ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.583.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 583/2016 -33
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 5. 2016 o dovolání, které podal obviněný K. H. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 61 To 470/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 2 T 89/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného K. H. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 2 T 89/2015, byl obviněný K. H. uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. c), d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), dílem v jednočinném souběhu se zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, kterých se dopustil jednáním spočívajícím v tom, že „ od přesně nezjištěné doby nejpozději od roku 2006 do 12. 8. 2014 v místech společného bydliště postupně v A., ul. P., dále v obci H., H. a následně v P., ul. H. n., fyzicky a psychicky týral svou pozdější manželku poškozenou Z. H., kterou ještě v době jejího těhotenství někdy v roce 2006 zbil koženým páskem, průběžně ji častoval sprostými urážkami a ponižoval ji s tím, že je hloupá, debilní a nic neumí, nazýval jí např. píčou, zmrdem, odpadem, vší a příživníkem, verbálně jí napadal ohledně jejího vzhledu i péče o rodinu, ponižoval její rodinu, vinil jí za malý vzrůst syna „X“ *) a později nutil i syny „X“ a „XY“ *) , aby jí jako matce říkali, že je hnusná nebo blbá; poškozenou omezoval v kontaktu s dalšími osobami mimo rodinu a verbální útoky v průběhu soužití se zvyšující se frekvencí doprovázel různým fyzickým násilím vůči poškozené, kterou nejčastěji tahal za vlasy, tloukl údery otevřenou dlaní do obličeje - fackoval a to i za přítomnosti jejich dětí, toto fyzické násilí mělo různé podoby, přičemž někdy jí i kopal, kroutil jí ruce, tloukl do různých částí těla a to i s takovou intenzitou, že minimálně v jednom případě, kdy jí skopl ze schodů, upadla pravděpodobně až do bezvědomí, v přesně nezjištěném počtu případů si vynutil u poškozené vaginální soulož i přes její aktivní odpor s tím, že jde o její povinnost, přičemž si jí obvykle přitáhl za vlasy, přidržel k posteli, chytl jí za ruce a takto její odpor překonal, v jednom případě jí tloukl tak, že až přepadla přes postel, aby své počínání doprovodil výrazem „dělej, ty kurvo“, minimálně v jednom případě jí přitom donutil i k análnímu styku, ačkoliv ho odmítala, ale on si jí přidržel a musela „držet“; od přesně nezjištěné doby, nejméně od počátku roku 2013 do 30. 6. 2014 v P., H. n., fyzicky a psychicky týral i svého nevlastního syna poškozeného nezletilého „XYZ“ *) , který s nimi společně bydlel, a to tak, že ho hrubě urážel, dále ho bezdůvodně fyzicky trestal a to tak, že jej bil pěstmi, lámal a kroutil mu ruce, kopal ho do těla, dále uchopil poškozeného zezadu za vlasy a jeho hlavou udeřil do dřevěných sloupů a to z důvodu, že se nezletilý „XZ“ *) udeřil do hlavy, bránil mu v kontaktu s kamarády, zakazoval mu samostatné procházky, ven mohl jen se svými mladšími sourozenci, někdy mu určoval i četnost konzumace jídla a velikost porcí i podle mladších nevlastních sourozenců, v průběhu roku 2014 poškozeného slovně napadal několikrát do týdne, dále v tomto období poškozeného pozdě v noci vzbudil nebo nutil poškozenou, aby ho bezdůvodně budila v nočních hodinách a poté jim ukládal různé úkoly, například mu přikázal vytírat společně se svojí matkou podlahu nebo opisovat několik stran psaného textu, opakovaně mu přikazoval spát bez přikrývky a to z důvodu, že se jeho mladší sourozenci ve spaní také odkopávají, občas mu přikazoval v nočních hodinách, aby si povídal se svojí matkou a to v kuchyni, kdy měl zakázáno spát, někdy musel sedět na křesle pod otevřeným oknem celou noc, opakovaně v několika případech přikázal poškozenému, aby si lehl na zem a svým dvěma synům, nezletilým „X“ a „XY“, přikázal, aby poškozeného kopli, nebo, že na něho mají skočit a v jednom případě v měsíci květnu nebo v červnu 2014, přikázal poškozenému „XYZ“ a i jeho matce, aby si dali písek do úst, protože „XYZ“ prý nedokázal uhlídat nezletilého bratra „XZ“, který si dal na pískovišti písek do pusy “.
Za to byl obviněný odsouzen podle §185 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 2 T 89/2015, podal obviněný odvolání, které směřoval do všech výroků rozsudku. Odvolání podal i státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5, a to v neprospěch obviněného.
O odvoláních rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 61 To 470/2015 , a to tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), e) tr. ř. napadený rozsudek nalézacího soudu zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného K. H. uznal vinným jednak zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, jednak zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, kterých se dle skutkových zjištění dopustil jednáním popsaným pod bodem 1) výroku o vině spočívajícím v tom, že „ od přesně nezjištěné doby nejpozději od roku 2006 do 12. 8. 2014 v místech společného bydliště postupně v A., ul. P., dále v obci H., H. a následně v P., ul. H. n., fyzicky a psychicky týral svou pozdější manželku poškozenou Z. H., kterou ještě v době jejího těhotenství někdy v roce 2006 zbil koženým páskem, průběžně ji častoval sprostými urážkami a ponižoval ji s tím, že je hloupá, debilní a nic neumí, nazýval jí např. píčou, zmrdem, odpadem, vší a příživníkem, verbálně ji napadal ohledně jejího vzhledu i péče o rodinu, ponižoval její rodinu, vinil ji za malý vzrůst syna „X“ a později nutil i syny „X“ a „XY“, aby jí jako matce říkali, že je hnusná nebo blbá; poškozenou omezoval v kontaktu s dalšími osobami mimo rodinu a verbální útoky v průběhu soužití se zvyšující se frekvencí doprovázel různým fyzickým násilím vůči poškozené, kterou nejčastěji tahal za vlasy, tloukl údery otevřenou dlaní do obličeje – fackoval, a to i za přítomnosti jejich dětí, toto fyzické násilí mělo různé podoby, přičemž někdy ji i kopal, kroutil jí ruce, tloukl do různých částí těla, a to i s takovou intenzitou, že minimálně v jednom případě, kdy jí skopl se schodů, upadla pravděpodobně až do bezvědomí, v přesně nezjištěném počtu případů si vynutil u poškozené vaginální soulož i přes její aktivní odpor s tím, že jde o její povinnost, přičemž si ji obvykle přitáhl za vlasy, přidržel k posteli, chytl ji za ruce a takto její odpor překonal, v jednom případě ji tloukl tak, až přepadla přes postel, své počínání doprovodil výrazem „dělej, ty kurvo“, minimálně v jednom případě ji přitom donutil i k análnímu styku, ačkoliv ho odmítala, ale on si jí přidržel a musela „držet “;
a pod bodem 2) výroku o vině zločinem týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, kterého se dle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že „ od přesně nezjištěné doby, nejméně od počátku roku 2013 do 30. 6. 2014 v P., H. n., fyzicky a psychicky týral i svého nevlastního syna poškozeného nezletilého „XYZ“, který s nimi společně bydlel, a to tak, že ho hrubě urážel, dále ho bezdůvodně fyzicky trestal a to tak, že jej bil pěstmi, lámal a kroutil mu ruce, kopal ho do těla, dále uchopil poškozeného zezadu za vlasy a jeho hlavou udeřil do dřevěných sloupů a to z důvodu, že se nezletilý „XZ“, udeřil do hlavy, bránil mu v kontaktu s kamarády, zakazoval mu samostatné procházky, ven mohl jen se svými mladšími sourozenci, někdy mu určoval i četnost konzumace jídla a velikost porcí i podle mladších nevlastních sourozenců, v průběhu roku 2014 poškozeného slovně napadal několikrát do týdne, dále v tomto období poškozeného pozdě v noci vzbudil nebo nutil poškozenou Z. H., aby ho bezdůvodně budila v nočních hodinách, a poté jim ukládal různé úkoly, například mu přikázal vytírat společně se svojí matkou podlahu nebo opisovat několik stran psaného textu, opakovaně mu přikazoval spát bez přikrývky, a to z důvodu, že se jeho mladší sourozenci ve spaní také odkopávají, občas mu přikazoval v nočních hodinách, aby si povídal se svojí matkou, a to v kuchyni, kdy měl zakázáno spát, někdy musel sedět na křesle pod otevřeným oknem celou noc, opakovaně v několika případech přikázal poškozenému, aby si lehl na zem a svým dvěma synům, nezletilým „X“ a „XY“přikázal, aby poškozeného kopli, nebo, že na něho mají skočit, a v jednom případě v měsíci květnu nebo v červnu 2014 přikázal poškozenému „XYZ“ a jeho matce, aby si dali písek do úst, protože „XYZ“ prý nedokázal uhlídat nezletilého bratra „XZ“, který si dal na pískovišti písek do pusy “.
Za to byl obviněný odsouzen podle §185 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků a 6 (šesti) měsíců, pro jehož výkon byl podle ustanovení §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
II.
Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 61 To 470/2015, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 829-832), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř ., maje za to, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení dne 30. 9. 2015, ve kterém byla vyslýchána jeho manželka Z. H., čímž byl zkrácen na svém právu obhajoby zakotveného v čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Obviněný namítl, že tato svědkyně při hlavním líčení vypověděla zcela jinak, než dříve v přípravném řízení, a to v jeho neprospěch, přičemž je nepochybné, že tato výpověď byla nakonec stěžejním důkazem obžaloby proti němu a na základě tohoto důkazu byl nakonec i odsouzen. Při hlavním líčení dne 30. 9. 2015 byl ze strany soudu vyloučen z konání hlavního líčení dle §209 odst. 1 tr. ř., kdy v rozporu s tímto ustanovením mu následně nebyl ze strany soudu sdělen podstatný obsah výpovědi svědkyně, ale byla mu pouze poskytnuta krátká příprava v rámci jeho porady s obhájkyní. S ohledem na rozsah výpovědi svědkyně a poskytnutého času pak nebylo v možnostech obhajoby seznámit se se všemi skutečnostmi, které svědkyně uvedla, tak aby se mohl k výpovědi této svědkyně namístě vyjádřit. Především mu však bylo znemožněno klást svědkyni otázky. Opakovaně navrhoval doplnění dokazování výslechem svědkyně, protože až do dne 13. 10. 2015 (kdy mu byl doručen vyhotovený protokol z hlavního líčení ze dne 30. 9. 2015) se nemohl řádně seznámit s výpovědí této svědkyně tak, aby mohl formulovat své otázky. V této souvislosti namítl, že protokol z hlavního líčení konaného dne 30. 9. 2015 byl jemu i obhájci doručen až při konání hlavního líčení nařízeného na den 13. 10. 2015, přičemž okamžitě vznesl námitku k protokolaci ohledně jeho vyloučení z hlavního líčení konaného dne 30. 9. 2015, neboť bylo vadně uvedeno, že hlavní líčení v nepřítomnosti jeho osoby se konalo na jeho výslovnou žádost. Ačkoli byl v hlavním líčení tento protokol předsedkyní senátu ihned opraven, ve vypracovaném protokole o tom není zmínka.
Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a též vadné řízení mu předcházející.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 21. 3. 2016, sp. zn. 1 NZO 21/2016.
Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla, že námitky lze pod obviněným uplatněný dovolací důvod podřadit, shledala je však neopodstatněnými. Uvedla, že dle opraveného protokolu z hlavního líčení ze dne 30. 9. 2015 vyplývá, že poté, co byl obviněnému vysvětlen postup podle §209 odst. 1 tr. ř., obviněný výslovně požádal, aby se hlavní líčení konalo v jeho nepřítomnosti. Takové prohlášení obviněného o tom, že žádá, aby se hlavní líčení konalo v jeho nepřítomnosti, má přednost před postupem podle §209 odst. 1 tr. ř., neboť obviněný sám uvedeným způsobem dává na srozuměnou soudu, že netrvá na své přítomnosti u hlavního líčení. V takovém případě není zapotřebí postupovat podle §209 odst. 1 tr. ř., který umožňuje soudu, aby za splnění určitých v zákoně blíže specifikovaných podmínek obviněného vykázal z jednací síně. Obviněný se téhož dne ve 13:20 hodin dostavil k soudu v doprovodu hlídky Místního oddělení S., která splnila příkaz k předvedení, který byl dne 30. 9. 2015 doručen. Poté následovala porada obviněného s obhájkyní a následně bylo pokračováno ve výslechu svědkyně poškozené Z. H., a to již za účasti obviněného, který měl možnost klást této svědkyni otázky. Pokud by soud postupoval podle §209 tr. ř., nemohl by být obviněný vůbec přítomen výslechu této svědkyně.
Z konstatovaného průběhu hlavního líčení je zřejmé, že soud nepostupoval podle §209 odst. 1 tr. ř., neboť obviněný byl v konečném důsledku části výpovědi svědkyně Z. H. přítomen a sám i prostřednictvím obhájkyně jí kladl otázky. Byl seznámen s výpovědí této svědkyně a mohl se vyjádřit k jejím tvrzením. K omezení práv obhajoby tedy v uvedeném směru nedošlo. Státní zástupkyně dále uvedla, že s ohledem na okolnosti případu by případný postup podle §209 odst. 1 tr. ř. byl zcela v pořádku.
Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 61 To 470/2015, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jej bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným K. H. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případech, kdy byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Ze zákonné formulace důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je patrné, že nespočívá v jakékoli nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením.
Podle čl. 38 odst. 2 věty první Listiny základních práv a svobod platí, že každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům .
Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co mu obžaloba klade za vinu a k důkazům, na nichž je založena včetně těch, které byly provedeny na jeho návrh. Obviněný K. H. vytkl, že u hlavního líčení proběhl opakovaný výslech svědkyně Z. H. v jeho nepřítomnosti, přičemž následně po návratu do jednací síně mu nebyl v rozporu s §209 odst. 1 tr. ř. sdělen podstatný obsah výpovědi této svědkyně, toliko mu byla poskytnuta krátká příprava v rámci jeho porady s obhájkyní, a nebylo mu umožněno klást svědkyni otázky, čímž bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.
Podle §209 odst. 1 tr. ř. věty druhé a třetí platí, že je-li obava, že svědek v přítomnosti obžalovaného nevypoví pravdu, případně jde-li o svědka, jemuž nebo osobě jemu blízké z podaného svědectví hrozí újma na zdraví, smrt nebo jiné vážné nebezpečí, předseda senátu učiní opatření vhodné k zajištění bezpečnosti nebo utajení totožnosti svědka, případně vykáže obžalovaného po dobu výslechu takového svědka z jednací síně. Po návratu do jednací síně však musí být obžalovaný seznámen s obsahem výpovědi svědka, může se k ní vyjádřit, a aniž by se se svědkem setkal, může mu prostřednictvím předsedy senátu klást otázky.
Z obsahu spisu bylo shledáno, že svědkyně Z. H. byla k věci slyšena opakovaně, a to jednak v přípravném řízení dne 6. 3. 2015 (č. l. 50-53 spisu) a dne 11. 3. 2015 (č. l. 54-64 spisu), kdy tomuto úkonu byl přítomen obhájce obviněného, jednak u hlavního líčení dne 30. 9. 2015 (č. l. 620-668 spisu), kteréžto výpovědi byl přítomen jeho obhájce. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 30. 9. 2015 ve znění usnesení o doplnění protokolu ze dne 21. 10. 2015 (č. l. 758 spisu) se podává, že poté, co se obviněný dostavil, bylo přistoupeno k opatření podle §209 odst. 1 tr. ř., vysvětlen postup obviněnému, přičemž následně obviněný výslovně žádal, aby se hlavní líčení uvedeného dne konalo v jeho nepřítomnosti, bylo tedy podle §202 odst. 5 tr. ř. konáno hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného.
Prohlášení obviněného, aby bylo hlavní líčení konáno v jeho nepřítomnosti, má přednost před postupem podle §209 odst. 1 tr. ř. , ke kterému chtěl soud původně přistoupit. Jeho užití však bylo s ohledem na prohlášení obviněného nadbytečné.
Za této situace ve smyslu §205 odst. 5 tr. ř. konal soud prvního stupně výslech svědkyně Z. H. u hlavního líčení dne 30. 9. 2015 v nepřítomnosti obviněného , aniž by přistoupil k užití §209 odst. 1 tr. ř. Nad rámec je možno uvést, že z výše popsané rekapitulace je zřejmé, že podmínky pro postup podle ustanovení §209 odst. 1 věty druhé tr. ř. by byly splněny i za situace, kdyby obviněný svůj souhlas s konáním hlavního líčení v jeho nepřítomnosti nedal. Ostatně obviněný proti tomuto ničeho nenamítá.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., jež je naplněn tehdy, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání v rozporu se zákonem, tak výše uvedeným postupem soudu naplněn nebyl. S ohledem na okolnosti případu, zejména tedy charakter trestné činnosti (domácí násilí, znásilnění, týrání), která byla předmětem obžaloby, kde svědkyně figurovala jako oběť, a dosavadního postoje svědkyně, která v rámci přípravného řízení několikrát změnila své stanovisko stran souhlasu s trestním stíháním manžela – obviněného, nelze případnému postupu soudu ničeho vytknout.
Nutno zdůraznit, že pod tento dovolací důvod rovněž nelze podřadit námitku obviněného, pokud v této souvislosti dále vytýká, že nebylo dodrženo ustanovení §209 odst. 1 věty třetí tr. ř., když poté, co byla svědkyně Z. H. vyslechnuta v jeho nepřítomnosti, nebyl po opětovném předvedení do jednací síně seznámen s její výpovědí, aniž by mu byla dána možnost se k této ve smyslu §214 tr. ř. vyjádřit a klást svědkyni otázky. Tímto vadným procesním postupem soudu došlo podle jeho názoru k porušení jeho práva na spravedlivý proces.
Právo na spravedlivé řízení podle čl. 6 odst. 1 písm. d) Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) je dáno tím, že každý, kdo je obviněn z trestného činu, má právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě.
Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ve svých rozhodnutích uvádí, že všechny důkazy by měly být provedeny za přítomnosti obžalovaného při veřejném jednání, nicméně použití důkazů získaných ve fázi policejního vyšetřování není samo o sobě v rozporu s článkem 6 Úmluvy, za předpokladu, že jsou respektována práva obhajoby. Ta spočívají zejména v možnosti obžalovaného (respektive obhajoby) zpochybnit svědectví a vyslechnout ty, kteří svědectví poskytli, a to buď v okamžiku jejich výpovědi, nebo v pozdější fázi řízení. Z principu kontradiktornosti tak plynou ve vztahu k výslechu svědků dvě pravidla: za prvé, pro neúčast svědka musí být daný dobrý důvod a za druhé, v situaci, kdy je obvinění založeno převážně na výpovědi svědka, kterého obžalovaný neměl možnost vyslechnout, či už v přípravném řízení nebo před soudem , mohou být práva obhajoby omezena do té míry, že jsou v rozporu s čl. 6 Úmluvy. Obecně by tedy obžalovanému mělo být umožněno vyslechnout svědka při jednání, ESLP ale současně připouští, že za určitých okolností nelze vyslechnutí svědka (či už z důvodu nedostupnosti, nebo jeho traumatizace) obžalovaným provést a konstatuje: „ Soud stanovil, že práva obhajoby jsou omezena v míře neslučitelné s požadavky článku 6, jestliže je odsouzení založeno výlučně nebo v určující míře na výpovědi svědka, kterého obviněný neměl možnost vyslechnout nebo nechat vyslechnout ani v přípravném řízení, ani před soudem. Článek 6 tak dovoluje soudům založit odsouzení na výpovědi svědka, který vypovídá proti obviněnému, a kterého obviněný nebo jeho obhájce neměli možnost v žádné fázi řízení vyslechnout , pouze za splnění následujících podmínek: za prvé, jestliže skutečnost, že svědek nebyl s obviněným konfrontován, je důsledkem nemožnosti svědka najít, musí být zjištěno, že příslušné orgány po něm aktivně pátraly, aby takovou konfrontaci umožnily; za druhé, sporná výpověď nemůže v žádném případě představovat jediný důkaz, na němž spočívá odsouzení. “
V návaznosti na tato obecná východiska Nejvyšší soud konstatuje, že v předmětné věci ke zkrácení práva obviněného na obhajobu nedošlo. Výslech svědkyně Z. H. proběhl za přítomnosti obhájce obviněného, který využil svého práva klást svědkyni otázky. V průběhu výslechu pak byl obviněný kontaktován, aby se dostavil znovu k hlavnímu líčení, neboť soud dospěl k závěru, že je toto potřeba (č. l. 649 spisu). Následně se obviněný dostavil, byla mu umožněna krátká porada s obhájcem a bylo pokračováno ve výslechu svědkyně Z. H. Obviněnému i jeho obhájci byla dána možnost klást svědkyni otázky, což také učinili. Po skončení výslechu svědkyně bylo přistoupeno k výslechu obviněného, který byl nejdříve stručně seznámen s výpovědí svědkyně Z. H. a následně mu byl dán prostor se k této vyjádřit. Svědkyně byla, jak uvedeno výše, slyšena opakovaně, kdy výslech u hlavního líčení dne 30. 9. 2015 byl doplněním jejích předešlých výpovědí učiněných v přípravném řízení, kterýmžto byl přítomen obhájce obviněného.
Nejvyšší soud poznamenává, že z judikatury ESLP nevyplývá žádné obecné právo znovu v řízení před soudem vyslechnout svědky, které již obhajoba měla možnost vyslechnout. Pro zachování zásady kontradiktornosti procesu tedy stačí, že obhajoba (respektive obviněný) měla možnost svědka alespoň jednou vyslechnout. Přitom platí, že pro účely článku 6 Úmluvy je dostatečná existence možnosti obhajoby, není nevyhnutné, aby výslech skutečně proběhl.
Jestliže podle ustálené judikatury Evropského soudu k porušení článku 6 Úmluvy dochází tehdy, pokud se odsouzení v trestním řízení zakládá výlučně nebo v rozhodující míře na výpovědích svědka, kterého obviněný neměl možnost v žádné fázi řízení vyslechnout nebo nechat vyslechnout, lze z výše uvedeného dovodit, že pokud měl obviněný možnost svědkyni Z. H. vyslechnout prostřednictvím obhájce v přípravném řízení dne 6. 3. 2015 a zejména pak dne 11. 3. 2015, a rovněž tak u hlavního líčení dne 30. 9. 2015, jemuž byl jeho obhájce a následně i obviněný přítomen, a obhajobě bylo umožněno klást svědkyni otázky, nutno námitku obviněného spočívající v porušení práva na spravedlivý proces označit za nedůvodnou.
Stran namítaného neprovedení opakovaného výslechu svědkyně Z. H. se jedná o námitku procesního charakteru směřující do oblasti důkazní situace, tedy námitku pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., a ani žádný z jiných dovolacích důvodů, nepodřaditelnou.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněného nebylo možno přiznat jakékoli opodstatnění.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného K. H. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. 5. 2016
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.