ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.812.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 812/2016 -16
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 7. 2016 o dovolání, které podal obviněný R. M. , proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 4 To 3/2016, jako soudu stížnostního v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jindřichově pod sp. zn. 11 Nt 4/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. c) trestního ř. se dovolání, které podal obviněný R. M., odmítá.
Odůvodnění:
I.
Usnesením Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 18. 11. 2015, sp. zn. 11 Nt 4/2015, bylo obviněnému R. M. podle §99 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“) uloženo ochranné léčení psychiatrické v ústavní formě.
Trestní stíhání obviněného bylo zahájeno usnesením Policie ČR ÚO Jindřichův Hradec ze dne 9. 3. 2015 pro přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Usnesením č. j. ZT 49/2015-9 ze dne 7. 9. 2015 vydaným státní zástupkyní Okresního státního zastupitelství v Jindřichově Hradci bylo trestní stíhání obviněného R. M. podle §172 odst. 1 písm. e) tr. ř. zastaveno, neboť bylo zjištěno, že nebyl v době spáchání činu pro nepříčetnost trestně odpovědný. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 19. 9. 2015.
Proti usnesení Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 18. 11. 2015, sp. zn. 11 Nt 4/2015, podal obviněný stížnost.
O stížnosti rozhodl Krajský soudu v Českých Budějovicích usnesením ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 4 To 3/2016 , a to tak, že podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl stížnost jako nedůvodnou.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 4 To 3/2016, podal obviněný prostřednictvím své advokátky dovolání (č. l. 76–79 + přílohy č. l. 81–86), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. s tím, že bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené pro jeho uložení. Současně podal návrh na přerušení výkonu rozhodnutí podle §265o odst. 1 tr. ř.
Obviněný napadl usnesení v plném rozsahu, maje za to, že rozhodnutí nalézacího soudu a následně soudu druhého stupně bylo v extrémním nesouladu se zákonnými podmínkami pro uložení ochranného opatření a se zásadami, na nichž trestní právo stojí. Dále zopakoval skutkový stav projednávané věci a s odkazem na ustanovení §99 odst. 1 věta poslední tr. zákoníku a §99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, při naplnění standardů dle čl. 5 Evropské úmluvy o lidských právech (dále jen „EÚLP“), čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „LZPS“) a čl. 14 Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením (dále jen „CRPD“), kdy taktéž poukázal na stávající judikaturu Nejvyššího soudu a Evropského soudu pro lidská práva a uvedl, že soudy hodnotily otázku jeho nebezpečnosti zcela arbitrárně. Soudy nikterak nespecifikovaly, v čem jeho nebezpečnost spočívá, a to i přesto, že na tento nedostatek upozornil v podané stížnosti. Výpověď svědkyně K. V. o údajném vyhrožování jí, či dalším osobám z jeho strany soud dále nezkoumal a neodkázal na ni ve svém rozhodnutí a toto jeho údajné jednání nebylo předmětem trestního řízení. Znalkyně MUDr. Dana Dvořáková uvedla, že by ze strany obviněného mohlo dojít k nějaké pohotovosti, agresivnímu chování, avšak tento závěr vyvodila pouze z tvrzení obviněného, že netrpí duševní poruchou a že se jí jeho jednání zdá bizarní, nikoliv na skutečném agresivním jednání. Soudy se nevypořádaly s otázkou nebezpečnosti a toliko vycházely z toho, že mu byla diagnostikována duševní porucha a z neurčité výpovědi svědkyně K. V., aniž by dostatečně odůvodnily jakým jednáním a pro koho je nebezpečný.
Dále obviněný uvedl, že soudy rozhodly zcela v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe a přiměřenosti při ukládání ochranného opatření, kdy nalézací soud měl povinnost posuzovat jednak přiměřenost ukládaného opatření vůči spáchanému trestnému činu, a jednak následky pro jeho život. Za trestný čin zanedbání povinné výživy lze uložit maximálně trest odnětí svobody ve výši dvou nebo tří let, v případě vystavení vyživované osoby nebezpečí nouze, a to jen v případě, pokud uložení takového trestu vyžaduje účinná ochrana společnosti nebo není možno pachatele napravit jiným trestem. Úprava ústavního ochranného léčení je tedy mnohem přísnější, kdy jej soud ukládá na předem neurčitou dobu, navíc s možností prodloužení téměř na neurčito. Má za to, že pro nápravu škody, která vznikla poškozeným, by lépe posloužily jiné instituty trestního práva, zejména peněžitý trest.
Obviněný dále zdůraznil, že osoba, u které je nařízeno ústavní ochranné léčení, je nucena, vyjma zbavení osobní svobody, strpět léčbu, jenž je často invazivní a může spočívat v násilném podávání depotních injekcí či použití omezujících prostředků, pokud se léčbě brání. Obviněný navíc ztratil možnost výdělku, což může výrazně ohrozit jeho finanční situaci, ale také jeho návrat zpět do společnosti po skončení léčby. Soudy uložily ochranné léčení v ústavní formě za čin, který nevykazuje známky závažného společensky škodlivého jednání, čímž rozhodly v extrémním nesouladu se zásadou subsidiarity trestní represe.
Vzhledem k výše uvedenému a s ohledem na trvající závažný zásah do jeho práv obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 18. 11. 2015, č. j. 11 Nt 4/2015-29, a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 1. 2016, č. j. 4 To 3/2016-52. Současně podal návrh na přerušení výkonu rozhodnutí podle §265o odst. 1 tr. ř.
Opis dovolání obviněného byl za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zastupitelství, které jej obdrželo 19. 4. 2016 (č. l. 87). Ke dni rozhodnutí dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k podanému dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval svůj zájem využít práva vyjádřit se k dovolání obviněného a práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřoval, zda dovolání je v posuzovaném případě přípustné (§265a tr. ř.) , zda bylo podáno oprávněnou osobou (§265d tr. ř.) , v zákonné lhůtě a na předepsaném místě (§265e tr. ř.) . V rámci toho zjistil, že dovolání bylo podáno opožděně .
Podle §265e odst. 1 tr. ř. se dovolání podává u soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje.
Podle §265e odst. 2 tr. ř. jestliže se rozhodnutí doručuje jak obviněnému, tak i jeho obhájci, běží lhůta od tohoto doručení, které bylo provedeno nejpozději.
Podle §265e odst. 3 tr. ř. je lhůta k podání dovolání zachována také tehdy, je-li dovolání podáno ve lhůtě u Nejvyššího soudu nebo u soudu, který ve věci rozhodl v druhém stupni, anebo je-li podání, jehož obsahem je dovolání, dáno ve lhůtě na poštu a adresováno soudu, u něhož má být podáno nebo který má ve věci rozhodnout.
Podle §265e odst. 4 tr. ř. navrácení lhůty k podání dovolání není přípustné.
Nejvyšší soud z obsahu spisu zjistil, že v posuzovaném případě bylo usnesení stížnostního soudu, které je dovoláním napadáno, obviněnému doručeno dne 27. 1. 2016 (viz doručenka č. l. 54). Jeho obhájci Mgr. Jaroslavu Novákovi bylo napadené usnesení doručeno dne 25. 1. 2016 (viz doručenka č. l. 54). Dovolání obviněného bylo podáno obhájkyní obviněného Mgr. Zuzanou Candigliotou elektronicky dne 7. 4. 2016 na elektronickou podatelnu Okresního soudu v Jindřichově Hradci (č. l. 80).
Podle §60 odst. 2 tr. ř. lhůta stanovená podle měsíců končí uplynutím toho dne, který svým číselným označením odpovídá dni, kdy se stala událost určující počátek lhůty. Podle §60 odst. 3 tr. ř. připadne-li konec lhůty na den pracovního klidu nebo pracovního volna, pokládá se za poslední den lhůty nejbližší pracovní den. Dvouměsíční lhůta pro podání dovolání v posuzovaném případě tedy dle §265e tr. ř. uplynula dne 28. 3. 2016 (pondělí), jelikož konec lhůty pro podání dovolání připadl na neděli 27. 3. 2016. Z obsahu spisu není zřejmé, že by dovolací lhůta byla obviněným zachována některým z dalších přípustných způsobů uvedených v §265e odst. 3 tr. ř. (viz shora). Nejvyšší soud tudíž uzavřel, že dovolání obviněného bylo podáno po zákonné lhůtě.
IV.
Nejvyšší soud proto ze shora uvedených důvodů posoudil dovolání obviněného R. M. jako podané opožděně, a jako takové je odmítl podle §265i odst. 1 písm. c) tr. ř.
Toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v souladu s ust. §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 7. 2016
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu