ECLI:CZ:NS:2016:3.TZ.21.2015.1
sp. zn. 3 Tz 21/2015 -90
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 3. 2. 2016 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch M. P. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 8 To 166/2008, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 6/2008, a rozhodl takto:
Podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost pro porušení zákona zamítá .
Odůvodnění:
Obviněný M. P. byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2008, sp. zn. 1 T 6/2008, uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 trestního zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zákon), kterého se dopustil tím, že: „ dne 30. 1. 2008 v době mezi 01.10 hod. - 01.30 hod. v P. v Č. ulici před domem vyprovokoval konflikt s poškozeným M. M., který spal ve svém vozidle zde zaparkovaném, tov. zn. VW Transporter, hrubě mu nadával, což vyústilo ve vzájemnou fyzickou potyčku, při které poškozený na svoji obranu proti útočícímu obžalovanému použil dva teleskopické obušky a zasadil mu jimi nejméně dvě rány, po nichž obžalovaný upadl, bezprostředně poté obžalovaný poškozeného v úmyslu usmrtit jej třikrát bodnul nožem zn. Schrade+Irland s čepelí dlouhou 8 cm a způsobil mu tři bodné rány, a to nad pravou lopatkou, na přední ploše pravého stehna a bodnou ránu vpředu na hrudníku v dolní třetině, s dučejí protínající chrupavčité připojení 7. žebra, osrdečníkový vak a pravou komoru srdeční, v místě ostré hrany s průnikem do dutiny pravé srdeční komory, do přední plochy dolního laloku levé plíce do poplicnice, přičemž v důsledku této rány došlo k zakrvácení dutiny hrudní a osrdečníkového vaku, což vedlo ke smrti poškozeného, kterou nebylo možno odvrátit ani vhodnou a včasnou lékařskou pomocí “.
Za tento trestný čin mu byl uložen podle §219 odst. 1 tr. zákona trest odnětí svobody v trvání 10 let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zákona zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zákona trest propadnutí věci, a to zavíracího nože zn. Schrade+Irland s čepelí dlouhou 8 cm.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný M. P. v zákonem stanovené lhůtě odvolání, které směřoval jak do výroku o vině, tak do výroku o trestu. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 8 To 166/2008, bylo podle §256 tr. ř. odvolání obviněného jako nedůvodné zamítnuto.
Obviněný podal proti usnesení Vrchního soudu v Praze dovolání a Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 4 Tdo 527/2009, tak, že dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítnul.
Proti citovaným rozhodnutím obecných soudů podal obviněný M. P. i ústavní stížnost. Ústavní soud usnesením ze dne 15. 2. 2010, sp. zn. III. ÚS 2380/09, ústavní stížnost obviněného odmítnul jako opožděný návrh.
Obviněný rovněž podal návrh na obnovu řízení v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 6/2008, v němž poukázal na skutečnost, že jednal v rozčilení a zmatku vyvolaném obavami o zdraví a život, protože mu jako strážníkovi je známo, že teleskopickým obuškem lze přivodit hluboké bezvědomí, otřes mozku nebo i smrt. Jeho jednání mělo být proto posouzeno jako zločin zabití podle §141 zák. č. 40/2009 Sb. Návrh obviněného byl podle §283 písm. d) tr. ř. zamítnut a zamítnuta byla i následná stížnost.
Ministr spravedlnosti podal podle §266 odst. 1, 2 tr. ř. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 8 To 166/2008, jímž bylo jako nedůvodné zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2008, sp. zn. 1 T 6/2008, stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného M. P. Podle jeho názoru napadeným rozhodnutím došlo k porušení zákona v ustanovení §254 odst. 1, §256 a §134 odst. 2 tr. ř., a v řízení mu předcházejícím v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. ve vztahu k §4 a §219 odst. 1 tr. zákona, účinného do 31. 12. 2009.
Stěžovatel ve svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že dle jeho názoru při hodnocení některých důkazů, relevantních pro posouzení viny obviněného trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 tr. zákona, nepostupovaly oba soudy v intencích ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. K tomu ho vede zejména zjištěná neadekvátnost skutečného obsahu některých důkazů se závěry, které z nich soudy vyvodily, jež je zřejmá především ze soudy provedeného vyhodnocení videozáznamů bezpečnostních kamer ve spojení s výpověďmi svědků P. H., T. M., D. Z. a S. V., z nichž nikdo nesledoval celý průběh incidentu mezi obviněným a poškozeným a především nikdo z těchto svědků nezaznamenal tu část incidentu, při níž došlo ke zranění poškozeného.
Dále konstatoval, že nalézací soud opakovaně v odůvodnění odsuzujícího rozsudku argumentuje na základě videozáznamů bezpečnostních kamer skutečnostmi, které z těchto záznamů dovodit objektivně nelze , v důsledku čehož podle jeho názoru dezinterpretuje obsah těchto záznamů v neprospěch obviněného. V odůvodnění rozsudku popisuje jako fakt, že obviněný vyvolal fyzickou potyčku, při které se poškozený útočícímu obviněnému bránil pomocí dvou teleskopických obušků, jimiž opakovaně udeřil obviněného tak, až obviněný upadl na zem, aniž by poté poškozený obviněného nějak fyzicky napadal. Obviněný vstal, vytáhl nůž, přičemž znovu proti poškozenému zaútočil a poškozeného tímto nožem opakovaně třikrát bodl. V souladu s obhajobou, uplatněnou obviněným v průběhu trestního stíhání, má za to, že vyhodnocení záznamů, které byly v rámci šetření věci z hlediska zachování zákona opakovaně přehrány, je třeba odmítnout jako nepřiléhavé a neobjektivní, neboť soudem popisované skutečnosti ze záznamů objektivně nevyplývají. S ohledem na nízkou kvalitu záznamů, vzdálenost, ze které bylo místo činu snímáno, a překážky, které bránily záběru kamer na místo činu (např. dopravní značky zakrývající místo činu při pohledu z kamer z ul. F. i z kamer od S. a.), není možné rozpoznat konkrétní počínání obviněného a poškozeného při incidentu. Stěžovatel ve svém opravném prostředku dále rozebírá výpovědi svědků P. H., D. Z. a T. M. a dospívá k závěru, že nikdo z těchto svědků nesledoval počátek konfliktu, nikdo ze svědků nevypověděl nic o vlastním fyzickém útoku na poškozeného ani o tom, že se poškozený toliko bránil.
Dále rozebírá výpověď svědka V., který v době činu šel venčit svého psa a konstatuje, že svědci H., M., Z. a V. popsali průběh dílčích částí skutkového děje rozporuplně, kdy svědci M. a Z. označili za verbálního agresora obviněného, zatímco svědek V. označil za verbálního agresora poškozeného. Obviněný od počátku trestního řízení připouštěl, že byl v šoku po napadení teleskopickými obušky, mohl na poškozeného křičet a použít vůči němu i vulgární výrazy. Odmítl ale závěr soudu, že vyvolal konflikt fyzickým útokem proti poškozenému, kdy žádný ze svědků toto neuvedl.
Pokud se týká výpovědí svědků policistů, kteří zasahovali na místě činu, svědek T. potvrdil, že u obviněného byl nalezen zavírací nůž, svědci M. a L. uvedli, že po příjezdu na místo činu pomáhali policistovi T. poskytovat poškozenému první pomoc. Svědek S. vypověděl, že obviněný nejprve tvrdil, že s věcí nemá nic společného, následně tvrdil, že sám byl napaden a nic si nepamatuje. Také tvrdil, že jen procházel, přijelo auto, byl napaden teleskopickým obuškem, udeřen do hlavy a do ruky. V sebeobraně vytáhl nůž, bodl poškozeného a ten spadl na zem.
S ohledem na důkazní situaci se soudu dle názoru stěžovatele nepodařilo zjistit příčiny počátku konfliktu a navíc se ani dostatečně nezabýval otázkou případné motivace k agresivnímu jednání obviněného . V souvislosti s tím odkazuje na znalecký posudek znalkyně MUDr. Tůmové znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie, která uvedla, že v motivační struktuře inkriminovaného jednání obviněného dominovala snaha řešit zátěžovou konfliktní situaci, kterou pravděpodobně vyvolal sám svými aktivitami vůči špatně zaparkovanému vozu a jeho majiteli. Přitom požitý alkohol se uplatnil svým deliberujícím vlivem.
S odkazem na ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a §125 tr. ř. dospívá k závěru, že oba soudy požadavkům citovaných ustanovení v dané věci nedostály. Vrchní soud v Praze navíc v odvolacím řízení nesplnil svoji přezkumnou povinnost, která vyplývá z ustanovení §254 odst. 1 tr. ř., když odvolání obviněného zamítl jako nedůvodné, aniž by se řádným způsobem vypořádal se všemi argumenty obhajoby, zpochybňujícími především důkazy, které měly obviněného z trestného činu vraždy bezpečně usvědčit, a to zejména pokud se týká vadného vyhodnocení záznamů bezpečnostních kamer tak, jak je interpretoval soud prvního stupně, a rozporů ve výpovědích svědků H., M., Z. a V.
Městský soud v Praze i Vrchní soud v Praze pro své závěry o minimálně nepřímém vražedném úmyslu obviněného neměly k dispozici žádný přímý důkaz a tyto závěry dovodily toliko z důkazů nepřímých. Ministr spravedlnosti se přiklání k argumentaci obhajoby obviněného v trestním řízení, že ani nepřímý úmysl nelze v žádném případě jen předpokládat, ale je nutno jej obviněnému na základě zjištěných okolností prokázat, což se ale soudu v posuzovaném případě provedenými důkazy jednoznačně prokázat nepodařilo. A pokud je zavinění výslednicí i osobních vlastností pachatele, ze kterých lze také na formu zavinění usuzovat, pak s ohledem na závěry znaleckého posudku, zvláště klinické psycholožky, na svědecké výpovědi bývalých kolegů - strážníků Městské policie Praha - a na hodnocení zaměstnavatelů obviněného, se předpoklad vražedného úmyslu obviněného jeví jako absurdní. Užitou právní kvalifikaci jednání obviněného jako trestného činu vraždy podle ustanovení §219 odst. 1 tr. zákona pak nepokládá s ohledem na shora uvedenou argumentaci, minimálně pro nedostatek subjektivní stránky, za správnou a zákonnou.
Za daného důkazního stavu věci měly oba soudy vzít rovněž v úvahu možnost příznivějšího posouzení stíhaného jednání obviněného, a to jako trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, odst. 3 tr. zákona, tedy s nedbalostním následkem smrti, a to s ohledem na subjektivní stránku trestného činu a s ohledem na objektivní okolnosti případu, zejména předcházející jednání poškozeného, charakter užité zbraně, skutečnost, že útoky nožem byly vedeny víceméně nahodile, resp. náhodným směrem vyplývajícím z nahodilých situačních okolností daných chováním obou účastníků konfliktu. Nicméně takovou úvahou se oba soudy vůbec nezabývaly. Následně mělo být také s ohledem na dosavadní bezúhonnost obviněného, jeho osobní příznivé reference a nové rodinné poměry, kdy se stal v mezidobí v průběhu trestního řízení vedeného proti němu otcem narozeného dítěte, zváženo oběma soudy uložení přiměřeného trestu.
Ministr spravedlnosti v závěru stížnosti pro porušení zákona navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 1. 2009, č. j. 8 To 166/2008-477, byl porušen zákon v neprospěch obviněného M. P., a to v ust. §254 odst. 1, §256 a §134 odst. 2 tr. ř., a v řízení mu předcházejícím v ust. §2 odst. 6 tr. ř., ve vztahu k ustanovení §4 a §219 odst. 1 tr. zákona, účinného do 31. 12. 2009. Dále aby zrušil podle §269 odst. 2 tr. ř. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 1. 2009, č. j. 8 To 166/2008-477, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2008, č. j. 1 T 6/2008-445, jakož i všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle §270 odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podané stížnosti pro porušení zákona se písemně vyjádřil obviněný a uvedl, že s podanou stížností pro porušení zákona plně souhlasí.
Obhájce obviněného se po prostudování spisového materiálu v písemném vyjádření ztotožnil s podanou stížností pro porušení zákona a je přesvědčen, že skutková zjištění soudů nižších stupňů jsou v takovém nesouladu s provedenými důkazy, že výsledek dokazování se jeví jako věcně neudržitelný. V provedeném dokazování nemá oporu především závěr nalézacího soudu ustálený ve výrokové části rozsudku a posléze akceptovaný odvolacím soudem, že to byl právě obviněný, kdo vyprovokoval konflikt s poškozeným. Také vzájemné významné rozpory ve výpovědích svědků ohledně toho, kdo byl mužem, který verbálně napadal druhého, zůstaly neodstraněny. S návrhem ministra spravedlnosti vyjádřeném v petitu stížnosti se plně ztotožnil.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém písemném vyjádření uvedl, že k otázce naplnění subjektivní stránky projednávaného trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zákona, tedy úmyslného zavinění podle §4 tr. zákona, se kterou věcně souvisí i případně posuzovaná problematika skutkového omylu a jednání v nutné obraně podle §13 tr. zákona, lze zcela odkázat na odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne 21. 1. 2009, ve kterém je soudem druhého stupně podrobně rozebrán skutkový děj zjištěný na základě provedených důkazů a následně jsou vyvozeny velmi přesvědčivé skutkové a právní závěry. Poškozený obviněného poté, kdy spadl na zem, již nikterak přímo neohrožoval a ani dále nenapadal, a to při současném akcentování nesporně prokázané skutečnosti, že předmětný tragický incident vyvolal svým nevhodným a agresivním jednáním obviněný, který byl v relevantní době pod nemalým vlivem alkoholických nápojů, což jistě snížilo jeho schopnosti sebekontroly a vůči němuž jednal v první fázi fyzického střetu v rámci nutné obrany naopak poškozený.
Pokud jde o ve stížnosti pro porušení zákona zřejmě nejvíce namítané naplnění subjektivní stránky, tedy úmyslného zavinění trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zákona, směřující k objektivní stránce, jež spočívá v usmrcení jiného člověka, tak kromě argumentace soudů všech stupňů ve vztahu k použité zbrani, její razanci a směřování útoku přímo vůči tělu poškozeného, je třeba rovněž zmínit další úzce související a objektivně prokázané zjištění, že vzniklé smrtelné zranění zapříčiněné hlubokou penetrací dutiny hrudní ostrým předmětem za užití velké intenzity násilí, velmi pravděpodobně nasvědčuje vedenému prudkému bodu nožem proti oblasti hrudníku poškozeného, což značným způsobem zpochybňuje a vyvrací tvrzení v rámci opakované obhajoby obviněného ohledně údajně toliko nahodilých sečných pohybů nožem, které měly poškozeného, potenciálně disponujícího mnohem delší zbraní (teleskopický obušek o délce 70 cm), pouze odradit od dalšího napadání obviněného.
Úmysl přinejmenším nepřímý, spočívající ve vědomosti a srozumění obviněného s možným a vzhledem k okolnostem případu i pravděpodobným vznikem smrtelného následku ve smyslu dikce §4 písm. b) tr. zákona, byl uvedenými skutečnostmi dostatečně prokázán a odpovídá soudní judikatuře v obdobných případech násilné trestné činnosti. Použitá právní kvalifikace je zcela přiléhavá logickému vyhodnocení zajištěných důkazů soudy obou stupňů a právně správná. Uložený nepodmíněný trest odnětí svobody rovnající se toliko dolní hranici zákonné trestní sazby ve výměře 10 let rozhodně nelze hodnotit jako nezákonný nebo nepřiměřeně přísný, a to už nepochybně v prvé řadě vzhledem k dokonanému tragickému následku.
Závěrem konstatoval, že s přihlédnutím k obsahu předmětného spisového materiálu a k přesvědčivému odůvodnění meritorních rozhodnutí soudů obou stupňů nelze dospět k opodstatněnému závěru, že by napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 8 To 166/2008, anebo v řízení, které tomuto pravomocnému rozhodnutí předcházelo, došlo k porušení trestního řádu nebo trestního zákona anebo jiného zákonného předpisu. Ve stížnosti pro porušení zákona ze dne 29. 4. 2015 jsou navíc částečně opakovány obsahově obdobné námitky, jež byly užity již v rámci podaného dovolání obviněného a jimiž se Nejvyšší soud již zabýval. Ze všech uvedených důvodů proto navrhl, aby Nejvyšší soud stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti pod č. j. MSP-327/2013-OD-SPZ/26 podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl jako nedůvodnou.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům.
Nejvyšší soud musel v prvé řadě reagovat na skutečnost, že obviněný v předchozím řízení rozhodnutí odvolacího soudu (resp. rozhodnutí soudu prvního stupně), napadl včas podaným dovoláním, takže Nejvyšší soud se těmito již jedenkrát zabýval. Usnesením ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 4 Tdo 527/2009, bylo dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné, když pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bylo možné v dané věci podřadit toliko námitku obviněného, že jednal v nutné obraně, aby odvrátil hrozící útok na jeho život. Nejvyšší soud se proto zabýval pouze tím, zda napadená soudní rozhodnutí jsou zatížena namítanou právní vadou a shledal, že tomu tak není. Přitom úvahu obviněného o nezbytnosti vyšší účinnosti obrany proti útoku v konkrétních souvislostech posuzovaného případu označil za nesprávnou. Pokud obviněný uplatnil také dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., který spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k), k tomu Nejvyšší soud uvedl, že jednak v dané věci byl rozsudek prvostupňového soudu odvolacím soudem věcně přezkoumán, čili obviněnému nebyl odepřen přístup k soudu druhého stupně, a byl-li prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu uplatněn obviněným dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., vypořádal se s touto částí dovolání přímo v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. sám. V řízení o dovolání byl Nejvyšší soud vázán skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy nižších stupňů a dovoláním nebylo lze se úspěšně domáhat ani revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Proto při posuzování dovolacích námitek obviněného vycházel Nejvyšší soud ze skutkového zjištění učiněného soudem prvního stupně, akceptovaného i soudem odvolacím.
Jak již bylo uvedeno shora obviněný M. P. byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2008, sp. zn. 1 T 6/2008, uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 tr. zákona.
Městský soud v Praze v odůvodnění svého rozsudku mimo jiné uvedl, že vedle výpovědi svědků vycházel z listinných důkazů a znaleckých posudků i videozáznamů z ohledání místa činu a rekonstrukce.
K videozáznamům bezpečnostních kamer konstatoval, že na nich je patrno, že: „poškozený se toliko brání atakům ze strany obžalovaného, obžalovaného pouze odstrkuje, případně udeřil obuškem, obžalovaný padá a poté je to znovu obžalovaný, kdo po pádu útočí na poškozeného, přičemž poškozeného opakovaně bodá a ten poté po několika krocích padá na zem. Ze záznamu kamery Č. – N. H., je patrno, že v čase 01.10.hod. až 01.12.hod. prochází ulicí silně podnapilý muž, který vstupuje z chodníku do vozovky, v ní chvíli vrávorá, potácí se, přechází z pravé na levou stranu vozovky z pohledu kamery a v čase kolem 01.12.00 ze záběru mizí. Pohyb další osoby je pak zaznamenán v čase asi 01.20 hod., kdy další muž prochází ulicí po levé straně vozovky a zahýbá rovněž do leva na ulici Č. Ze záběru kamery označené S. – j. je pak patrný pohyb obžalovaného kolem vozidla poškozeného v čase 01.23 hod., kdy obžalovaný obchází vozidlo, zjevně do vozidla kope, vlastní průběh konfliktu mezi poškozeným a obžalovaným však ze záběrů této kamery nelze zjistit , je však patrno, že svědek V. vychází z domu v čase 01.25.35 hod., rychlým krokem přechází vozovku šikmo směrem od místa činu dál od kamery, přičemž poté je po přiblížení záběru k místu činu patrno, že v čase 01.27.57 hod. již poškozený leží na zemi, v čase 01.28.00 až 01.28.25 se obžalovaný kymácí nad ležícím poškozeným, pohybuje se kolem přední části vozidla poškozeného a následně v čase 01.28.53 se v záběru objevuje přijíždějící vozidlo policie, obžalovaný vbíhá do vozovky, mává směrem k vozidlu policie, které po přejetí tramvajového pásu se otáčí a zastavuje na místě činu. Konečně pak ze záběru kamery Č. – F. je průběh jednání obžalovaného nejlépe pozorovatelný. Je patrno, že obžalovaný v čase kolem 01.24.00 hod. obchází kolem vozidla poškozeného, zjevně do něj kope, opírá se o něj, či do vozidla buší rukou. V čase 01.24.29 hod. se v záběru objevuje i poškozený, dochází k potyčce mezi obžalovaným a poškozeným. Svědek V. se v záběru kamery objevuje v čase 01.25.27 hod., kdy vychází z domu, rychlou chůzí přechází před přední částí vozidla poškozeného i se psem, přechází dvouproudou vozovku k tramvajovému pásu, a to mírně šikmo směrem od kamery, na středním tramvajovém pásu se na chvíli zastavuje v čase 01.25.54 hod., poté pokračuje v chůzi přes oba další jízdní pruhy vozovky a v čase 01.26.16 hod. již vstupuje na chodník na druhé straně vozovky a pokračuje v chůzi směrem od místa činu. V čase 01.28.47 hod. pak přijíždí policejní vozidlo. Již v době kolem 01.26.43 se obžalovaný pohybuje kolem přední části vozidla poškozeného, který v té chvíli již leží na zemi. Ze záběrů této kamery je také patrno, že během konfliktu poškozený obžalovaného odstrkuje, je to obžalovaný, kdo se k poškozenému vrací a v napadání poškozeného pokračuje. Ani z tohoto záznamu však podrobněji nelze vlastní průběh celé situace rozpoznat .
Na podkladě všech shora provedených důkazů má soud vinu obžalovaného za zcela jednoznačně prokázanou. V žádném případě nemůže obstát tvrzení obžalovaného, že se pouze bránil útoku ze strany poškozeného, neboť takovouto obhajobu vyvrací nejen konstatovaný videozáznam bezpečnostních kamer, ale i výpovědi svědků H., M., Z., z nichž je patrno, že to byl obžalovaný, kdo nejprve verbálními projevy, následně fyzickým útokem vůči poškozenému konflikt vyprovokoval, přičemž poškozený se toliko těmto atakům ze strany obžalovaného bránil. V souladu s platnou judikaturou se jednání v nutné obraně nemůže dovolávat ten, kdo sám konfliktní situaci vyvolal a nemůže se jí dovolávat ten, vůči jehož útoku se poškozený jenom bránil. Navíc z charakteru zranění, která obžalovaný utrpěl, je zřejmé, že v žádném případě nešlo o zranění, která by bezprostředně život obžalovaného ohrožovala, navíc po pádu obžalovaného na zem je zřejmé, že poškozený M. nijak v útoku vůči obžalovanému nepokračuje, zůstává stát v obranném postoji, nijak obžalovaného neohrožuje, naopak je to obžalovaný, kdo po pádu na zem znovu útočí vůči poškozenému a opakovaně třikrát bodne zajištěným kapesním nožem do těla poškozeného, přičemž bodná rána do hrudníku je vedena tak vysokou intenzitou násilí, že nůž proniká přes chrupavčité připojení 7. žebra do osrdečníkového vaku pravé komory srdeční, dále do dolního laloku levé plíce a do poplicnice, čímž obžalovaný poškozenému způsobil zranění, které bezprostředně vedlo ke smrti poškozeného, když život poškozeného nemohla zachránit ani včasná lékařská pomoc. Takovýmto útokem ze strany obžalovaného vůči poškozenému tak minimálně v eventuálním úmyslu byla naplněna skutková podstata trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zákona, neboť s ohledem na charakter nože, intenzitu útoku vedeného tímto nožem, si obžalovaný musel být vědom i z toho, na jakou část těla poškozeného útočí, že může dojít k zasažení životně důležitých orgánů v těle poškozeného, především srdce, přičemž takovýmto útokem minimálně v eventuálním úmyslu obžalovaný naplnil skutkovou podstatu trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zákona “.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2008, sp. zn. 1 T 6/2008, podal obviněný M. P. odvolání a Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 8 To 166/2008, podle §256 tr. ř. odvolání jako nedůvodné zamítnul.
V odůvodnění rozhodnutí mimo jiné uvedl, že: „ soud prvního stupně si v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. zajistil dostatečné důkazní podklady a tyto vyhodnotil ve vzájemných souvislostech v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. a na základě logického myšlenkového postupu učinil správné skutkové závěry. Podle odvolacího soudu dále konkrétně na záběrech bezpečnostní kamery je naprosto zřetelná postava v tmavém obleku (jednoznačně obžalovaný), jenž s rozběhem kope do stojícího vozidla VW Transporter . Poté se na záběrech kamery objevuje světlejší postava poškozeného, od níž po několika okamžicích padá směrem od vozidla k domu na zem obviněný. V okamžiku pádu je od poškozeného vzdálen nejméně dva metry, přičemž poškozený stojí stále na místě a nepřibližuje se k němu , a to ani ve chvíli, kdy se obviněný rychle zvedá ze země a okamžitě na něho útočí , krátce na to padá poškozený na zem a již se nehýbe. Z uvedených skutečností jednoznačně podle odvolacího soudu vyplývá, že konflikt mezi obviněným a poškozeným proběhl tak, jak jej soud prvního stupně popsal ve skutkové větě výroku napadeného rozsudku . Městský soud v Praze tedy správně dovodil, že iniciátorem konfliktu byl od počátku obviněný, přičemž úvahy, že se v jeho průběhu role útočníka a napadeného mezi oběma účastníky vyměnily, nemají v provedených důkazech žádnou oporu. Obviněný, který jednal značně agresivně, přičemž poškozeného údery do karosérie jeho vozidla a hlasitě vykřikovanými vulgarismy vzbudil a přiměl k vystoupení z vozu, se musel poškozenému jednoznačně jevit jako nebezpečný útočník a bylo zcela v mezích nutné obrany, jestliže jej poškozený, byť i za použití zbraní, srazil k zemi. Poškozený navíc nevedl úder teleskopickým obuškem s vysokou intenzitou, o čemž svědčí povrchová zranění nalezená na těle obviněného, čemuž nasvědčuje dále i fakt, že po pádu obviněného na zem jej poškozený již dále nenapadal a zaujal pouze obranný postoj. Tvrzení obviněného, že se v této chvíli cítil důvodně ohrožený na životě či na zdraví, nemůže s ohledem na uvedené skutečnosti obstát. Následné trojí bodnutí nožem poškozeného nelze považovat za odvracení přímo hrozícího útoku a v žádném případně nemohlo jít podle odvolacího soudu o nutnou obranu ve smyslu §13 tr. zákona. Odvolací soud dále odůvodňuje obdobně jako soud prvního stupně závěr i ohledně naplnění subjektivní stránky posuzovaného trestného činu a rovněž uvádí, že obviněnému nijak nepolehčuje stav silné až těžké opilosti, který si přivodil sám a dobrovolně“.
Ve stížnosti pro porušení zákona stěžovatel předně konstatoval, že při hodnocení některých důkazů, relevantních pro posouzení viny obviněného trestným činem vraždy podle ustanovení §219 odst. 1 tr. zákona, nepostupovaly oba soudy v intencích ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Namítal zejména neadekvátnost skutečného obsahu některých důkazů se závěry, které z nich soudy vyvodily, jež je zřejmá především ze soudy provedeného vyhodnocení videozáznamů bezpečnostních kamer ve spojení s výpověďmi svědků P. H., T. M., D. Z. a S. V.
Především je třeba zdůraznit, že v řízení o stížnosti pro porušení zákona lze přezkoumávat jen rozhodnutí, které je pravomocné. Z této jeho vlastnosti vyplývá presumpce správnosti a zákonnosti takového rozhodnutí, tj. Nejvyšší soud musí vycházet ze zásady, že napadené rozhodnutí bylo učiněno po všech stránkách v souladu se zákonem, není-li zjištěn opak. Porušení zákona tedy může Nejvyšší soud vyslovit a případně napadené rozhodnutí zrušit toliko za předpokladu, jestliže je po přezkoumání rozhodnutí i řízení mu předcházejícího dostatečně zřejmé, že rozhodnutí zákonu neodpovídá, a to do takové míry, že nelze trvat na jeho vlastnostech vyplývajících z právní moci, tj. na závaznosti a nezměnitelnosti rozhodnutí. Takový závěr lze ovšem učinit jen na podkladě skutečností, které vyplývají z dosavadního řízení a z příslušného trestního spisu, v němž jsou výsledky řízení - zejména pak provedeného dokazování - zachyceny. Přitom nad zájmem na stabilitě pravomocných rozhodnutí musí převážit zájem na tom, aby nezákonnost - jestliže ji skutečně Nejvyšší soud zjistil - byla vzhledem ke své závažnosti napravena.
Při přezkoumávání skutkových závěrů, které učinily soudy obou stupňů z obsahu provedených důkazů, musí Nejvyšší soud respektovat též souvislosti vyplývající ze zásady volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Z této zásady vyplývá, že soudy obou stupňů byly oprávněny samostatně a nezávisle v souladu se svým vnitřním přesvědčením vyhodnotit všechny provedené důkazy, učinit na jejich podkladě potřebná skutková zjištění a vyvodit z nich odpovídající právní závěry. Pokud tak soudy nižších stupňů učinily a jejich rozhodnutí odpovídá vnitřnímu přesvědčení při hodnocení provedených důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.), nemůže Nejvyšší soud dospět k závěru o porušení zákona, i kdyby snad sám hodnotil důkazy s poněkud jiným možným skutkovým či právním závěrem. O správnosti skutkových zjištění však nemá Nejvyšší soud pochybnosti a navíc by stejně nemohl dát soudu prvního stupně nebo odvolacímu soudu závazné pokyny v tom směru, jak mají hodnotit provedené důkazy a jaký skutkový či právní závěr mají na podkladě jejich zhodnocení učinit. Nevybočují-li tedy v posuzovaném případě skutková zjištění soudů ani právní závěry z nich vyvozované ze zákonných mezí zásady volného hodnocení důkazů, nelze dospět k tomu, že byl napadeným rozhodnutím porušen zákon.
V daných souvislostech je třeba konstatovat, že dokazování provedené před soudem prvního a druhého stupně nelze označit za neúplné. Toto dokazování vytvořilo dostatečný základ pro zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení ve věci rozhodující), a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí.
V návaznosti na rozvedené je dále namístě uvést, že hodnotící úvahy, tedy postup soudů nižších stupňů, zvláště soudu odvolacího při hodnocení provedených důkazů nevybočil z mezí ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. V obecné rovině lze předeslat, že odvolací soud (i soud prvního stupně) hodnotil provedené důkazy jednotlivě a zvláště pak ve vzájemných souvislostech zcela evidentně na základě svého hlubokého vnitřního přesvědčení. V těchto souvislostech Nejvyšší soud odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí s tím, že toto odůvodnění rovněž odpovídá ustanovení §125 odst. 1 tr. ř.
Ze spisového materiálu Nejvyšší soud zjistil, že v průběhu trestního řízení byl vyslechnut obviněný, dále svědci, znalci a byly probrány listinné důkazy i videozáznamy.
Obviněný v přípravném řízení vypověděl, že vůbec neví, jak celý incident začal a kdo ho vyprovokoval. Nevyloučil možnost, že nahlédl do auta, neboť je to zvyk z práce. Poškozený vyskočil z auta a udeřil ho obuškem, až upadl na zem. Snažil se bránit, a to nožem, který vytáhl z kapsy. Při obraně máchl několikrát nožem na odražení útoku, což bylo neúčinné, protože poškozený v útoku pokračoval. Proběhl nějaký kontakt a poškozený spadl na záda. Najednou měl za zády policii. Také uvedl, že k tak razantnímu útoku ze strany poškozeného nezavdal příčinu. Možná mu řekl, že špatně parkuje a bude odtažený. Bral to jako upozornění a ne jako provokaci. Možná mluvil hlasitěji, ale byl to on, kdo se útoku bránil. Nevybavoval si, že by jakkoliv konflikt vyprovokoval.
Svědek P. H. vypověděl, že se uvedený den učil na zkoušku. Kolem druhé hodiny zaslechl z ulice tři nebo čtyři rány , které šly rychle za sebou. Šlo spíše o tupé rány, jako by někdo silně bušil rukou do plechu, např. vozidla , přičemž mezi jednotlivými ranami byly intervaly tak dvě sekundy. Šel se podívat, co se děje. Dole na ulici viděl dvě postavy, z nichž jedna ležela nehybně na zemi, druhá se nad ní skláněla a křičela . Nerozuměl co, ale bylo to česky . Svědek zaregistroval i vozidlo, modrou dodávku s otevřenými bočními dveřmi do zavazadlového prostoru. Následně přivolal policii, přičemž první policejní vozidlo přijelo zhruba do minuty a půl.
Svědkyně T. M. uvedla, že společně s přítelem D. Z. se dívali na film a kolem půl druhé slyšela z ulice hluk. Šlo o kovové rány, jako když někdo tluče do kovové popelnice . Postupně se rány změnily na tupé údery. Přítel šel na balkon a z balkonu jí pak sdělil, že dole dochází ke rvačce, aby mu podala telefon, že zavolá policii. Z ulice slyšela vulgární hlasité nadávky v češtině . Jednalo se o jeden mužský hlas . Nikoho jiného křičet neslyšela. Svědkyně dále uvedla, že zaregistrovala i výzvu „vylez“ či „polez ven“ , přičemž křik a nadávky slyšela až poté, co přítel vyšel na balkon. I ona se šla na balkon podívat a viděla pouze dva stojící muže proti sobě ve vzdálenosti asi dvou metrů. V té době žádný z mužů dle svědkyně neměl v rukou žádný předmět. Křik, který slyšela i následně, pocházel od jednoho člověka, přičemž veškeré výrazy, které slyšela, byly pronášeny v českém jazyce . V době, kdy její přítel telefonoval, zvuky z ulice připomínaly spíše již rvačku, poté se šla znovu podívat na balkon, v té době již jeden muž ležel na zemi.
Svědek D. Z. vypověděl, že se s přítelkyní T. M. dívali na film a kolem 01.00 hodin se chystali jít spát. Měl pootevřené dveře na balkon a z venku zaregistroval nadávky. Byly to české nadávky hodně sprosté, agresivní až výslovně řev . Neustále bylo slyšet něco jako „pojď sem“, „vylez“, „vypadni“. Po asi minutě řevu začaly být slyšet rány jako údery do kovových dveří . Pak slyšel mlasknutí, jako ránu pěstí. Když se poprvé podíval z balkonu dolů na ulici, uviděl obžalovaného a poškozeného v bezprostředním kontaktu , kdy se vzájemně drželi. Nevšiml si, zda měli v té době něco v ruce. Vrátil se zpět k přítelkyni, sdělil jí, co viděl. Asi po dvaceti vteřinách se vrátil zpět na balkon. V té době viděl, že obžalovaný a poškozený stáli proti sobě, poškozený měl v rukou tyče, obžalovaný měl v ruce nůž a stál asi dva metry proti němu v boxerském postoji. Díval se na ně asi 5 vteřin. Nehýbali se a stáli. Vzhledem k této situaci šel zpět do bytu pro telefon a snažil se zavolat policii. Než operátorka zvedla telefon, šel se podívat na balkon. Poškozený již ležel na zádech, obžalovaný chodil nad ním, vulgárně ho urážel a vyzýval k tomu, aby vstal. Zhruba do dvou minut pak přijela policie, do té doby se obžalovaný nijak poškozenému nesnažil pomoci. Po příjezdu policie obžalovaný tvrdil, že tam bylo několik lidí, toho ležícího, že zmlátili a on zavolal policii.
Svědek S. V. uvedl, že když přišel před dům, slyšel řev. Zaregistroval dodávkové vozidlo modré barvy, které mělo otevřené boční posouvací dveře. U vozidla stáli dva muži. Jeden z nich byl blíže k vozidlu na úrovni otevřených dveří (poškozený). Tento muž byl zády k němu a řval na druhého muže (obviněného), který byl na chodníku 8 - 10 metrů od tohoto muže vzdálen. Tento muž měl vousy a bradku, byl vyšší. Po celou dobu, co slyšel křik, až do příjezdu policistů mu připadalo, že křičí pouze jeden člověk . První z mužů pak rukama sáhl do zavazadlového prostoru vozu. Poté zaregistroval, že v každé ruce drží teleskopický obušek a následně zaujal bojový postoj. Druhý muž popošel k němu. Při chůzi se kymácel, jako by pod vlivem alkoholu či drog. Následně muž, který držel tyče, upadl na záda, druhý muž popošel k němu, ale až k němu nedošel. Co bylo důvodem pádu muže na zem, neviděl, ale v té době byl druhý muž (obviněný) od poškozeného dosti daleko.
Z výpovědí svědků M. M., T. P. i P. Š. vyplývá, že poškozený, ač jezdil do České republiky častěji, český jazyk v podstatě neovládal . Rozuměl pouze několika slovům. Svědkyně M. M. také potvrdila, že poškozenému bylo v České republice opakovaně vykradeno jeho vozidlo. Z tohoto důvodu, aby chránil svůj majetek, ve vozidle přespával i za situace, kdy měl možnost přespávat ve firmě, ve které byl společníkem. Tytéž skutečnosti pak potvrdila i svědkyně P. Š.
Jak již vyplynulo shora z odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze i usnesení Vrchního soudu v Praze, oba soudy hodnotily i záznamy bezpečnostních kamer. Soud prvního stupně konstatoval, že: „ ze záznamu kamery Č. – N. H., je patrno, že v čase 01.10.hod. až 01.12.hod. prochází ulicí silně podnapilý muž, který vstupuje z chodníku do vozovky, v ní chvíli vrávorá, potácí se a v čase kolem 01.12.00 hod. ze záběru mizí. Na kameře označené S. – j. je pak patrný pohyb obžalovaného kolem vozidla poškozeného v čase 01.23 hod., kdy obžalovaný obchází vozidlo, zjevně do vozidla kope. Ze záběru kamery Č. – F. je průběh jednání obžalovaného nejlépe pozorovatelný. Obžalovaný v čase kolem 01.24.00 hod. obchází kolem vozidla poškozeného, zjevně do něj kope. V čase 01.24.29 hod. se v záběru objevuje i poškozený, dochází k potyčce mezi obžalovaným a poškozeným. Ze záběrů této kamery je také patrno, že během konfliktu poškozený obžalovaného odstrkuje, je to obžalovaný, kdo se k poškozenému vrací a v napadání poškozeného pokračuje. Vlastní průběh konfliktu mezi poškozeným a obžalovaným však ze záběrů kamer nelze zjistit“.
Vrchní soud v Praze v odůvodnění rozhodnutí mimo jiné uvedl, že: „ na záběrech bezpečnostní kamery je naprosto zřetelná postava v tmavém obleku (jednoznačně obžalovaný), jenž s rozběhem kope do stojícího vozidla VW Transporter . Poté se na záběrech kamery objevuje světlejší postava poškozeného, od níž po několika okamžicích padá směrem od vozidla k domu na zem obviněný. V okamžiku pádu je od poškozeného vzdálen nejméně dva metry, přičemž poškozený stojí stále na místě a nepřibližuje se k němu , a to ani ve chvíli, kdy se obviněný rychle zvedá ze země a okamžitě na něho útočí , krátce na to padá poškozený na zem a již se nehýbe. Z uvedených skutečností jednoznačně podle odvolacího soudu vyplývá, že konflikt mezi obviněným a poškozeným proběhl tak, jak jej soud prvního stupně popsal ve skutkové větě výroku napadeného rozsudku . Dle jeho názoru Městský soud v Praze správně dovodil, že iniciátorem konfliktu byl od počátku obviněný, přičemž úvahy, že se v jeho průběhu role útočníka a napadeného mezi oběma účastníky vyměnily, nemají v provedených důkazech žádnou oporu“.
Ze záznamů bezpečnostních kamer, které měl Nejvyšší soud rovněž k dispozici, bylo zjištěno, že na záznamu kamery Č. – N. H., je vidět, že v čase 01:10 hod. až 01:12.hod. se ulicí potácí silně podnapilý muž (obviněný), který v čase kolem 01:12 hod. ze záběru kamery mizí. Na záznamu kamery označené S. – j. je pak patrný pohyb obviněného kolem vozidla poškozeného v čase 01:23:16 hod., následně obviněný obchází vozidlo a do vozidla kope, v čase 1:24:27 hod. až 1:24:30 hod. dochází k potyčce mezi obviněným a poškozeným, kdy obviněný padá na zem. Další pohyb obviněného a poškozeného není vidět. V čase 1:25:15 hod. se na kameře objevuje svědek S. V. Na záběru kamery Č. – F. je vidět obviněný, jak jde po silnici kolem zaparkovaných vozidel. V čase kolem 01:23:49 hod. přichází k vozidlu poškozeného, kope do něj, obchází kolem vozidla a v čase 1:24:20 hod. až 1:24:26 opětovně do vozidla kope. V čase 01:24:29 hod. obviněný padá na chodník a v čase 1:24:30 hod. vstává. V čase 1:24:31 hod. jsou obviněný a poškozený v kontaktu. V čase 1:24:32 hod. obviněný odchází a mizí ze záběru kamery za vozidlem poškozeného. Poškozený zůstává stát. V čase 1:24:50 hod. vychází svědek S. V. V čase 1:24:57 hod. poškozený padá na zem. Celý průběh konfliktu mezi poškozeným a obviněným, jak již ostatně konstatovaly nalézací i odvolací soud, ze záběrů kamer zjistit nelze.
Stěžovatel v podané stížnosti pro porušení zákona tvrdil, že se nepodařilo zjistit příčiny počátku konfliktu mezi obviněným a poškozeným. S tímto tvrzením však nelze souhlasit. Z provedených důkazů jednoznačně vyplynulo, že to byl právě obviněný, kdo nejprve vulgárními výrazy pronášenými velmi hlasitě vyzýval obviněného, aby „vylezl z vozidla“, a tato svoje prohlášení doplňoval kopáním a bušením do vozidla poškozeného. Tyto skutečnosti vyplývají z výpovědí svědků P. H., T. M. a D. Z., kteří vypověděli, že slyšeli jak někdo silně bušil rukou do plechu, např. vozidla (svědek P. H.), někdo tluče do kovové popelnice (svědkyně T. M.), rány jako údery do kovových dveří (svědek D. Z.), jakož i české nadávky, hodně sprosté, agresivní až vysloveně řev a neustále něco jako „pojď sem“, „vylez“, „vypadni“ (svědek D. Z.), vulgární hlasité nadávky v češtině, kdy se jednalo o jeden mužský hlas i výzvu „vylez“ či „polez ven“ (svědkyně T. M.), řev, kdy křičel pouze jeden člověk (svědek S. V.). Svědci M. M., T. P. i P. Š. potvrdili, že poškozený, ač jezdil do České republiky častěji, český jazyk v podstatě neovládal. Je nepochybné, že právě jednání obviněného bylo příčinou konfliktu mezi poškozeným a obviněným. Výpovědi svědků jsou v souladu se záznamy bezpečnostních kamer, na nichž je zachyceno jednání obviněného, tj. kopání do vozidla poškozeného.
V případě námitky stěžovatele, že svědci H., M., Z. a V. popsali průběh dílčích částí skutkového děje rozporuplně, lze konstatovat, že tomu tak není. Svědci H., M. a Z. shodně popsali počátek konfliktu obviněného s poškozeným. Jejich výpovědi se shodují a odpovídají i záběrům z kamerových systémů. Pouze výpověď svědka S. V., pokud tvrdil, že to byl poškozený, kdo vulgárně nadával, se ve světle provedených důkazů jeví v této části jako nepřesná. Z provedených důkazů vyplynulo, že poškozený neovládal český jazyk. Svědci H., M., Z. shodně vypověděli, že muž, který nadával, mluvil česky, přitom vyzýval další osobu, aby „vylezla z vozidla“. Stejný hlas pak křičel na poškozeného, který ležel na zemi, aby vstal. Nakonec i svědek V. potvrdil, že nadával pouze jeden z aktérů konfliktu. Jinak mezi výpověďmi svědků žádné rozpory zjištěny nebyly. Lze si jen těžko představit, že by poškozený, který se nacházel ve vozidle, kopal a bušil do vlastního auta, jak to popsali svědci, křičel české nadávky a někoho vyzýval, aby vylezl ven. Nejvyšší soud se plně ztotožnil se závěry soudu nalézacího i odvolacího, že to byl právě obviněný, kdo zavdal příčinu ke konfliktu mezi poškozeným a obviněným.
Pokud ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona namítal, že se soudy dostatečně nezabývaly otázkou případné motivace k agresivnímu jednání obviněného, lze k tomu uvést, že obviněný tvrdil, že neví, co bylo příčinou jeho konfliktu s poškozeným, a nikdo jiný celému konfliktu přítomen nebyl. Lze se pouze domnívat, že obviněný reagoval na nesprávné parkování vozidla poškozeného, které zaparkoval před domem na ulici Č. v pruhu pro odbočení vpravo, kde je zákaz zastavení, když v části výpovědi obviněný tuto možnost připouštěl. Jisté však je, že to byl obviněný, kdo konflikt vyprovokoval.
Také tvrzení obviněného, na něž odkazuje stěžovatel, že jednání poškozeného nečekal, zastihlo jej zcela nepřipraveného, pokud poškozený proti němu použil teleskopický obušek, dostal strach o svůj život a v okamžiku, kdy vstával ze země, vytáhl z kapsy nůž a snažil se dostat poškozeného dál od sebe a zřejmě tehdy vedl necílené rány nožem proti poškozenému, neodpovídá shromážděným a soudy správně vyhodnoceným důkazům. Byl to obviněný, kdo kopal do vozidla poškozeného a vyzýval ho, aby „vylezl ven“. Byl to obviněný, kdo křičel vulgární nadávky na poškozeného a vzbudil v něm obavu z napadení. Byl to právě obviněný, kdo nožem napadl poškozeného v době, kdy poškozený ve vzájemném napadání nepokračoval, přitom smrtelná rána byla zasazena velkou intenzitou a šlo o bodnou ránu, nikoliv o bodně-řeznou (sečnou) ránu. Byl to také obviněný, kdo po příjezdu policie tvrdil, že poškozeného mělo zbít více lidí, sám byl napaden apod. Ostatně k námitce obviněného, že z jeho strany šlo pouze o jednání v nutné obraně, aby odvrátil hrozící útok na jeho život, se vyjádřil Nejvyšší soud již ve svém usnesení ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 4 Tdo 527/2009, jak bylo konstatováno shora.
Konečně ani s námitkou stěžovatele, že Městský soud v Praze ani Vrchní soud v Praze pro své závěry o minimálně nepřímém vražedném úmyslu obviněného neměly k dispozici žádný přímý důkaz a tyto závěry dovodily toliko z důkazů nepřímých, přičemž provedenými důkazy nebyla existence nepřímého vražedného úmyslu obviněnému bezpečně prokázána, se Nejvyšší soud neztotožnil.
Městský soud v Praze v odůvodnění rozsudku mimo jiné uvedl že: „Na podkladě všech shora provedených důkazů má soud vinu obžalovaného za zcela jednoznačně prokázanou. ...po pádu obžalovaného na zem je zřejmé, že poškozený M. nijak v útoku vůči obžalovanému nepokračuje, zůstává stát v obranném postoji, nijak obžalovaného neohrožuje, naopak je to obžalovaný, kdo po pádu na zem znovu útočí vůči poškozenému a opakovaně třikrát bodne zajištěným kapesním nožem do těla poškozeného, přičemž bodná rána do hrudníku je vedena tak vysokou intenzitou násilí, že nůž proniká přes chrupavčité připojení 7. žebra do osrdečníkového vaku pravé komory srdeční, dále do dolního laloku levé plíce a do poplicnice, čímž obžalovaný poškozenému způsobil zranění, které bezprostředně vedlo ke smrti poškozeného, když život poškozeného nemohla zachránit ani včasná lékařská pomoc. Takovýmto útokem ze strany obžalovaného vůči poškozenému tak minimálně v eventuálním úmyslu byla naplněna skutková podstata trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zákona, neboť s ohledem na charakter nože, intenzitu útoku vedeného tímto nožem, si obžalovaný musel být vědom, i z toho, na jakou část těla poškozeného útočí, že může dojít k zasažení životně důležitých orgánů v těle poškozeného, především srdce, přičemž takovýmto útokem minimálně v eventuálním úmyslu obžalovaný naplnil skutkovou podstatu trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zákona “.
Vrchní soud v Praze v odůvodnění rozhodnutí konstatoval, že: “ …..jednání, jež mělo v důsledku bodnutí do srdeční krajiny za následek takřka okamžitou smrt poškozeného, soud prvního stupně správně kvalifikoval jako trestný čin vraždy podle §219 odst. tr. zákona. Obžalovaný si při své inteligenci musel být zcela jasně vědom toho, že v hrudní dutině se nacházejí životně důležité orgány, jakož i toho, že bodná rána, vedená přímo, nožem s čepelí o délce 8 cm, do těchto míst je způsobilá tyto životně důležité orgány poškodit natolik, že může dojít ke smrtelnému následku . Pokud přesto vůči tělu poškozeného tímto způsobem zaútočil, musel být tedy s tímto následkem alespoň srozuměn a z hlediska zavinění se tedy trestného činu vraždy dopustil přinejmenším v úmyslu nepřímém ve smyslu §4 písm. b) tr. zákona. Skutečnost, že se tohoto jednání dopustil ve stavu snížené příčetnosti v důsledku silné až těžké opilosti, jej nikterak nevyviňuje, neboť tento stav si přivodil sám a dobrovolně, přičemž mohl předpokládat účinky požití alkoholu na své jednání“ .
Jak zjistil Nejvyšší soud ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, znalkyň MUDr. Aleny Cyprianové a MUDr. Aleny Lysenkové, jakož i z jejich výpovědí před soudem, na těle poškozeného byly nalezeny tři bodné rány, a to rána vpředu na hrudníku, nad pravou lopatkou a na přední ploše pravého stehna. Rána vpředu na hrudníku v dolní třetině, asi 2 cm od střední čáry s dučejí protínající hladce chrupavčité připojení 7. žebra, dále osrdečníkový vak, pravou komoru srdeční v místě ostré hrany, takže proniká do dutiny pravé komory a pokračuje na přední plochu dolního laloku levé plíce do poplicnice, kde končí. Rána na přední ploše pravého stehna zasahující jen do podkoží. Rána nad horním okrajem pravé lopatky zasahující jen povrchně do podkoží v podobě škrábance. Dále byla zjištěna povrchní řezná rána na konečném článku 3. prstu pravé ruky, tržně zhmožděná rána ve vlasaté části hlavy, v pravé týlní krajině a krevní výron v měkkých pokrývkách lebních v pravé týlní krajině a na hranici krajiny temenní a spánkové vpravo. Bodné rány vznikly působením ostrého hrotnatého předmětu, který pronikl do těla ve směru své svislé osy, např. nožem. Tyto bodné rány i řezná rána na třetím prstu pravé ruky mohly vzniknout zajištěným nožem Schrade+Irland. V krvi poškozeného nebyl zjištěn alkohol, nebyla prokázána přítomnost toxicky významných látek, jejich metabolitů či štěpů. Příčinou smrti poškozeného bylo zakrvácení dutiny hrudní a osrdečníkového vaku při bodné ráně srdce. Smrt nastala během několika minut. Nelze vyloučit, že poškozený byl i po tomto zranění ještě schopen jednání, např. ujít krátkou vzdálenost několika metrů. Znalkyně dále uvedly, že bodná rána vznikla velkou intenzitou násilí , protože byla proťata, i když chrupavčitá, část žebra a rána pronikla hluboko do dutiny hrudní. Ačkoliv čepel nože není příliš dlouhá, bylo nutno vzít v úvahu, že při vedení rány dojde ke smáčknutí hrudníku. Stáří všech tří bodných ran bylo shodné, přitom znalkyně vyloučily, že by takovéto zranění mohlo vzniknout při šermování nožem před tělem poškozeného . Šlo o bodnou, nikoliv o bodně-řeznou ránu.
Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, a výslechu znalce MUDr. Miloše Sokola v hlavním líčení vyplynulo, že obviněný utrpěl povrchní pohmoždění hlavy ve vlasaté části temeno-týlně vpravo, bez porušení kůže, lehké pohmoždění hřbetu pravého předloktí až zápěstí a škrábancovité oděrky a krevní výrony pravého ramene a zadní plochy levého ramene. Znalec konstatoval, že je málo pravděpodobné, aby takové zranění mělo za následek otřes mozku, připustil maximálně zcela lehký otřes mozku. Poranění vznikla účinkem přímého, ohraničeného, tupého násilí, působící malou, maximálně střední intenzitou. Údery teleskopickým obuškem jsou schopny tato zranění vysvětlit. Oděrky a krevní výrony ramene mohly vzniknout i v důsledku pádu, poranění hlavy a předloktí pak již konstatovaným úderem teleskopickým obuškem. Zranění ze soudně-lékařského hlediska nemají charakter ublížení na zdraví, při takovéto intenzitě násilí život obviněného v žádném případě nebyl ohrožen.
Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie a psychiatrie, i z výslechu znalců bylo zjištěno, že obviněný netrpěl žádnou duševní poruchou ani chorobou, nebyla zjištěna závislost na nějaké návykové látce. V době trestného činu se obviněný nacházel ve stavu prosté alkoholové opilosti na pomezí středního a těžkého stupně. Účinky alkoholu na svoji osobu z minulosti znal. Dle závěrů znalců lze jednání obviněného vysvětlit jako afektem zlosti sycené zkratkovité agresivní jednání, v němž se uplatnila hrubá porucha soudnosti a odbrzdění agresivních impulzů, typické pro pokročilou opilost. Jednalo se o prostou alkoholovou opilost, kdy rozpoznávací i ovládací schopnosti byly na pomezí středního a těžkého stupně podstatného snížení, v žádném případě však nebyly vymizelé.
Podle §219 odst. 1 tr. zákona, kdo jiného úmyslně usmrtí, bude potrestán odnětím svobody na deset až patnáct let.
Podle §4 písm. a) tr. zákona je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem. Jde o tzv. přímý úmysl, který však soudy v posuzovaném případě u obviněného nekonstatovaly.
Podle §4 písm. b) tr. zákona je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může porušení nebo ohrožení uvedené v §4 písm. a) tr. zákona způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Jde o tzv. nepřímý úmysl, který soudy u obviněného shledaly ve shodě s tím, co zjistily o jeho vnitřním psychickém vztahu k činu.
Závěr o tom, zda tu je zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě, je závěrem právním. Tento závěr o subjektivních znacích trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování a nelze jak přímý, tak i nepřímý úmysl v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo, z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem. Na úmysl usmrtit jiného pak lze usuzovat z objektivních skutečností, zejména z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení, z místa na těle poškozeného, kam útok směřoval, z okolností subjektivních, např. pohnutky činu, ale i osobních vlastností obviněného, z jeho chování po útoku apod. (viz rozh. č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).
Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, jak jsou uvedeny shora, je zřejmé, že se problematikou subjektivní stránky trestného činu vraždy podrobně zabývaly. Soud prvního stupně se otázkou subjektivní stránky podrobně zabýval zejména na straně 9-10 svého rozsudku, kde nejprve vysvětlil, z jakých důvodů shledal, že se obviněný trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zákona dopustil v nepřímém úmyslu [§4 písm. b) tr. zák.]. Pro tento svůj závěr soud vyšel z charakteru útoku, který byl obviněným proti tělu poškozeného veden nožem, který byl takovým nástrojem, u něhož si musel být vědom, že je způsobilý k realizaci i smrtelného zranění. Jednalo se o aktivní útok, neboť ke způsobení zjištěných zranění musel obviněný vyvinout sílu velké intenzity. Vycházel rovněž z charakteru a lokalizace rány a zdůraznil obecně známou skutečnost, že v hrudníku se nacházejí životně důležité orgány, které obviněný zasáhl přesně mířenou ránou. Soud prvního stupně se zabýval i pohnutkou obviněného, když shledal, že to byl obviněný, kdo celý konflikt vyprovokoval. Za rozhodné pro závěr o nepřímém úmyslu považoval soud prvního stupně i to, že po pádu obviněného na zem poškozený v útoku nepokračoval a naopak obviněný vstává a útočí vůči poškozenému a opakovaně třikrát bodne nožem do těla poškozeného, kdy bodná rána do hrudníku je vedena vysokou intenzitou. Ze všech těchto okolností soud prvního stupně dovodil srozumění obviněného se smrtí poškozeného, k níž bezprostředně po této ráně došlo.
Na tyto úvahy soudu prvního stupně navázal i odvolací soud, který na straně 5 odůvodnění svého rozhodnutí vyjádřil ztotožnění se s uvedenou argumentací. Sám ve vztahu k nepřímému úmyslu podle §4 písm. b) tr. zákona doplnil, že v jednání obviněného byly shledány zákonné podmínky tímto ustanovením předepsané a vyloučil možnost, aby s ohledem na prokázaný závěr o nepřímém úmyslu byl skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, posouzen jako nutná obrana ve smyslu §13 tr. zákona. Pro závěr o vražedném úmyslu obviněného též poukázal na to, že obviněný si při své inteligenci musel být zcela jasně vědom toho, že v hrudní dutině se nacházejí životně důležité orgány, jakož i toho, že bodná rána vedená přímo nožem s čepelí o délce 8 cm do těchto míst je způsobilá tyto životně důležité orgány poškodit natolik, že může dojít ke smrtelnému následku. Skutečnost, že se tohoto jednání dopustil ve stavu snížené příčetnosti v důsledku silné až těžké opilosti, jej nikterak nevyviňuje, neboť tento stav si přivodil sám a dobrovolně, přičemž mohl předpokládat účinky požití alkoholu na své jednání.
K tomu je vhodné poukázat i na to, že soud prvního i druhého stupně zdůraznily, že pokud poškozený reagoval na agresivní jednání obviněného použitím teleskopického obušku, který je i v ruce fyzicky méně zdatné a nevycvičené osoby vysoce účinnou a nebezpečnou zbraní, zjevně se nebránil nepřiměřenou intenzitou, neboť na těle obviněného byla zjištěna toliko povrchová zranění svědčící o tom, že poškozený použil těchto zbraní s rozmyslem ve snaze nezpůsobit závažnější následek, než bylo v této fázi konfliktu bezpodmínečně nutné. Soudy dostatečně posoudily i okolnosti, které útoku předcházely, a v dostatečné míře zhodnotily i to, jak byl útok proveden a jakého nástroje bylo použito.
Nejvyšší soud se s popsanou argumentací soudů obou stupňů plně ztotožnil a v souladu se závěry, ke kterým dospěly ohledně naplnění nepřímého úmyslu, považuje za vhodné pouze dodat, že se zabývaly z tohoto hlediska všemi důležitými a významnými skutečnostmi. Rozvedené úvahy i závěry na ně navazující svědčí o tom, že eventuální úmysl obviněného za podmínek §4 písm. b) tr. zákona směřoval k usmrcení člověka. Vztah obviněného k následku byl soudy řádně zjištěn a prokázán výsledky dokazování, z nichž logicky vyplynul (srov. rozhodnutí č. 19/1971-II Sb. rozh. tr.). Oba soudy se při zkoumání, zda obviněný jednal v nepřímém úmyslu napadeného zavraždit, nespokojily s pouhým zjištěním, že obviněný bodl poškozeného nožem do hrudníku, tedy takové části těla, kde jsou uloženy životně důležité orgány, a že proto věděl, že tím může způsobit smrt, nýbrž správně tuto skutečnost hodnotily i z okolností, za nichž k útoku obviněného došlo a v souladu s výkladem pojmu srozumění, které představuje aktivní volní vztah pachatele ke způsobení následku, který je relevantní pro trestní právo, shledaly, že obviněný byl s následkem smrti poškozeného srozuměn. Soudy obou stupňů proto dospěly ke správnému závěru, že obviněný se dopustil trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zákona.
V souvislosti s otázkou zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, je vhodné zmínit, že oproti stížnosti pro porušení zákona, která se zaměřila na některé úseky z trestního řízení či pasáže k otázce hodnocení důkazů izolovaně a nebrala v úvahu celý komplex důkazů v jejich logičnosti, zejména odvolací soud postupoval důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., aby byl zjištěn skutkový stav, který má na mysli ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Na tomto místě je třeba zdůraznit, že důkazy soud hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Jinak řečeno, zásadním pro zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, tedy bylo mimořádně důležité právě nikoli izolované, nýbrž komplexní posouzení provedených důkazů a z nich vyplývajících skutečností ve vzájemných souvislostech. Za situace, kdy odvolací soud tomuto požadavku dostál, mohou obstát skutkové závěry, jež učinil a vyjádřil ve výroku svého rozhodnutí.
Obviněný M. P. byl rozsudkem Městského soudu v Praze ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 tr. zákona a byl tak ohrožen trestem odnětí svobody v trvání 10 až 15 let.
Podle ustanovení §266 odst. 2 tr. ř. může ministr spravedlnosti proti výroku o trestu podat stížnost pro porušení zákona jen tehdy, jestliže trest je ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu, nebo k poměrům pachatele nebo jestliže uložený druh trestu je ve zřejmém rozporu s účelem trestu. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu půjde o zřejmý nepoměr k povaze a závažnosti trestného činu v těch případech, kdy jde o trest uložený nad horní hranici trestní sazby, o kterýžto případ se v posuzované věci nejedná. Trest odnětí svobody uložený obviněnému při samé spodní hranici zákonné trestní sazby ve výměře 10 let rozhodně nelze hodnotit jako nezákonný nebo nepřiměřeně přísný, a to už nepochybně vzhledem k dokonanému tragickému následku. Pro jeho výkon byl v souladu s ustanovením §39a odst. 3 tr. zákona zařazen do věznice s ostrahou, když soud shledal důvody pro mimořádné zařazení obžalovaného do mírnějšího typu věznice. Správně mu byl uložen i trest propadnutí věci, a to zavíracího nože, s nímž poškozenému způsobil smrtelné zranění, neboť byly splněny zákonné podmínky §55 odst. 1 písm. a) tr. zákona pro uložení tohoto trestu.
Na základě všech rozvedených skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v odsouzení obviněného M. P. nelze spatřovat porušení zákona. Proto stížnost pro porušení zákona podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
Nejvyšší soud takto rozhodl v neveřejném zasedání podle §274 tr. ř. Tato forma rozhodnutí bez přítomnosti obviněného, jeho obhájce a ostatních procesních stran není porušením ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, protože Nejvyšší soud v neveřejném zasedání neprováděl žádné důkazy, v celém rozsahu vycházel jen z důkazů provedených v řízení před soudy nižších stupňů a ze skutkových zjištění popsaných v rozhodnutí odvolacího soudu, která sám nijak neměnil.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. 2. 2016
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu