ECLI:CZ:NS:2016:29.NSCR.110.2016.1
KSPL 54 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 110/2016-B-97
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v insolvenční věci dlužníka M. P. , narozeného XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. KSPL 54 INS XY, o konečné zprávě a vyúčtování odměny a výdajů insolvenčního správce, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. dubna 2016, č. j. KSPL 54 INS XY, 4 VSPH XY, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 1. dubna 2016, č. j. KSPL 54 INS XY, nevyhověl Krajský soud v Plzni (dále jen „insolvenční soud“) návrhu ze dne 30. března 2016, jímž se dlužník domáhal opravy odůvodnění usnesení insolvenčního soudu ze dne 16. března 2016, č. j. KSPL 54 INS XY, kterým insolvenční soud odmítl přijmout konečnou zprávu insolvenčního správce ze dne 14. října 2014 ve znění doplnění ze dne 1. února 2016 a současně insolvenčnímu správci uložil povinnost podat novou konečnou zprávu.
V souladu s §165 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), insolvenční soud předložil věc k rozhodnutí Vrchnímu soudu v Praze, který v záhlaví označeným usnesením předmětný návrh dlužníka zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal dlužník včasné dovolání (B-92).
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2014 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2014, sen. zn. 29 NSČR 45/2014, uveřejněné pod číslem 80/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněné níže – k dispozici též na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §238a o. s. ř. je dovolání dále přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka (§107a), o přistoupení dalšího účastníka (§92 odst. 1) a o záměně účastníka (§92 odst. 2).
Podle §165 o. s. ř. pokud odůvodnění rozsudku nemá podklad ve zjištění skutkového stavu, může účastník před tím, než rozsudek nabude právní moci, navrhnout, aby odůvodnění bylo opraveno (odstavec 1). Nevyhoví-li soud prvního stupně návrhu, předloží věc odvolacímu soudu, který o opravě rozhodne (odstavec 2). O opravě důvodů se rozhoduje usnesením; ve věcech příslušejících senátu tak učiní předseda senátu. Jednání není třeba nařizovat (odstavec 3).
Podle §167 odst. 2 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, užije se na usnesení přiměřeně ustanovení o rozsudku.
Dovolání v této věci nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a lze tak jeho přípustnost posuzovat pouze dle §237 o. s. ř. (ve spojení s omezeními dle §238 o. s. ř.).
Jak plyne přímo z dikce §237 o. s. ř., dovoláním je možno napadnout (vedle usnesení uvedených v §238a o. s. ř.) pouze rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí. Jedná se tak o základní podmínku objektivní přípustnosti dovolání.
Již důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, výstižně ozřejmuje [srov. zvláštní část důvodové zprávy k bodu 41 (§237, §238, §238a a §239)], že: „Dovolání může být podáno, nestanoví-li zákon jinak, proti každému rozhodnutí (rozsudku nebo usnesení meritornímu či jen procesní povahy) odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, neboť jím bylo rozhodnuto o odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Způsobilým předmětem dovolání tedy je rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, změněno, zrušeno (a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení nebo věc postoupena jinému soudu prvního stupně k dalšímu řízení anebo řízení zastaveno) nebo kterým byl schválen smír anebo kterým bylo rozhodnuto, že zpětvzetí žaloby není účinné. „Jinak“ se stanoví v občanském soudním řádu jednak v novém ustanovení §238, v němž se vypočítávají případy, v nichž dovolání není přípustné, i kdyby směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jednak v §238a, v němž se uvádí rozhodnutí vydávaná v průběhu odvolacího řízení, proti kterým se dovolání připouští“ (k tomu srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V dané věci dlužník dovoláním napadá rozhodnutí odvolacího soudu o návrhu na opravu odůvodnění dle §165 odst. 1 a 2 o. s. ř. ve spojení s §167 odst. 2 o. s. ř. Ten je specifickým nástrojem sloužícím za vymezených podmínek k opravě odůvodnění rozhodnutí, neboť odvolání pouze proti důvodům rozhodnutí není přípustné (§202 odst. 3 o. s. ř.). Tento procesní institut není návrhem na zahájení řízení a není ani odvoláním [srov. k tomu již stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. května 1964, sp. zn. Cpj 143/64, uveřejněné ve Sborníku Nejvyššího soudu o občanském soudním řízení v některých věcech pracovněprávních, občanskoprávních a rodinněprávních III, SEVT Praha 1980, str. 335-336, či stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu SSR ze dne 2. září 1975, sp. zn. Cpj 4/75-9, uveřejněné pod číslem 19/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČSSR, v literatuře k tomu pak např. Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 1123-1125].
Ze své povahy tedy nemůže být rozhodnutí odvolacího soudu o návrhu dle §165 odst. 2 o. s. ř. rozhodnutím v odvolacím řízení, neboť to je zahajováno pouze na základě odvolání jakožto samostatného a od návrhu dle §165 o. s. ř. odlišného institutu procesního práva. Odvolací soud v takovém případě rozhodnutí soudu prvního stupně (který návrhu účastníka na opravu odůvodnění nevyhověl) nepřezkoumává (jak by tomu bylo v řízení odvolacím), ale sám o návrhu dle §165 o. s. ř. bez dalšího procesního úkonu účastníka přímo s konečnou platností rozhoduje.
Z výše uvedeného plyne, že dovoláním je napadáno rozhodnutí odvolacího soudu, kterým nebylo rozhodnuto v odvolacím řízení (a ani se jím tedy nekončí) a současně ani nejde o žádné z rozhodnutí uvedených v §238a o. s. ř. Není tak splněna základní podmínka přípustnosti podaného dovolání.
Shora řečenému odpovídá i přiléhavé poučení odvolacího soudu o nepřípustnosti dovolání.
Nejvyšší soud proto dovolání jako objektivně nepřípustné podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. odmítl.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. května 2016
Mgr. Milan P o l á š e k
předseda senátu