ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.876.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 876/2016 -23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 7. 2016 o dovolání podaném M. F. , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 1. 2016, sp. zn. 5 To 252/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 4 T 251/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 11. 5. 2015, sp. zn. 4 T 251/2014, byl M. F. uznán vinným zločinem násilí proti orgánu veřejné moci podle §323 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený zločin a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Chomutově ze dne 26. 9. 2014, č. j. 25 T 172/2014-33, doručeným mu dne 8. 10. 2014, byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Výrokem podle §228 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) poté bylo rozhodnuto o náhradě škody. Zároveň byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Chomutově ze dne 26. 9. 2014, č. j. 25 T 172/2014-33, jakož i všechna rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
V předmětné věci podal M. F. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 12. 1. 2016, sp. zn. 5 To 252/2015, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že M. F. uznal vinným zločinem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený zločin a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Chomutově ze dne 26. 9. 2014, č. j. 25 T 172/2014-33, doručeným mu dne 8. 10. 2014, byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. poté bylo rozhodnuto o náhradě škody. Zároveň byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Chomutově ze dne 26. 9. 2014, č. j. 25 T 172/2014-33, jakož i všechna rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
Proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal M. F. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný M. F. v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předně namítl, že závěr soudu druhého stupně, že vykonavatel soudního exekutora může provádět úkony exekučního řízení jen na základě pracovní smlouvy, ve které má jako druh práce uvedeno vykonavatel soudního exekutora , či vykonavatel exekutorského úřadu , je nesprávný. Dle obviněného takové vymezení nestačí, neboť dotyčná osoba musí být písemně pověřena prováděním úkonů. Podotkl, že vykonavatele soudního exekutora lze považovat za úřední osobu pouze tehdy, pokud provádí z písemného pověření soudního exekutora úkony, které je oprávněn provést soudní vykonavatel. Za úřední osobu jej tedy nelze pokládat, pokud tyto úkony provádí bez písemného pověření. S ohledem na uvedené je obviněný názoru, že vykonavatel soudního exekutora M. P., který neměl písemné pověření, nebyl v rozhodné chvíli úřední osobou. K tomuto odkázal rovněž na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. Tpjn 304/2014, ze kterého dle obviněného vyplývá, že nestačí, aby byla dotyčná osoba zaměstnancem exekutora jako vykonavatel, nýbrž je nezbytné písemné pověření k provádění úkonů. Stanovení rozsahu úkonů v písemném pověření je poté esenciální k posouzení, zda byl trestný čin spáchán v souvislosti s pravomocí a odpovědností úřední osoby. Dále podotkl, že soupis mimo vykonavatele exekutora M. P. prováděl rovněž P. S., který však není zaměstnancem soudního exekutora. Pokud tedy M. P. k provádění exekuce přizval další osobu, která aktivně prováděla prohlídku bytu povinného a soupis věcí, došlo tímto k porušení zákona. Jelikož vykonavatel soudního exekutora M. P. nebyl písemně pověřen exekutorem k provádění exekuce a soupisem věcí pověřil osobu, která není zaměstnancem exekutora, přičemž této osobě umožnil přístup do bytu povinného, nemohl požívat ochrany úřední osoby. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek a podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc přikázal soudu druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí. Rovněž vyjádřil výslovný souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek stanovených v §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství, avšak toto vyjádřením ze dne 17. 5. 2016 po seznámení se s obsahem tohoto podání sdělilo, že se k němu nebude věcně vyjadřovat. Současně příslušná státní zástupkyně vyjádřila výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Nejvyšší soud s ohledem na závěry stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. Tpjn 304/2014, předně připomíná, že vykonavatele soudního exekutora, provádí-li z písemného pověření soudního exekutora úkony, které je ve výkonu rozhodnutí podle občanského soudního řádu oprávněn provést soudní vykonavatel, lze za splnění dalších zákonných podmínek pokládat za úřední osobu ve smyslu §127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku.
Jak vyplývá z §27 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), exekutor může jednak zaměstnávat v pracovním poměru vykonavatele exekutora a další zaměstnance (§27 odst. 1) a dále může vykonavatele exekutora písemně pověřit prováděním úkonů, které ve výkonu rozhodnutí podle občanského soudního řádu provádí soudní vykonavatel (§27 odst. 2).
Obviněný ostatně ani principielně závěry citovaného stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu nerozporuje a nepopírá postavení, jež bylo vykonavateli soudního exekutora přiznáno, nýbrž namítá, že v předmětné věci M. P. nedisponoval písemným pověřením soudního exekutora, kde by byly vymezeny úkony, jež má provést. Zmíněná námitka sice byla uplatněna právně relevantně, současně je však zjevně neopodstatněnou.
Soudy druhého stupně totiž na základě provedeného dokazování dovodily, že obviněný slovně i fyzicky napadl poškozeného, jakožto vykonavatele Exekutorského úřadu Praha 3, který u obviněného v bytě vykonával úkon exekučního řízení k provedení exekuce prodejem movitých věcí povinného, a to na základě exekučního příkazu č. j. 45 EX 04508/13-023. Písemné pověření vykonavatele soudního exekutora poté vyplývá z pracovní smlouvy, uzavřené mezi exekutorem JUDr. Ingrid Švecovou a M. P. Dle Nejvyššího soudu lze shrnout, že příslušné právní normy byly správně aplikovány na spolehlivě zjištěný skutkový stav, tudíž se právní kvalifikace jednání obviněného, jako zločin násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, jeví zcela přiléhavou. Pro úplnost Nejvyšší soud konstatuje, že předmětem nyní projednávané trestní věci je výhradně konkrétní jednání obviněného a námitky stran postavení a role P. S. nebyly a nemohou být předmětem současného přezkumu předmětné věci.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 7. 2016
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu