ECLI:CZ:NS:2016:29.NSCR.63.2016.1
MSPH 76 INS 32146/2013
originál 29 NSČR 63/2016-A-63
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v insolvenční věci dlužníka GEOSYNTAX ALFA a. s. , se sídlem v Praze 4 - Michli, Bítovská 1217/22, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 28137302, zastoupeného JUDr. Janem Špačkem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Radlická 663/28, PSČ 150 00, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 76 INS 32146/2013, o insolvenčním návrhu věřitelů 1/ Angst Real Estate and Shareholding GmbH , se sídlem Bellegardegasse 17, 1220 Vídeň, Rakouská republika, registrační číslo FN 70931, 2/ Ing. Jindřicha Čapka , narozeného 21. srpna 1957, bytem v Ochozu u Brna 389, PSČ 664 02, 3/ Ing. Ivo Hanzla , narozeného 14. ledna 1957, bytem v Brně, Generála Kadlece 3, PSČ 621 00, 4/ Ing. Zdeňka Hotaře , narozeného 17. února 1957, bytem v Brně, Generála Kadlece 2145/9, PSČ 621 00, a 5/ Ing. Karla Sukupa, CSc. , narozeného 16. července 1957, bytem v Brně, Podolská 35, PSČ 628 00, všech zastoupených Mgr. Ing. Antonínem Továrkem, advokátem, se sídlem v Brně, třída Kpt. Jaroše 1844/28, PSČ 602 00, o dovolání všech insolvenčních navrhovatelů proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. září 2015, č. j. MSPH 76 INS 32146/2013, 3 VSPH 2367/2014-A-47, takto:
I. Řízení o dovolání prvního, druhého, čtvrtého a pátého insolvenčního navrhovatele se zastavuje .
II. Dovolání třetího insolvenčního navrhovatele se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 16. října 2014, č. j. MSPH 76 INS 32146/2013-A-30, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“):
[1] Zamítl insolvenční návrh, jímž se věřitelé (1/ Angst Real Estate and Shareholding GmbH, 2/ Ing. Jindřich Čapek, 3/ Ing. Ivo Hanzl, 4/ Ing. Zdeněk Hotař a 5/ Ing. Karel Sukup, CSc.) domáhali zjištění úpadku dlužníka GEOSYNTAX ALFA a. s. (bod I. výroku).
[2] Uložil insolvenčním navrhovatelům zaplatit dlužníku do 3 dnů od právní moci usnesení na náhradě nákladů řízení společně a nerozdílně částku 15.246 Kč (bod II. výroku).
[3] Rozhodl, že po právní moci usnesení bude insolvenčním navrhovatelům vrácena záloha na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč (bod III. výroku).
K odvolání insolvenčních navrhovatelů Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 30. září 2015, č. j. MSPH 76 INS 32146/2013, 3 VSPH 2367/2014-A-47:
[1] Potvrdil usnesení insolvenčního soudu (první výrok).
[2] Uložil insolvenčním navrhovatelům zaplatit dlužníku do 3 dnů od právní moci usnesení na náhradě nákladů odvolacího řízení společně a nerozdílně částku 8.228 Kč (druhý výrok).
Insolvenční navrhovatelé podali (všichni) proti usnesení odvolacího soudu dovolání. V reakci na výzvu Nejvyššího soudu k doplacení soudního poplatku z dovolání (usnesením ze dne 16. května 2017, č. j. MSPH 76 INS 32146/2013, 29 NSČR 63/2016-A-60) vzali první, druhý, čtvrtý a pátý insolvenční navrhovatelé svá dovolání zpět (aniž doplatili soudní poplatek z dovolání).
Nejvyšší soud tudíž podle ustanovení §3 odst. 3, §4 a §9 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v rozhodném znění, zastavil dovolací řízení ve vztahu k prvnímu, druhému, čtvrtému a pátému insolvenčnímu navrhovateli pro neuhrazení soudního poplatku z dovolání; tento postup má přednost před dispozitivním úkonem jmenovaných (z nějž je ale zřetelné, že poplatek z dovolání neuhradí) [srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2012, sen. zn. 29 NSČR 6/2012, uveřejněné pod číslem 57/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu ].
Třetí insolvenční navrhovatel (dále též jen „dovolatel“) vymezuje přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva dílem neřešených dovolacím soudem a dílem posouzených odlišně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
I. V rozporu s dosavadní rozhodovací praxí dovolacího soudu oba soudy (podle dovolatele):
[1] Neopodstatněně dospěly k nutnosti rozsáhlého dokazování k osvědčení pohledávky insolvenčních navrhovatelů.
[2] Neposoudily dlužníkem tvrzený omyl jako neomluvitelný, a nevyloučily aplikaci ustanovení §49a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) , ve znění účinném k 24. lednu 2013.
[3] Při dokazování neomluvitelnosti omylu dlužníka opomenuly důkazy označené insolvenčními navrhovateli.
[4] Považovaly pohledávky insolvenční ch navrhovatelů za sporné, i když dlužník neprokázal opodstatněnost své obrany.
II. Dovolacím soudem neřešenými jsou podle dovolatele tyto otázky:
[1] Lze považovat omyl osoby ovládající společnost ohledně podniku této společnosti za omluvitelný, aby se na právní úkon učiněný v tomto omylu mohla vztahovat relativní neplatnost dle §49a obč. zák. (zejména ve vztahu ke smlouvě o převodu obchodního podílu na ovládané společnosti)?
[2] Může být právně relevantní (rozhodující) skutečností vada podniku společnosti při převodu výrazně minoritního obchodního podílu majoritnímu společníku, dochází-li navíc při takovém převodu pouze k minimálnímu narušení celkového podílu nabyvatele (ovládající osoby) na společnosti a ve smlouvě o převodu obchodního podílu nebyly vymíněny jakékoliv vlastnosti podniku společnosti?
[3] Může insolvenční soud při osvědčování aktivní legitimace insolvenčního navrhovatele (věřitele) nahrazovat procesní aktivitu stran?
[4] Neměl insolvenční soud i bez rozsáhlého dokazování dospět k závěru o spekulativním a účelovém charakteru dlužníkovy námitky, která směřuje pouze k oddálení nevyhnutelného řešení jeho úpadku, čímž by odpadla nutnost rozsáhlého dokazování k osvědčení pohledávek insolvenčních navrhovatelů ?
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2014 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2014, sen. zn. 29 NSČR 45/2014, uveřejněné pod číslem 80/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání třetího insolvenčního navrhovatele, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je v závěru, že insolvenční navrhovatelé nedoložili svou aktivní věcnou legitimaci k podání insolvenčního návrhu, jelikož jejich pohledávky jsou sporné, souladné se závěry, jež Nejvyšší soud na dané téma zformuloval v usnesení ze dne 29. dubna 2010, sen. zn. 29 NSČR 30/2009, uveřejněném pod číslem 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 14/2011“), na něž odvolací soud výslovně odkazuje.
Odpověď na všechny dovolatelem výše formulované otázky je tu větší tu menší měrou vždy závislá na dalších skutkových zjištěních (je podmíněna skutkovým stavem), jež vyžadují další dokazování , což platí i pro posouzení tvrzené spekulativnosti, případně účelovosti dlužníkovy obrany.
V jednotlivostech lze uvést následující:
I. K otázkám, jež měly být řešeny v rozporu s dosavadní rozhodovací praxí dovolacího soudu:
Ad [1] Závěr o nutnosti dalšího dokazování je souladný s R 14/2011.
Ad [2] Závěry soudů v dovolatelem předestíraném směru jsou podmíněny dalším zkoumáním skutkového stavu věci.
Ad [3] Důkazní návrhy insolvenčních navrhovatelů potvrzují závěry plynoucí z R 14/2011.
Ad [4] R 14/2011 předpokládá (jen) relevantní tvrzení a důkazní návrhy způsobilé zpochybnit existenci pohledávky insolvenčního navrhovatele. Závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2012, sen. zn. 29 NSČR 42/2011 ( uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 2013, pod číslem 114), se pro poměry dané věci neuplatní již proto, že se vztahují k obraně dlužníka založené na tom, že pohledávka věřitele - insolvenčního navrhovatele sice vznikla (a on ji neuhradil), že však následně zanikla tím, že dlužník proti ní uplatnil k započtení vlastní pohledávku. Obrana dlužníka v této věci zpochybňuje přímo vznik pohledávky.
II. K otázkám dovolacím soudem neřešeným:
Ad [1] a [2] Odpověď na otázky je podmíněna závěry o skutkovém stavu věci (jenž podle odvolacího soudu nebyl dosud relevantně zjištěn).
Ad [3] Na řešení této otázky napadené rozhodnutí nespočívá (podstatné je, zda rozhodnutí odpovídá závěrům plynoucím z R 14/2011).
Ad [4] Obsah spisu nedokládá spekulativnost nebo účelovost dlužníkova postupu a bez skutkových zjištění v dotčeném směru jde o otázku akademickou, na kterou Nejvyššímu soudu nepřísluší odpovídat.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 věty první a odst. 3 o. s. ř., když dovolání třetího insolvenčního navrhovatele bylo odmítnuto a řízení o dovolání ostatních insolvenčních navrhovatelů bylo zastaveno, přičemž u dlužníka žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nebyly zjištěny.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dovolatelům a dlužníku se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 7. června 2017
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu