ECLI:CZ:NS:2016:29.ICDO.81.2015.1
KSBR 39 INS 10674/2010
15 ICm 3060/2011
sp. zn. 29 ICdo 81/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně CASANIKOL, s. r. o. , se sídlem v Praze 1, Kaprova 42/14, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 26941783, zastoupené Mgr. Lenkou Piknovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Veselá 237/37, PSČ 602 00, proti žalované Mgr. Ivaně Rychnovské , advokátce, se sídlem v Brně, Dobrovského 824/50, PSČ 612 00, jako insolvenční správkyni dlužnice AGRO Modřice, akciová společnost, o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 15 ICm 3060/2011, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice AGRO Modřice, akciová společnost , se sídlem v Modřicích, U Vlečky 1046, PSČ 664 42, identifikační číslo osoby 60747102, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 39 INS 10674/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. dubna 2015, č. j. 15 ICm 3060/2011, 13 VSOL 117/2014-178 (KSBR 39 INS 10674/2010), takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. dubna 2015, č. j. 15 ICm 3060/2011, 13 VSOL 117/2014-178 (KSBR 39 INS 10674/2010), se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 18. března 2014, č. j. 15 ICm 3060/2011-132, určil, že pohledávka žalobkyně přihlášená do insolvenčního řízení dlužnice v celkové výši 5.981.211 Kč z titulu smlouvy o půjčce ze dne 26. února 2009, včetně úroků z této smlouvy, zákonných úroků z prodlení a smluvních pokut, je po právu (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Vyšel přitom z toho, že:
1) Mgr. T. D uzavřel 26. února 2009 s AGRO Modřice, akciovou společností (pozdější dlužnicí – viz bod 6; dále jen „dlužnice“), smlouvu o půjčce (dále též jen „smlouva“), na jejímž základě měl dlužnici poskytnout peněžitou půjčku ve výši 4.000.000 Kč. Smlouva obsahuje potvrzení, že celá půjčka byla dlužnici již poskytnuta, a to po sedmnácti částech (v částkách ve výši od 30.000 Kč do 325.000 Kč v období od 2. listopadu 2008 do 26. února 2009 – jednotlivé platby jsou blíže specifikovány ve smlouvě). Dlužnice se zavázala vrátit půjčku věřiteli do 31. března 2009. Půjčka byla dohodnuta jako úročená, s ročním úrokem 12 % z půjčené částky. Pro případ prodlení s vrácením půjčky si strany sjednaly smluvní pokutu ve výši 0,01 % denně z celé dlužné částky za každý započatý den prodlení. Smlouva byla podepsána Mgr. D. a V. P., ředitelem dlužnice.
2) Dne 26. února 2009 potvrdila dlužnice kvitancí, že od Mgr. D. jako od věřitele obdržela částku 4.000.000 Kč v hotovosti jako půjčku dle téhož dne uzavřené smlouvy o půjčce. Dlužnice toho dne dále vystavila na řad Mgr. D. směnku na 4.000.000 Kč s datem splatnosti 31. března 2009. Směnku jménem dlužnice vystavil V. P., jenž je dle prohlášení dlužnice (jednající jmenovaným) z 15. dubna 2009 jakožto její ředitel oprávněn směnky za dlužnici vystavovat a je oprávněn za ni jednat a podepisovat.
3) Dlužnice, jednající ředitelem V. P., dne 15. dubna 2009 písemně uznala svůj dluh vůči Mgr. D., a to ve výši 4.831.315 Kč na půjčené jistině z titulu smluv o půjčce z 26. února 2009 a z 20. března 2009. Dlužnice se zavázala uhradit věřiteli veškeré závazky. Uznání dluhu obsahuje i prohlášení, že V. P., který za dlužnici smlouvy uzavíral, byl k uzavření těchto smluv jménem dlužnice oprávněn a byl oprávněn i k převzetí finančních prostředků poskytnutých na jejich základě.
4) V. P. byl od 5. září 2007 do 26. listopadu 2009 předsedou představenstva dlužnice. Podle zápisu způsobu jednání jménem dlužnice v obchodním rejstříku jejím jménem jednají vždy společně alespoň dva členové představenstva. Podepisování za dlužnici se děje tak, že k názvu společnosti připojí svůj podpis společně dva členové představenstva.
5) Mgr. D. uzavřel 11. ledna 2010 jako postupitel s žalobkyní jako postupníkem smlouvu o postoupení pohledávek, na jejímž základě převedl na žalobkyni za sjednanou úplatu svou pohledávku vůči dlužnici ve výši 4.000.000 Kč z titulu předmětné smlouvy včetně jejího příslušenství (úroku a úroku z prodlení) a nároku na smluvní pokutu (dále jen „pohledávka“).
6) Usnesením ze dne 1. července 2011, č. j. KSBR 39 INS 10674/2010-A-22, Krajský soud v Brně zjistil úpadek AGRO Modřice, akciové společnosti, a insolvenční správkyní ustanovil žalovanou. Uvedené rozhodnutí bylo potvrzeno usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. října 2011, č. j. KSBR 39 INS 10674/2010, 3 VSOL 497/2011-A-33, přičemž obě rozhodnutí nabyla právní moci dne 1. listopadu 2011. Krajský soud v Brně pak usnesením ze dne 10. srpna 2011, č. j. KSBR 39 INS 10674/2010-B-3, jež nabylo právní moci dne 26. srpna 2011, prohlásil konkurs na majetek dlužnice.
7) V dopise z 26. září 2011, adresovaném žalované, V. P. označil pohledávku žalobkyně, resp. původního věřitele Mgr. D., za neexistující a „zmanipulovanou“, „vymyšlenou“ a „zfalšovanou“ a uvedl, že v této věci podal trestní oznámení.
8) Žalobkyně pohledávku přihlásila do insolvenčního řízení vedeného ve věci dlužnice přihláškou z 13. dubna 2011, žalovaná ji na přezkumném jednání konaném 3. října 2011 popřela co do pravosti z důvodu, že pohledávka nevznikla. Žalobkyni pak písemnou výzvou z 26. října 2011 vyzvala k podání žaloby o určení pravosti pohledávky, a to do 15 dnů od doručení výzvy. Ta byla žalobkyni doručena 31. října 2011.
9) Žalobkyně podala žalobu v projednávané věci 10. listopadu 2011.
Na takto ustaveném základu soud prvního stupně nejprve dovodil, že žaloba byla podána včas podle §198 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), tj. ve lhůtě 15 dnů od doručení vyrozumění podle 197 odst. 2 insolvenčního zákona.
Následně soud uzavřel, že smlouva je neplatná podle §37 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), pro nemožnost plnění, neboť finanční prostředky byly v době uzavření smlouvy dlužnici již poskytnuty. Nezabýval se proto námitkami žalované o nedostatku oprávnění V. P. samostatně jednat jménem dlužnice a o neplatnosti smlouvy pro absenci souhlasu dozorčí rady dlužnice s poskytnutím půjčky.
Soud však dospěl k závěru, že žalobkyně má za dlužnicí pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení podle §451 odst. 2 obč. zák., neboť měl výslechy Mgr. D. a V. P. za prokázané, že finanční prostředky, jež měly být předmětem půjčky, byly dlužnici fakticky poskytnuty. Druhý jmenovaný při výslechu nepotvrdil své písemné vyjádření, že pohledávka neexistuje a byla vykonstruována, naopak uvedl, že finanční prostředky v hotovosti od Mgr. D. přebral. Nebyl sice schopen uvést, v jakém rozsahu byly určeny pro dlužnici (peníze přebíral i pro společnost ZEFA TVRDONICE a. s., identifikační číslo osoby 63471612), potvrdil však, že minimálně část finančních prostředků byla určena pro provozní účely dlužnice a že ji dlužnici předal. Vzhledem k tomu, že žalovaná popřela pohledávku jen co do pravosti, nikoli co do její výše, soud prvního stupně žalobě vyhověl.
K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci ve výroku označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl (první výrok), a rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně (druhý výrok) a řízení odvolacího (třetí výrok) a o poplatkové povinnosti žalobkyně (čtvrtý výrok).
Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o neplatnosti smlouvy pro nemožnost plnění. Skutečnost, že finanční prostředky byly dlužnici poskytnuty před uzavřením písemné smlouvy, tedy že věřitel svůj závazek předat předmět půjčky obligačnímu dlužníku již fakticky splnil, dle názoru odvolacího soudu nezpůsobuje neplatnost smlouvy podle §37 odst. 2 obč. zák.
Důvodem neplatnosti smlouvy odvolací soud neshledal - s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2012, sp. zn. 29 Cdo 3223/2010, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročníku 2013, pod číslem 34 - ani absenci souhlasu dozorčí rady, resp. valné hromady dlužnice podle §193 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“).
Odvolací soud měl za důvodnou námitku žalované, podle níž V. P. nebyl oprávněn smlouvu samostatně uzavřít jménem dlužnice z pozice jejího ředitele. V době uzavření smlouvy byl totiž rovněž předsedou představenstva dlužnice, dle zápisu v obchodním rejstříku přitom měli jménem dlužnice jednat vždy aspoň dva členové jejího představenstva. S poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 29. května 2007, sp. zn. 32 Odo 958/2005, uveřejněný pod číslem 18/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 15. října 2008, sp. zn. 31 Odo 11/2006, uveřejněný pod číslem 76/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen „R 76/2009“, a rozsudek ze dne 25. září 2012, sp. zn. 23 Cdo 1811/2011, jenž je veřejnosti dostupný - stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001- na webových stránkách Nejvyššího soudu) odvolací soud vysvětlil, že člen statutárního orgánu právnické osoby nemůže být současně jejím zákonným zástupcem podle §15 obch. zák.; při souběhu funkce člena statutárního orgánu a osoby pověřené v souladu s §15 obch. zák. (např. ředitele obchodní společnosti) nemůže daná osoba jednat jako pověřená osoba (a obcházet tak nejvyšším orgánem právnické osoby zavedené pravidlo čtyř či více očí), ale pouze jako statutární orgán.
V projednávané věci tedy V. P. jako předseda představenstva dlužnice nemohl dle názoru odvolacího soudu jednat jménem dlužnice podle §15 obch. zák. jako její ředitel. Nemohl však jménem dlužnice jednat ve vztahu ke třetím osobám samostatně ani z titulu funkce člena statutárního orgánu. Na uvedeném by ničeho nezměnila ani tvrzená existence generální plné moci jmenovanému udělené, uzavřel s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2007, sp. zn. 29 Odo 1082/2005, uveřejněný pod číslem 17/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, odvolací soud.
Jelikož byl způsob jednání jménem dlužnice zapsán v obchodním rejstříku, nikdo (ani žalobkyně) se ode dne provedení zápisu nemohl dovolávat, že mu zapsané skutečnosti nebyly známy. Za situace, kdy V. P. nebyl oprávněn jménem dlužnice samostatně jednat a uzavírat jejím jménem smlouvy, tak podle odvolacího soudu právní úkony, které jmenovaný učinil jménem dlužnice (uzavření smlouvy, podepsání kvitance a uznání dluhu) dlužnici právně nezavazují; předmětná pohledávka proto není po právu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, opírajíc jeho přípustnost o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc jako dovolací důvod nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) a navrhujíc, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
Dovolatelka má za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když - na rozdíl od soudu prvního stupně, který měl za prokázané faktické předání finančních prostředků dlužnici - neposoudil, zda je pohledávka dovolatelky po právu z titulu bezdůvodného obohacení. V této souvislosti dovolatelka poukazuje zejména na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2012, sp. zn. 29 Cdo 1902/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2014, sp. zn. 29 Cdo 136/2013, a na další rozhodnutí dovolacího soudu, zdůrazňujíc, že nikdy nezměnila svá tvrzení obsažená v přihlášce pohledávky o tom, že peníze byly dlužnici zapůjčeny (předány v hotovosti) přede dnem podpisu samotné smlouvy. Jelikož tedy nikdy nevybočila ze skutkového vymezení pohledávky učiněného v přihlášce, jeho případné právní přehodnocení není podstatnou změnou právního důvodu vzniku pohledávky.
Následně dovolatelka obsáhle brojí i proti závěru odvolacího soudu, podle něhož smlouva, kterou jménem dlužnice uzavřel V. P., dlužnici nezavazuje. Uvádí, že „v letech 2007 a 2008 se vývoj soudní judikatury ubíral zcela opačným směrem, než nyní, resp. byl přípustný souběh výkonu funkcí“, a v této souvislosti odkazuje na řadu starších rozhodnutí Nejvyššího soudu.
A konečně dovolatelka namítá, že dospěl-li odvolací soud v projednávané věci k odlišnému právnímu názoru než soud prvního stupně, měl rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit, věc tomuto soudu vrátit k dalšímu řízení a zavázat jej přitom svým právním názorem, nikoli odvoláním napadené rozhodnutí změnit, aniž by ve vztahu k odlišnému právnímu posouzení věci (soudem prvního stupně) učinil potřebná skutková zjištění. Jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá na konkrétních skutkových zjištěních, je dle názoru dovolatelky nepřezkoumatelné.
Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při posuzování právního důvodu vzniku předmětné pohledávky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Rozhodné hmotné právo se podává z §3028 odst. 1 a 3 věty první zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. ledna 2014 (dále jen „o. z.“). Nejvyšší soud tudíž věc posoudil podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013. Zákon č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon, pak aplikoval (s ohledem na datum přezkumného jednání) ve znění účinném k 3. říjnu 2011.
Podle §657 obč. zák. smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu.
Z §15 odst. 1 obch. zák. se podává, že kdo byl při provozování podniku pověřen určitou činností, je zmocněn ke všem úkonům, k nimž při této činnosti obvykle dochází.
Podle §191 odst. 1 obch. zák. představenstvo je statutárním orgánem, jenž řídí činnost společnosti a jedná jejím jménem. Představenstvo rozhoduje o všech záležitostech společnosti, pokud nejsou tímto zákonem nebo stanovami vyhrazeny do působnosti valné hromady nebo dozorčí rady. Nevyplývá-li ze stanov něco jiného, za představenstvo jedná navenek jménem společnosti každý člen představenstva. Členové představenstva, kteří zavazují společnost, a způsob, kterým tak činí, se zapisují do obchodního rejstříku.
Z §192 odst. 1 insolvenčního zákona plyne, že pravost, výši a pořadí všech přihlášených pohledávek mohou popírat insolvenční správce, dlužník a přihlášení věřitelé; popření pohledávky lze vzít zpět.
Podle §193 insolvenčního zákona o popření pohledávky co do její pravosti jde tehdy, je-li namítáno, že pohledávka nevznikla nebo že již zcela zanikla anebo že se zcela promlčela.
Z §198 odst. 1 insolvenčního zákona se podává, že věřitelé nevykonatelné pohledávky, která byla popřena insolvenčním správcem, mohou uplatnit své právo žalobou na určení u insolvenčního soudu do 30 dnů od přezkumného jednání; tato lhůta však neskončí dříve než uplynutím 15 dnů od doručení vyrozumění podle §197 odst. 2. Žalobu podávají vždy proti insolvenčnímu správci. Nedojde-li žaloba ve stanovené lhůtě insolvenčnímu soudu, k pohledávce popřené co do pravosti se nepřihlíží; pohledávka popřená co do výše nebo pořadí je v takovém případě zjištěna ve výši nebo pořadí uvedeném při jejím popření.
Odvolacímu soudu je nutno přitakat v závěru, že smlouva, kterou jménem dlužnice uzavřel V. P., dlužnici nezavazuje; ten je totiž plně v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (viz důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 198/2002, uveřejněného pod číslem 58/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, R 76/2009 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sp. zn. 29 Cdo 2031/2010). Argumentace dovolatelky směřující proti uvedenému závěru odvolacího soudu je pouhou polemikou se závěry učiněnými ve výše uvedených rozhodnutích, od nichž nemá Nejvyšší soud důvodu odchýlit se ani v projednávané věci. Poukazuje-li dovolatelka na starší rozhodnutí dovolacího soudu (zejména na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2007, sp. zn. 32 Odo 1455/2005), přehlíží, že závěry těchto rozhodnutí byly právě prostřednictvím R 76/2009 překonány.
Judikatura Nejvyššího soudu slouží ke sjednocení výkladu těch ustanovení zákonů, jež jsou právní praxí vykládána rozdílně (jež si část právní praxe vykládá chybně). Je samozřejmé, že taková judikatura vzniká s určitým časovým odstupem a může se vyvíjet i bez změny litery zákona (k sjednocující roli rozhodnutí velkého senátu srov. §20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů); názor, že dovolatelka má být chráněna, protože patřila k těm, kdož si zákon vykládali chybně, je zjevně nesprávný (srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. března 2008, sp. zn. 29 Odo 1319/2006, ze dne 25. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 3637/2008, či ze dne 31. března 2010, sp. zn. 29 Cdo 3725/2008, či opět usnesení sp. zn. 29 Cdo 1737/2013).
Dovolání je přesto důvodné.
Podle §198 odst. 2 insolvenčního zákona v žalobě podle odstavce 1 může žalobce uplatnit jako důvod vzniku popřené pohledávky pouze skutečnosti, které jako důvod vzniku této pohledávky uplatnil nejpozději do skončení přezkumného jednání, a dále skutečnosti, o kterých se žalobce dozvěděl později proto, že mu kupující ze smlouvy o prodeji podniku nebo jeho části podle obchodního zákoníku neoznámil včas převzetí dlužníkova závazku.
Rozhodovací praxe soudů je dlouhodobě ustálena v závěru, že právním důvodem vzniku přihlašované pohledávky se rozumí skutečnosti, na nichž se pohledávka zakládá, tedy skutkové okolnosti, z nichž lze usuzovat na existenci této pohledávky (srov. pro poměry upravené zákonem č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. října 1999 sp. zn. 1 Odon 153/97, uveřejněný pod číslem 74/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a pro insolvenční poměry dikci §174 odst. 2 věty druhé insolvenčního zákona).
V rozsudku ze dne 18. prosince 2008, sp. zn. 29 Odo 729/2006, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročníku 2009, pod číslem 90 (na nějž přiléhavě poukazuje dovolatelka), Nejvyšší soud uzavřel, že dospěje-li soud ve sporu o určení pravosti pohledávky v konkursu vedeném podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), k závěru, že smlouva, o kterou se přihlášená pohledávka opírá, je neplatná, nebo že vůbec nevznikla, musí zvážit, zda identifikace skutku v přihlášce a v incidenční žalobě dovoluje učinit závěr, že přihlášený nárok je dán z jiného titulu (např. z titulu bezdůvodného obohacení nebo náhrady škody). Jiná právní kvalifikace téhož skutku změnou právního důvodu přihlášené pohledávky není (shodně viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo 506/2007).
Uvedené právní závěry, učiněné při výkladu §23 odst. 2 věty první ZKV, jsou plně aplikovatelné i při výkladu §198 odst. 2 insolvenčního zákona (viz důvody rozsudku sp. zn. 29 Cdo 136/2013).
Promítnuto do poměrů projednávané věci, dospěl-li odvolací soud k závěru, že smlouva o půjčce dlužnici nezavazuje, měl se dále zabývat - zejména s ohledem na závěr soudu prvního stupně o vzniku bezdůvodného obohacení na straně dlužnice, jenž žalovaná ve svém odvolání napadá - tím, zda je předmětná pohledávka po právu z jiného titulu (z titulu bezdůvodného obohacení). Jelikož tak neučinil, je právní posouzení věci odvolacím soudem neúplné, a tudíž nesprávné.
Dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. tak byl uplatněn právem. Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a aniž se pro nadbytečnost zabýval tvrzenými vadami řízení, rozhodnutí odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 věta první o. s. ř.).
V další fázi řízení se bude odvolací soud zabývat tím, zda je pohledávka žalobkyně po právu z titulu bezdůvodného obohacení na straně dlužnice (přezkoumá zejména závěr soudu prvního stupně, podle něhož byly finanční prostředky dlužnici skutečně předány a použity na její účely). V této souvislosti se vypořádá se všemi odvolacími námitkami žalované stran soudem prvního stupně provedeného dokazování. Dospěje-li odvolací soud - ve shodě se soudem prvního stupně - k závěru, že pohledávka je po právu z titulu bezdůvodného obohacení dlužnice, nepřehlédne, že soud prvního stupně nepromítl tento závěr do výroku svého rozhodnutí (určil, že je pohledávka po právu z titulu smlouvy o půjčce včetně úroků, úroků z prodlení a smluvní pokuty). V tomto případě se bude odvolací soud zabývat i tím, v jakém rozsahu je pohledávka po právu (ve vztahu k úrokům, úrokům z prodlení a smluvní pokutě).
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí byl pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2014 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. ledna 2016
JUDr. Filip C i l e č e k
předseda senátu