ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.656.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 656/2016 -22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 5. 2016 o dovolání, které podal obviněný V. Š., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 9 To 418/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 1 T 150/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 11. 6. 2015, sp. zn. 1 T 150/2013 , byl obviněný V. Š. uznán vinným ze spáchání zločinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 odst. 3 trestního zákoníku a přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 trestního zákoníku. Za to byl podle §146 odst. 3 trestního zákoníku a §43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle §84 trestního zákoníku a §85 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu tří let za současného vyslovení dohledu nad obviněným. Podle §85 odst. 2 trestního zákoníku bylo obviněnému uloženo, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §228 odst. 1 trestního řádu byla obviněnému uložena povinnost zaplatit Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, se sídlem Praha 3, Orlická 4/2020, na náhradě škody částku 10.066,51 Kč a J. A., bytem J., P. – Č., částku 12.600 Kč. Podle §229 odst. 2 byl J. A. se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 9 To 418/2015 , jímž je podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 14. 10. 2015 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. b) trestního řádu, neboť podle jeho názoru ve věci rozhodl vyloučený orgán. Poukázal na to, že předsedkyně senátu odvolacího soudu ihned na začátku veřejného zasedání k upozornění obhájce, že bude navrhovat slyšení dvou svědků, uvedla, že „předběžně nemají v úmyslu doplňovat dokazování“. Poté, co byl sdělen obsah navrhovaných svědectví, sdělila předsedkyně senátu, že rozhodnutí o navrhovaném důkazu ponechává do závěrečné porady. Teprve na přednes obhájce, že nemůže zpracovat závěrečný návrh, když neví, jak s důkazem bude naloženo, bylo o důkazních návrzích negativně rozhodnuto. Podle obviněného je tak zřejmé, že předsedkyně senátu měla odmítavý postoj k věci jako takové, nebo se to tak muselo jevit. Obhájce následně podal námitku podjatosti, o níž krajský soud rozhodl, že předsedkyně senátu není vyloučena z vykonávání úkonů tohoto trestního řízení. Stížnost proti tomuto rozhodnutí poté zamítl Vrchní soud v Praze. Obviněný k tomu dále odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1456/2007.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2015, č. j. 9 To 418/2015-418, kterým bylo rozhodnuto o jeho odvolání, usnesení Krajského soudu v Praze z 14. 10. 2015, č. j. 9 To 418/2015-417, kterým bylo rozhodnuto, že předsedkyně senátu není vyloučena z vykonávání úkonů tohoto trestního řízení, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 12. 2015, č. j. 7 To 120/2015, kterým byla zamítnuta stížnost proti usnesení Krajského soudu v Praze z 14. 10. 2015, č. j. 9 To 418/2015-417, a přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) k dovolání uvedl, že podání důkazních návrhů teprve u veřejného zasedání, aniž by byly navrhovány v odvolání, je nestandardní situací. Navíc se podle státního zástupce nejednalo o reakci předsedkyně senátu na důkazní návrhy již učiněné, ale jen návrhy předem avizované. Na překvapivé sdělení obhajoby, že „bude navrhovat“ slyšení dvou svědků, předsedkyně senátu sdělila jen tolik, že na základě podaného odvolání, tedy za stávajícího stavu bez důkazních návrhů, senát s doplněním dokazování nepočítá, aniž by vyloučila, že konečné rozhodnutí o dokazování bude jiné. Takový postup předsedkyně senátu není podle státního zástupce dostatečným důkazem její podjatosti. K tomu odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 8 Tdo 1248/2012, že musí existovat skutečné a konkrétní okolnosti nasvědčující tomu, že soudce právě pro tuto okolnost není schopen spravedlivě a nestranně rozhodovat. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 6 Tdo 1075/2013, nelze za poměr k projednávané věci podle §30 odst. 1 trestního řádu ovšem považovat poměr abstraktního rázu, který se promítá v právním názoru, resp. hodnocení důkazů, a z něj vycházejícím přístupu k projednávané věci, protože pak nejde o osobní poměr k věci samé, ale toliko o odlišný názor týkající se právního posouzení skutku, resp. hodnocení důkazů. Obviněný proto v dovolání neuvedl nic, z čeho by bylo možno dovodit poměr této soudkyně k dovolateli nebo k věci ve smyslu §30 odst. 1 trestního řádu.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu dovolání odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Obviněný V. Š. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) trestního řádu je dán v případech, kdy ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže rozhodnutí napadené dovoláním učinil soudce (samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v §30 trestního řádu, aniž bylo rozhodnuto o jeho vyloučení podle §31 trestního řádu.
Dovolací námitka byla uplatněna právně relevantně, neboť o vznesené námitce podjatosti bylo rozhodnuto negativně usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2015, č. j. 9 To 418/2015-417. Stížnost proti tomuto usnesení byla usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. 7 To 120/2015, zamítnuta.
Podle §30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení. Podle §30 odst. 2 tr. ř. je soudce nebo přísedící dále vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, jestliže byl v projednávané věci činný jako státní zástupce, policejní orgán, společenský zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo poškozeného. Po podání obžaloby je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku, vydal příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba.
Z uvedené námitky, jakož i obsahu spisu je zřejmé, že by se mohlo jednat toliko o vyloučení z důvodů vymezených v §30 odst. 1 tr. ř., a to pro poměr k projednávané věci.
O takový případ by však šlo jen, pokud by byl prokázán osobní vztah konkrétního soudce k určitým osobám zúčastněným na trestním řízení, nebo k věci samotné, anebo by byl výsledkem jeho osobního podílu na rozhodování v předchozích stadiích trestního řízení. Pouhé poznámky a výroky učiněné v průběhu hlavního líčení či jiných stadií trestního řízení a obviněnými subjektivně vnímané jako nevhodné, nemohou vést k obecné pochybnosti o možnosti tohoto soudce nestranně a objektivně rozhodnout. Nejde zde o poměr nyní jmenovaného soudce k věci nebo osobám či orgánům činným v trestním řízení, který předpokládá ustanovení §30 odst. 1 tr. ř. Pochybnosti o možnosti soudců nestranně rozhodnout v obdobných případech může vzbudit jedině velice blízký osobní poměr k osobám na řízení zúčastněným nebo k věci samé (přiměřeně srov. rozhodnutí č. 30/2007 Sb. rozh. tr.).
Za okolnost zakládající pochybnost o podjatosti soudce pro poměr k věci ve smyslu §30 odst. 1 tr. ř. tedy nemůže být považována každá okolnost dovozovaná jen z nepodložených předpokladů dovolatele, ale o takovou skutečnost může jít jen tehdy, pokud existují skutečné a konkrétní okolnosti nasvědčující tomu, že takový soudce právě pro tyto okolnosti není schopen spravedlivě a nestranně rozhodovat. O takovou skutečnost se však v projednávané věci rozhodně nejednalo. Z úkonů, prováděných předsedkyní senátu a z jejího postupu v průběhu odvolacího řízení, včetně odůvodnění rozhodnutí, to i ve vztahu k zamítnutým návrhům na doplnění dokazování v rámci odvolacího řízení, vyplynulo, že nedošlo k žádným procesním pochybením, obviněný měl možnost plného uplatnění svých procesních práv. Výrok předsedkyně senátu, že odvolací senát předběžně nemá v úmyslu doplňovat dokazování, možno snad označit za poněkud předčasný, avšak takto bylo reagováno pouze na nekonkrétní výrok obhájce o jeho úmyslu navrhnout výslech dalších svědků, když třeba zohlednit i to, že dokazování je především vyhrazeno hlavnímu líčení před soudem prvního stupně. Jak již bylo výše konstatováno, postup odvolacího senátu byl formálně procesně bezvadný, korektní.
Lze jen připomenout, že k vyloučení orgánů činných v trestním řízení může dojít jen z důvodů uvedených v §30 odst. 1 tr. ř., mezi něž nepatří otázka odborné úrovně a profesionality soudce (srov. rozhodnutí č. 23/1998 Sb. rozh. tr.). Tím však na tomto místě nemá být řečeno, že by se právě toto týkalo dotčené předsedkyně odvolacího senátu.
S ohledem na výše uvedená fakta Nejvyšší soud neshledal v projednávané věci žádné konkrétní skutečnosti, které by předsedkyni senátu odvolacího soudu rozhodující v předmětné trestní věci vylučovaly z jejího projednávání, a tudíž považoval námitku dovolatele za neopodstatněnou.
Vzhledem k tomu, že tedy takto relevantně uplatněná dovolací námitka obviněného nebyla shledána opodstatněnou, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 25. 5. 2016
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu