohledávky (a navrhoval, aby jí byl proveden důkaz) v průběhu odvolacího řízení, odvolací soud s poukazem na obsah spisu uzavřel, že přes správný postup insolvenčního soudu nabídl žalovaný předmětnou smlouvu k důkazu opožděně (v rozporu se zákonnou koncentrací řízení a přes řádná poučení dle §118a a §119a o. s. ř.). Tento důkaz tak není odvolacím důvodem ve smyslu ustanovení §205a odst. 1 písm. c/ o. s. ř. a nejde ani o situaci předjímanou ustanovením §205a odst. 1 písm. e/ o. s. ř.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení procesních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a procesních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.) co do chybné aplikace §205a o. s. ř. Odvolací soud podle něj dospěl k chybnému závěru, že předložení kopie smlouvy o postoupení pohledávky v odvolacím řízení není odvolacím důvodem, poměřuje tuto skutečnost pouze ustanovením §205a odst. 1 písm. c/ a e/ o. s. ř. Odvolací soud přijal nesprávný (oporu ve spisu postrádající) závěr o správném poučení dovolatele podle §118b o. s. ř. v prvním stupni řízení a o porušení zásady koncentrace řízení dovolatelem.
K tomu dovolatel poukazuje na to, že při jednání u insolvenčního soudu, jež se konalo dne 2. dubna 2013, bezprostředně po poučení dle §118b odst. 3 o. s. ř. označil k důkazu smlouvu o postoupení pohledávky a lhůta mu byla poskytnuta pouze k obstarání označených důkazů nebo k označení dalších důkazů. Dodává, že smlouva o postoupení pohledávky (označená k důkazu dávno předtím) se dostala do jeho dispozice až bezprostředně před odvolacím jednáním. Soud tak měl postupovat dle §205a odst. 1 písm. d/ o. s. ř. V posledku dovolatel dodává, že jeho důkazní povinnost k negativně vymezenému tvrzení žalobkyně není absolutní a že obsah a forma smlouvy mohly být zjišťovány postupem podle §120 odst. 2 o. s. ř. též pomocí důkazů nepřímých.
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (které je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Dovolání v dané věci je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., když v posouzení dovoláním otevřených procesních otázek je napadené rozhodnutí v rozporu s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §205a o. s. ř. (ve znění účinném v době rozhodování odvolacího soudu) skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou u odvolání proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé odvolacím důvodem jen tehdy, jestliže a/ se týkají podmínek řízení, věcné příslušnosti soudu, vyloučení soudce (přísedícího) nebo obsazení soudu; b/ jimi má být prokázáno, že v řízení došlo k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; c/ jimi má být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně; d/ jimi má být splněna povinnost tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti nebo důkazní povinnost, a to za předpokladu, že pro nesplnění některé z uvedených povinností neměl odvolatel ve věci úspěch a že odvolatel nebyl řádně poučen podle §118a odst. 1 až 3; e/ odvolatel nebyl řádně poučen podle §119a odst. 1; f/ nastaly (vznikly) po vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu prvního stupně (odstavec 1). Ve věcech uvedených v §120 odst. 2 omezení podle odstavce 1 neplatí (odstavec 2).
Z uvozovací věty ustanovení §205a odst. 1 o. s. ř. se podává, že omezení, jež se ve sporném řízení (o něž jde) klade v odvolacím řízení dalšímu dokazování (důkazům), platí jen pro „důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně“.
Již v rozsudku ze dne 11. srpna 2009, sp. zn. 21 Cdo 4419/2008, uveřejněném pod číslem 27/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 27/2010“), Nejvyšší soud uzavřel, že pro závěr, zda skutečnosti, které byly uplatněny v odvolání, jsou z hlediska ustanovení §205a odst. 1 o. s. ř. nové, je rozhodné posouzení, zda byly některým účastníkem řízení uplatněny před soudem prvního stupně nebo zda v průběhu tohoto řízení jinak vyšly najevo.
Jakkoli se Nejvyšší soud v R 27/2010 soustředil především na „skutečnosti“, i z dalších částí jeho rozhodnutí lze dovodit, že stejné závěry se prosadí i ve vztahu k „důkazům“.
Jestliže tedy účastník řízení navrhl provedení příslušného důkazu (ať již z vlastní iniciativy nebo po poučení soudem) již v řízení před soudem prvního stupně nebo jestliže takový důkaz vyšel v řízení před soudem prvního stupně najevo jinak, pak z hlediska ustanovení §205a odst. 1 o. s. ř. šlo o důkaz uplatněný před soudem prvního stupně, jehož provedení v odvolacím řízení nic nebrání; to platí i tehdy, jestliže účastník v řízení před soudem prvního stupně sám přispěl k tomu, že důkaz listinou nemohl být proveden, neboť ji soudu nepředložil (tato okolnost může mít význam při rozhodování o náhradě nákladů řízení).
O takový případ jde i v této věci, v níž není (ani odvolací soud neměl) pochyb o tom, že dovolatel k prokázání svého tvrzení, že smlouva o postoupení pohledávky byla uzavřena písemně, včas navrhl v řízení před soudem prvního stupně provedení důkazu písemnou smlouvou o postoupení pohledávky a požádal o poskytnutí lhůty k předložení tohoto důkazu, jelikož nyní jej k dispozici nemá a pro případ, že se mu jej nepodaří obstarat, požádal soud, aby si jej vyžádal od Obvodního soudu pro Prahu 6 (srov. protokol o jednání před insolvenčním soudem ze dne 2. dubna 2013, č. l. 72 a 73).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil (včetně závislých výroků o nákladech řízení) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.)
Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. května 2016
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu