ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.1583.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 1583/2016 -31
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 11. 2016 o dovolání podaném D. P. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 9. 6. 2016, sp. zn. 68 To 133/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 2 T 8/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 2 T 8/2016, byl D. P. uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedenou trestnou činnost byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel ve výměře šest let a šest měsíců. Výrokem podle §228 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) poté bylo rozhodnuto o náhradě škody.
V předmětné věci podal D. P. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 9. 6. 2016, sp. zn. 68 To 133/2016, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), f) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a za podmínek uvedených v §259 odst. 3 tr. ř. D. P. nově uznal vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedenou trestnou činnost byl nově odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel ve výměře pěti let. Výrokem podle §229 odst. 1 tr. ř. poté bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Proti výše uvedenému rozsudku podal D. P. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný D. P. v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž výslovně napadl pouze výrok o uloženém trestu. Jednak podotkl, že soud druhého stupně nepřistoupil na návrh stran vypracování znaleckého posudku, který by se zabýval otázkou, zda by ke smrtelnému zranění došlo i v případě, pokud by byl D. P. během jízdy připoutaný bezpečnostním pásem. Soud tak neměl k dispozici všechny objektivní podklady pro své závěry, přičemž v těchto souvislostech obviněný spatřoval porušení zásady in dubio pro reo a presumpci neviny. Dále obviněný předestřel, že soud druhého stupně plně nerespektoval příslušná zákonná ustanovení, neboť v projednávané věci by postačovalo uložení trestu, jenž by byl podmíněně odložen. Soud druhého stupně měl dle obviněného dále pochybit tím, že tytéž okolnosti (smrt poškozeného a ovlivnění poškozeného alkoholem) přičetl k tíži obviněného dvakrát, a to jednou jako znaky skutkové podstaty a jednou při úvaze o trestu, kdy soud vyslovil, že při naplnění těchto znaků je uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody v podstatě obligatorní. Soud především opomenul posoudit míru zavinění obviněného ve vztahu k následku trestného činu, která je výrazně snižována rozsahem, v němž se na vzniku následku podílelo jednání poškozeného. Obviněný shrnul, že všechny rozhodné okolnosti případu odůvodňovaly podmíněný odklad výkonu trestu odnětí svobody. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu druhého stupně k dalšímu řízení. Nejvyššímu soudu byla rovněž postoupena žádost obviněného o odklad výkonu napadeného rozhodnutí, kterou odůvodnil nepříznivým zdravotním stavem, posttraumatickou stresovou poruchou, nastalými poměry v rodině a lékařskou zprávou MUDr. Heleny Kršňákové ohledně stavu matky obviněného V. P. Z přiloženého usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 31. 10. 2016, č. j. 2 T 8/2016-350, nadto vyplývá, že soud prvního stupně již obviněnému podle §332 odst. 1 tr. ř. odložil výkon trestu odnětí svobody na dobu v tomto usnesení stanovenou, a to s přihlédnutím k aktuálnímu léčení a stabilizaci zdravotního stavu obviněného.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil příslušný státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce). Předně upozornil, že obviněný napadl toliko výrok o trestu, kdy namítal, že uložený trest je nepřiměřeně přísný, neboť soud druhého stupně nezohlednil ve prospěch obviněného skutečnost, že kdyby se poškozený připoutal bezpečnostním pásem, neutrpěl by smrtelná zranění. De facto jen okrajově státní zástupce konstatoval, že jednání obviněného by bylo příčinou smrtelného následku, i kdyby k němu přistoupilo spoluzavinění poškozeného. Dále se však k otázce viny nevyjadřoval, a to právě s ohledem na podané dovolání. Stran přiměřenosti uloženého trestu poté státní zástupce v podrobnostech poukázal na konstantní judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu a shrnul, že otázka přiměřenosti trestu se nachází mimo meze jakéhokoli dovolacího důvodu ve smyslu §265b tr. ř. Státní zástupce shrnul, že jelikož dovolání proti výroku o vině zjevně podáno nebylo, a stran výroku o trestu byla napadána toliko jeho nepřiměřenost, tak dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Předně je namístě zdůraznit, že obviněný své dovolání podal výslovně proti výroku o trestu, a to (dle argumentace předestřené v dovolání) nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Výrok o vině z rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 9. 6. 2016, sp. zn. 68 To 133/2016, přitom dovoláním napaden nebyl.
Byť obviněný odkázal na dovolací důvod ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to v alternativě „jiného nesprávného hmotněprávního posouzení“, tak svými námitkami de facto rozporoval, že uložený trest nepodmíněného odnětí svobody je pro něj nepřiměřeně přísný a postačovalo by uložení trestu, jehož výkon by byl podmíněně odložen.
Nejvyšší soud však v tomto ohledu musí připomenout, že k výroku o trestu se vztahují dva dovolací důvody, a to podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. První z těchto důvodů spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, přičemž Nejvyšší soud v tomto pochybení neshledal. Druhý z těchto důvodů spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o upuštění od potrestání nebo o upuštění od potrestání s dohledem, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takový postup. Již ze systematiky ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že pokud jsou stanoveny dva zvláštní dovolací důvody ve vztahu k výroku o trestu, tak se k tomuto výroku nemůže bez dalšího vztahovat dovolací důvod spočívající v nesprávném hmotněprávním posouzení. Pokud by tomu tak bylo a tento dovolací důvod by měl zahrnovat i výrok o trestu, byla by ustanovení o dovolacích důvodech proti výroku o trestu nadbytečná a zcela nelogická (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2002, sp. zn. 7 Tdo 904/2002).
Zákonný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by byl naplněn např. takovými námitkami, kterými by bylo vytýkáno, že skutek zjištěný soudem byl chybně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli se o trestný čin nejednalo, anebo šlo o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. V každém případě se musí jednat o námitky vůči tomu, jak byl právně kvalifikován skutek, jímž byl obviněný uznán vinným. Takový druh námitek však obviněný ve svém dovolání neuplatnil a jeho námitky tak nemají žádný vztah k právní kvalifikaci skutku, kterým byl uznán vinným. „Jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“, jak jej uvádí §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., se poté nevztahuje na výrok o trestu. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu.
Dále je namístě uvést, že samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby) nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 489/2015). Nejvyšší soud tedy nemohl námitkám obviněného přisvědčit.
K námitkám stran (potenciálního) následku, který by mohl či nemusel nastat v případě, že by poškozený D. P. byl připoután bezpečnostním pásem, Nejvyšší soud obiter dictum podotýká, že v obecné rovině platí, že řidič je povinen zajistit bezpečnost přepravované osoby a povinností této osoby je naopak být za jízdy připoutána na sedadle bezpečnostním pásem [viz přiměřeně §5 odst. 1 písm. i), resp. §9 odst. 1 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů]. Dále pak, vztah mezi těmito povinnostmi nelze vykládat jednostranně, neboť z hlediska vyvození trestní odpovědnosti vůči řidiči za protiprávní následek (resp. účinek) v podobě škody na zdraví přepravované osoby sice závisí na úplném posouzení konkrétní situace, avšak porušení povinnosti přepravované osoby podle §9 odst. 1 písm. a) citovaného zákona nevylučuje uplatnění povinnosti řidiče podle §5 odst. 1 písm. i) uvedeného zákona. Obviněný tím, že porušil důležité povinnosti uložené mu podle zákona, způsobil dopravní nehodu, při které došlo ke smrtelnému následku poškozeného, přičemž pokud by nebylo jeho jednání, k daným následkům by nedošlo. V předmětné věci přitom byla existence příčinného vztahu mezi jednáním obviněného a vznikem daných následků spolehlivě zjištěna. V jeho jednání, kterým porušil citovaná ustanovení zákona o silničním provozu, lze spatřovat rozhodující příčinu pro vzniklý následek. Podstatné tedy zůstává, že smrtelný následek byl zapříčiněn jednáním obviněného, který zavinil dopravní nehodu.
S poukazem na uvedené Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jako dovolání podané z jiného důvodu než je uveden v §265b. S ohledem na takto přijaté rozhodnutí potom také o podaném návrhu na odložení výkonu napadeného rozhodnutí dovolací soud již nerozhodoval. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. 11. 2016
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu