ECLI:CZ:NS:2016:29.NSCR.26.2015.1
MSPH 89 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 26/2015-A-61
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v insolvenční věci dlužnice I. L., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Josefem Lanzendörferem, advokátem, se sídlem v Ondřejově, Pod Hřištěm 149, PSČ 251 65, o insolvenčním návrhu věřitele Bytového družstva Sousedství, se sídlem v Praze 3, Roháčova 23/263, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 61 46 41 39, zastoupeného JUDr. Janem Fričem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Štefánikova 1/65, PSČ 150 00, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 89 INS XY, o dovolání dlužnice proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. prosince 2014, č. j. MSPH 89 INS XY, 1 VSPH XY, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) usnesením ze dne 2. září 2014, č. j. MSPH 89 INS XY, zamítl insolvenční návrh věřitele (Bytového družstva Sousedství), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení a insolvenčnímu navrhovateli uložil zaplatit soudní poplatek za insolvenční návrh.
Insolvenční soud − odkazuje na ustanovení §105, §136 odst. 1 a §143 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) − uzavřel, že insolvenční navrhovatel neosvědčil svou pohledávku za dlužnicí z titulu „dlužného nájemného a souvisejících služeb“. O této pohledávce je dosud vedeno řízení před soudem, které není pravomocně ukončeno, a to vzhledem k obraně dlužnice, která s existencí a tvrzenou výší pohledávky insolvenčního navrhovatele nesouhlasí a „vznáší proti němu vzájemným návrhem pohledávky“.
Vrchní soud v Praze k odvolání insolvenčního navrhovatele usnesením ze dne 3. prosince 2014, č. j. MSPH 89 INS XY, 1 VSPH XY, usnesení insolvenčního soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Odvolací soud s odkazem na závěry formulované v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2010, sen. zn. 29 NSČR 41/2010 (jde o usnesení uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 2011, pod číslem 122) uzavřel, že o insolvenčním návrhu jiné osoby než dlužníka lze rozhodnout bez jednání „buď za předpokladu, že se dlužník v procesním úkonu adresovaném soudu jednoznačně vzdá práva na projednání věci, popřípadě udělí výslovný souhlas, obojí za předpokladu, že lze rozhodnout jen na základě listinných důkazů, anebo za předpokladu, že lze plně vyhovět insolvenčnímu návrhu, kterému nikdo neodporoval“.
V poměrech dané věci pak předpoklady pro rozhodnutí o insolvenčním návrhu bez jednání nebyly splněny a insolvenční soud tak zatížil řízení zmatečnostní vadou, jejíž existence ve smyslu ustanovení §219a odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), vylučuje posouzení věcné správnosti rozhodnutí insolvenčního soudu v odvolacím řízení.
Dále – pokračoval odvolací soud – insolvenční soud nedostatečně odůvodnil, proč považoval pohledávku insolvenčního navrhovatele za spornou. Přitom ohledně „spornosti“ pohledávky insolvenčního navrhovatele odůvodněné námitkou započtení poukázal na závěry formulované Nejvyšším soudem v usnesení sen. zn. 29 NSČR 42/2011 (jde o usnesení ze dne 26. června 2012, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 2013, pod číslem 114).
Proti usnesení odvolacího soudu podala dlužnice dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., namítajíc, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka zdůrazňuje, že postupem odvolacího soudu jí byla odňata možnost jednat před soudem, když odvolací soud věc projednal bez jednání (v její nepřítomnosti) a současně snáší argumenty pro závěr, podle něhož měl být insolvenční návrh jako vadný odmítnut.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu i insolvenčního soudu zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení, respektive aby rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že se insolvenční návrh odmítá.
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2014 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2014, sen. zn. 29 NSČR 45/2014, uveřejněné pod číslem 80/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud dovolání dlužnice, které mohlo být přípustné je podle ustanovení §237 o. s. ř., odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Výhradou, podle níž odvolací soud o odvolání rozhodl bez jednání (v nepřítomnosti dlužnice) přitom dovolatelka uplatňuje tzv. zmatečnostní vadu řízení podle ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř., která není způsobilým dovolacím důvodem a pro jejíž posouzení dovolání připustit nelze (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 NSČR 84/2013, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2015, sp. zn. 29 Cdo 5075/2014, uveřejněného pod číslem 29/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Navíc postup odvolacího soudu plně odpovídá ustanovení §94 odst. 2 písm. d) insolvenčního zákona.
Konečně nelze přehlédnout, že odvolací soud mimo jiné založil své rozhodnutí na tom, že neobstojí závěr insolvenčního soudu, podle něhož insolvenční navrhovatel neosvědčil svou aktivní věcnou legitimaci; uvedený závěr přitom dovolatelka v dovolání nezpochybnila.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužnici a insolvenčnímu navrhovateli se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. března 2016
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu