ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.949.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 949/2016 -27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 7. 2016 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného M. O. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 67 To 46/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 16 T 88/2015, takto:
I. Podle §265k odst. 1 trestního řádu za podmínky uvedené v §265p odst. 1 trestního řádu se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 67 To 46/2016, zrušuje .
Podle §265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 1 odst. 1 trestního řádu se Městskému soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 29. 12. 2015, sp. zn. 16 T 88/2015, byl obviněný M. O. uznán vinným přečinem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že (včetně pravopisných chyb a překlepů) „ dne 4. 5. 2015 v době mezi 9:24 a 9:26 hodin v P. ve Vazební věznici Praha Ruzyně, Staré náměstí č. 3/12, v prostoru cely poté, co v rozporu s §21 odst. 1, 4 zákona č. 293/1993 Sb. o výkonu vazby narušoval pořádek v prostoru věznice tím, že stál na posteli a pokřikoval vulgární výrazy z okna do míst, kde probíhaly vycházky vězňů, a dále vulgárně nadával příslušníkům vězeňské služby nstržm. Š. a nprap. O., kteří jej z důvodu jeho předchozího protiprávního jednání v souladu s §17 odst. 1 zákona č. 555/1992 Sb. o Vězeňské službě a justiční stráži ČR opakovaně vyzvali, aby tohoto jednání zanechal nebo proti němu budou užity donucovací prostředky, čehož neuposlechl, k obviněnému přistoupil nstržm. Š. a snažil se jej pomocí uchopení za oděv a rameno dostat z postele, obviněný na nstržm. Š. zaútočil opakovanými údery pěstí a otevřenou dlaní ruky, přičemž nejméně jednou nstržm. Š. zasáhl do hlavy, a způsobil mu povrchové poranění a dále dva škrábance na předloktí levé ruky “.
Za to byl obviněný odsouzen podle §325 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců, pro jehož výkon byl v souladu s ustanovením §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 29. 12. 2015, sp. zn. 16 T 88/2015, podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně odvolání směřující do výroku o vině i výroku o trestu.
O odvolání rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 67 To 46/2016, a to tak, že napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 29. 12. 2015, sp. zn. 16 T 88/2015, podle §257 odst. 1 písm. c) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a znovu rozhodl tak, že za použití §223 odst. 1 tr. ř. z důvodů uvedených v §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. a v čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“), se trestní stíhání obviněného M. O. pro skutek, v němž byl spatřován přečin násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, zastavuje, protože v něm nelze pokračovat, neboť tak stanoví vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána.
II.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání nejvyšší státní zástupce, a to v neprospěch obviněného (č. l. 205-2010), přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř., neboť bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.
Poté, co nejvyšší státní zástupce zrekapituloval dosavadní průběh řízení a rozhodnutí soudů obou stupňů, uvedl, že s rozhodnutím Městského soudu v Praze o zastavení trestního stíhání obviněného M. O. nelze souhlasit. Pokud městský soud opírá své stanovisko o vybranou judikaturu a odkazy na tuzemské a mezinárodní právní normy (zejména pak protokol č. 7 k Úmluvě), jedná se o odkazy nepřiléhavé, které nelze vztáhnout na řešený případ, v němž jde o kázeňský trest. Uložený kázeňský trest byl trestem uloženým v rámci výkonu vazby, resp. byl důsledkem porušení předpisů o řádném výkonu vazby a v obecné rovině tedy pravidel, kterými mají povinnost řídit se pouze lidé ve výkonu vazby. V rámci kázeňského trestu uvedené povahy se nejedná o sankci mající trestní povahu dle čl. 6 Úmluvy, ale jedná se ve své podstatě o disciplinární zásah proti porušení pravidel, kterými je osoba ve výkonu vazby povinna se řídit. Kázeňské řízení bylo vedeno nikoli ve smyslu řízení trestního, neboť nebylo, a ani z povahy věci nelze usuzovat, že takový postup by byl možný, vzneseno obvinění, na jehož podkladě by proběhlo řízení, jehož výsledkem by bylo uložení kázeňského trestu. Kázeňský trest zde nepostihoval obviněného za následek jeho jednání, tj. užití násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby, ale postih v prvé řadě směřoval proti jeho jednání, jímž obviněný porušil předpisy výkonu vazby, tedy zejména za vyvolání situace narušující řádný průběh výkonu vazby. Uložení uvedeného kázeňského trestu nemá nic společného s případnou trestněprávní sankcí. Nejvyšší státní zástupce má tedy za to, že uvedený kázeňský trest je svou povahou disciplinární sankcí, nikoli však sankcí trestněprávního charakteru. Trestní postih je přípustný i s ohledem na §23b odst. 2 zákona o výkonu vazby, podle kterého platí, že „Uložením kázeňského trestu obviněnému se nevylučuje jeho trestní stíhání, je-li skutek trestným činem“. Ostatně i Ústavní soud v rámci svého usnesení ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. I. ÚS 62/07, uvedl, že zásady vyslovené v judikatuře ESLP nelze chápat tak, že „trestněprávní charakter má automaticky každé rozhodnutí o jakémkoliv vnitrostátní úpravou definovaném deliktu“.
V petitu svého dovolání nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky §265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 67 To 46/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Opis dovolání nejvyššího státního zástupce byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření obviněnému M. O. , který jej obdržel dne 8. 6. 2016 (doručenka na č. l. 214).
Ke dni rozhodnutí dovolací soud neobdržel vyjádření obviněného k podanému dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval svůj zájem využít práva vyjádřit se k dovolání nejvyššího státního zástupce a práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnými osobami , v zákonné lhůtě a na předepsaném místě .
Nejvyšší státní zástupce uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání , o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání (§265a odst. 2 písm. c), d), f) a g) tr. ř.), aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí .
Nejvyšší státní zástupce se neztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že v projednávané věci se jedná o porušení zásady ne bis in idem . Nejvyšší soud shledal námitku nejvyššího státního zástupce opodstatněnou.
Městský soud dospěl k závěru, že obviněný byl za shodné jednání, které bylo uvedeno v obžalobě státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 1 ZT 267/2015, potrestán v souladu s §22 odst. 2 písm. c) zákona č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o výkonu vazby“), a to kázeňským trestem zákazu nákupu potravin a věcí osobní potřeby (s výjimkou hygienických potřeb) na dobu jednoho měsíce, a to jako trestem nepodmíněným, kdy kázeňský trest byl vykonáván v době od 13. 5. 2015 do 11. 6. 2015. Rozhodnutí Vězeňské služby ČR o uložení kázeňského trestu má dle městského soudu „ všechny znaky požadované ustanovením §11 odst. 1 písm. j) tr. řádu a čl. odst. 1 Protokolu č. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod pro rozhodnutí, kterým bylo skončeno předchozí kázeňské řízení ohledně téhož skutku a které tím brání dvojímu stíhání či potrestání téže osoby “, kdy „ vedení trestního stíhání bránilo předchozí rozhodnutí o kázeňském přestupku ve smyslu zákona o výkonu vazby, resp. rozhodnutí Vězeňské služby ČR “ (č. l. 6-7 napadeného usnesení).
Podle §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána .
Podle článku 10 Ústavy České republiky platí, že vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva .
Ve smyslu článku 95 odst. 1 Ústavy České republiky je soudce při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu .
Článek 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě má v českém překladu název „Právo nebýt souzen nebo trestán dvakrát“. Český překlad tohoto článku uveřejněný ve Sbírce zákonů zní: Nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu za trestný čin, za který již byl osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu tohoto státu .
Zásadu „ne bis in idem“ ve smyslu Úmluvy je tedy namístě vztáhnout jak na činy patřící podle českého právního řádu mezi trestné činy, tak i na činy spadající mezi přestupky, a to ve všech kombinacích, které mezi nimi přicházejí v úvahu. V praxi proto může dojít k porušení této zásady v případě vynesení dvou po sobě následujících rozhodnutí pro týž čin kvalifikovaný v obou případech jako trestný čin (tzn. v kombinaci trestný čin – trestný čin), dvou takových po sobě následujících rozhodnutí pro týž čin kvalifikovaný nejdříve jako trestný čin a poté jako přestupek (tzn. v kombinaci trestný čin – přestupek), dvou po sobě následujících rozhodnutí pro týž čin kvalifikovaný nejdříve jako přestupek a poté jako trestný čin (tzn. v kombinaci přestupek – trestný čin) a dvou takových po sobě následujících rozhodnutí pro týž čin kvalifikovaný v obou případech jako přestupek (tzn. v kombinaci přestupek – přestupek).
To vše pochopitelně platí za předpokladu, že první pravomocné rozhodnutí o daném činu nebylo zrušeno v předepsaném řízení z podnětu mimořádného opravného prostředku. Navíc, s ohledem na specifické pojetí činu podle Úmluvy, nelze uvedené principy vztáhnout na všechny činy kvalifikované správními orgány smluvních stran této úmluvy jako přestupky, nýbrž toliko na ty z nich, které mají trestněprávní povahu (srov. rozhodnutí publikované pod č. T 736. v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, nakladatelství C. H. Beck, svazek 10/2004).
Velký senát Evropského soudu pro lidská práva (dále i jen „ESLP“) sjednotil dosud v některých směrech vnitřně rozpornou judikaturu tohoto soudu, která se týká článku 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě, a to ve věci Zolotukhin proti Rusku. V daném rozsudku velký senát Soudu dospěl k několika podstatným závěrům. „V projednávané věci vyvstaly před velkým senátem Soudu tři klíčové otázky, a to zdali: 1. první sankce… měla trestní povahu ve smyslu čl. 6 Úmluvy, 2. delikty, za které byl stěžovatel stíhán, byly stejné (idem), 3. šlo o dvě řízení (bis)“ (rozhodnutí ve věci Zolotukhin proti Rusku; Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, roč. XII, č. 2/2009, str. 103-112).
ESLP především připomněl, že při posouzení otázky, zda první sankce měla trestní povahu ve smyslu čl. 6 Úmluvy, je nutné vycházet z premisy, že toliko označení řízení ve vnitrostátním právu jako správní nemůže být jediným kritériem pro posouzení aplikovatelnosti zásady ne bis in idem zakotvené v článku 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Též podotkl, že pojem „trestní řízení“ v článku 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě musí být vykládán ve světle obecných zásad vztahujících se k pojmu „trestní obvinění“, zakotvenému v čl. 6 odst. 1 Úmluvy a k pojmu „trestný čin“ obsaženému v čl. 7 Úmluvy. Dále se vyjádřil k samotné totožnosti skutku, kdy výklad sjednotil v tom smyslu, že článek 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě zakazuje stíhání pro druhý „trestný čin“, pokud je tento druhý „trestný čin“ založen na totožném skutku či v podstatných rysech totožném skutku. Objasnil, že klíčovým okamžikem, kdy se aktivuje článek 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě, je zahájení nového (druhého) trestního stíhání v případě, kdy předchozí osvobozující či odsuzující rozsudek nabyl účinků res iudicata. Popisy skutkového stavu v obou řízeních představují vhodný odrazový můstek pro posouzení otázky, zda jsou skutky v obou řízeních totožné (resp. jsou totožné alespoň v podstatných rysech), a to bez ohledu na případné odlišnosti v právní kvalifikaci tohoto skutku v obou řízeních. Totožnost skutku je dána tehdy, když se konkrétní skutkové okolnosti týkají téhož obžalovaného a jsou neoddělitelně spjaty v čase a místě.
V projednávané věci byl obviněnému nejdříve uložen kázeňský trest podle §22 odst. 2 písm. c) zákona o výkonu vazby. Jednání, jímž obviněný porušil předpisy o výkonu vazby, bylo vymezeno následovně: „ dne 4. 5. 2015 v cca 09:20 hod., při návratu obviněných z vycházek na oddělení, kteří svou vycházku ukončili na vlastní žádost, informoval radiostanicí nstrm. V., velený jako strážný na věž vycházkových dvorů, že z okna cely narušuje obviněný vycházky hanlivým pokřikováním na příslušníky: „mrdky, zmrdi, buzeranti.“. Při doprovodu poslední party na oddělení pprap. O. T., velený jako strážný k provádění preventivních prohlídek u obviněných a odsouzených, společně s nstrm. Š. J. veleným jako strážný k provádění vycházek obviněných a odsouzených, informovali vrchního dozorce ppor. F. o tomto narušování vycházek. Ppor. F., po umístění obviněných na cely, otevřel celu a vyzval obviněného O. M., aby okamžitě zanechal tohoto nedovoleného jednání a okno zavřel. Na toto mu obviněný řekl: „Jdi do prdele.“ Vzhledem k opakovanému nevhodnému chování vůči příslušníkovi Vězeňské služby ČR a neustálému narušování kázně křikem do prostor vycházkových dvorů vstoupili nstrm. Š. a pprap. O. do cely, kde opakovaně použili výzvy: „Jménem zákona, zavřete okno a slezte dolů z postele.“ Na tuto výzvu obviněný reagoval: „Vykuřte mi prdel.“ Pprap. O. proto obviněného vyzval znovu s tím, že pokud neuposlechne, bude proti němu použito donucovacích prostředků. Obviněný na výzvu nijak nereagoval, proto k němu nstrm. Š. přikročil, aby jej z okna stáhl dolů, ale obviněný se začal aktivně bránit a udeřil nstrm. Š. pěstí do obličeje a poškrábal ho na ruce “ (č. l. 78 spisu). Tímto porušil obviněný povinnosti uložené mu ustanovením §21 odst. 1, 4 zákona o výkonu vazby, a za to mu byl uložen kázeňský trest podle §22 odst. 2 písm. c) zákona o výkonu vazby spočívající v zákazu nákupu potravin a věcí osobní potřeby (s výjimkou hygienických potřeb) na dobu jednoho měsíce. Kázeňský trest byl uložen nepodmíněně a byl vykonán v době od 13. 5. 2015 do 11. 6. 2015.
Z komparace obou uvedených skutků je zřejmé, že skutek tak, jak je popsán ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu, je tímtéž skutkem, jak byl tento vymezen v rámci rozhodnutí o uložení kázeňského trestu, resp. jedná se o detailnější popis téhož skutku ve vztahu k jednání obviněného vůči příslušníkům Vězeňské služby. Lze učinit dílčí závěr, že výše popsané jednání obviněného, které vedlo k uložení kázeňského trestu podle §22 odst. 2 písm. c) zákona o výkonu vazby za kázeňský přestupek (porušení povinností obviněného stanovených v §21 odst. 1, 4 citovaného zákona) tvoří nedílnou součást jednání významného z hlediska trestního práva ve vztahu ke skutkové podstatě přečinu, jimiž byl uznán vinným v projednávané věci. Totožnost skutku je zde zachována především proto, že jednání i následek jsou alespoň částečně shodné.
Dále je třeba posoudit, zda první sankce v projednávané trestní věci byla dostačující. Při posouzení otázky, zda první sankce v projednávané trestní věci, tj. kázeňský trest spočívající v zákazu nákupu potravin a věcí osobní potřeby (s výjimkou hygienických potřeb) na dobu jednoho měsíce/ měla trestní povahu ve smyslu čl. 6 Úmluvy, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že nikoli. Uložený kázeňský trest byl trestem uloženým v rámci výkonu vazby, resp. byl důsledkem porušení předpisů o řádném výkonu vazby a v obecné rovině tedy pravidel, kterými se osoby ve výkonu vazby mají povinnost řídit. V rámci kázeňského trestu uvedené povahy se nejedná o trest, jímž by se navyšoval trest odnětí svobody, ale jedná se ve své podstatě o disciplinární zásah proti porušení pravidel, kterými je osoba ve výkonu trestu povinna se řídit. Obviněný dle rozhodnutí o uložení kázeňského trestu obviněnému (č. l. 78-79) ze dne 6. 5. 2015 porušil ustanovení §21 odst. 1, 4 zákona výkonu vazby, ve smyslu kterého je obviněný povinen dodržovat řád výkonu vazby a vnitřní řád věznice, plnit příkazy a pokyny Vězeňské služby, šetřit majetek věznice a ostatních obviněných a chovat se slušně ke všem osobám, se kterými přijde do styku a ve styku s jinými osobami dodržovat zásady slušného chování užívané v běžném společenském styku . Kázeňské řízení tak bylo vedeno nikoli ve smyslu řízení trestního, neboť nebylo, a ani z povahy věci nelze usuzovat, že takovýto postup by byl možný, vzneseno obvinění, na jehož podkladě by proběhlo řízení, jehož výsledkem by bylo uložení kázeňského trestu. Kázeňský trest zde nepostihoval obviněného za následek jeho jednání, tj. užití násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby, ale postih v prvé řadě směřoval proti jeho jednání, jímž obviněný porušil předpisy výkonu vazby, resp. jeho nevhodné chování v prostorách věznice, kdy zejména vyvolal situaci narušující řádný průběh výkonu vazby ve věznici. Uložením uvedeného kázeňského trestu byl toliko upraven výkon vazby obviněného, resp. byl zpřísněn její výkon, a to na podkladě rozhodnutí, které je zcela v kompetenci orgánů Vězeňské služby ČR, tj. takového, které bylo vydáno v souvislosti s porušením předpisů o řádném výkonu vazby. Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že uvedený kázeňský trest je svou povahou disciplinární sankcí, nikoli sankcí trestněprávního charakteru.
K tomu je třeba dodat, že trestní postih dovolatele byl přípustný i s ohledem na ustanovení §23b odst. 2 zákona o výkonu vazby, které říká, že uložením kázeňského trestu obviněnému se nevylučuje jeho trestní stíhání, je-li skutek trestným činem . Ostatně i Ústavní soud v rámci svého usnesení ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. I. ÚS 62/07, uvedl, že výše uvedené zásady vyslovené v judikatuře ESLP nelze chápat tak, že „ trestněprávní charakter má automaticky každé rozhodnutí o jakémkoliv vnitrostátní úpravou definovaném deliktu. Nadto i v případě, že by kázeňský postih dle hlavy III. zákona č. 169/1999 Sb. o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů tento charakter měl, nejde o porušení zásady ne bis in idem, pokud jde o situaci, kdy jeden čin naplňuje odlišné skutkové podstaty více deliktů (O. proti Š. – 84/1997/868/1080) “. Přestože závěry stran totožnosti skutku byly později v rámci novější judikatury ESLP překonány (viz výše zmiňovaná věc Z. proti R. ), a v projednávané věci byl aplikován zákon o výkonu vazby, nikoli zákon o výkonu trestu odnětí svobody, lze závěry Ústavního soudu aplikovat analogicky i na projednávanou věc, a na závěr, že kázeňský trest spočívající v uložení 20 dnů na uzavřeném oddělení nezakládá překážku věci rozsouzené, lze nadále odkázat.
Odvolací soud tedy pochybil, pokud trestní stíhání obviněného zastavil na podkladě závěru, že byla porušena zásada ne bis in idem.
IV.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání nejvyššího státního zástupce je důvodné. Ze shora stručně rozvedených důvodů proto Nejvyšší soud z podnětu podaného dovolání podle §265k odst. 1 tr. ř., za podmínky uvedené v ustanovení §265p odst. 1 tr. ř., usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 67 To 46/2016, zrušil. Současně podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. pak Městskému soudu v Praze nařídil, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
V novém řízení bude odvolací soud povinen se v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám zaujal Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.).
Protože vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním nejvyššího státního zástupce a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možné odstranit ve veřejném zasedání v řízení o dovolání, Nejvyšší soud podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 7. 2016
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu