ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.1101.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 1101/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka ve věci žalobce O. N. , zastoupeného Mgr. Petrem Miketou, advokátem se sídlem v Ostravě, Slezská Ostrava, Jaklovecká 18, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 1 000 000 Kč, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 34 C 109/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 9. 2015, č. j. 57 Co 348/2015-138, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 2. 4. 2015, č. j. 34 C 109/2011-107, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal úhrady ve výši 300 000 Kč z titulu újmy na zdraví a částky ve výši 700 000 Kč za škodu vzniklou z důvodu nesprávného rozhodnutí a nesprávného úředního postupu, a to z důvodu promlčení, kdy soud své posouzení obšírně zdůvodnil s četnými odkazy na judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu. Zároveň byla žalobci (dovolateli) uložena povinnost zaplatit žalovanému 900 Kč jako náhradu nákladů řízení.
Odvolací soud rozsudkem ze dne 29. 9. 2015, č. j. 27 Co 348/2015-138 potvrdil rozhodnutí prvostupňového soudu, když vyšel z jeho skutkových zjištění, že posuzované řízení bylo vedeno u Okresního soudu v Ostravě pod spis. zn. D 883/1999 a rozhodnutí, které jej ukončilo, nabylo právní moci dne 24. 1. 2006. Žaloba ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), však byla podána až 25. 7. 2011 a nárok byl proto dle odvolacího soudu promlčen s odkazem na §32 odst. 3 OdpŠk (jak ve složce nemajetkové újmy, tak i škody na zdraví). Odvolací soud u nároku na náhradu škody na zdraví vyšel z okamžiku, kdy se žalobce o škodě dozvěděl a závěr posoudil dle §32 odst. 1 OdpŠk.
Soudy obou stupňů se rovněž vypořádaly s tvrzením žalobce, že námitka promlčení byla vznesena v rozporu s dobrými mravy. Odvolací soud se ztotožnil s názorem prvostupňového soudu, který námitku žalobce nepřijal, když skutečnost, že byl žalobce v době rozhodné ve výkonu trestu odnětí svobody, nemůže být žalobci přičítána ku prospěchu, přičemž opět obšírně odkazoval na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu. Navíc Okresní soud v Ostravě uvedl, že v téže době podal žalobce k uvedenému soudu několik desítek návrhů.
Proti rozsudku Krajského soudu podal žalobce včasné dovolání, ve kterém uvádí, že nesouhlasí s právním hodnocením věci, a přípustnost dovolání je dle jeho názoru založena na skutečnosti, že odvolací soud v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu nevyhodnotil rozpor námitky promlčení (uplatněné žalovaným) s dobrými mravy s ohledem na konkrétní okolnosti případu. Rovněž zpochybnil ústavnost §32 odst. 3 OdpŠk a požadoval, aby se Nejvyšší soud odchýlil od své dosavadní rozhodovací praxe. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, a dovolání odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud opakovaně dovodil, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4112/2010). Je přitom nutno zdůraznit, že tyto okolnosti by musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99).
Ústavní konformitou aplikované zákonné úpravy se zabýval Ústavní soud např. v usnesení ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 3451/10.
Dovolatelem vymezená právní otázka rozporu námitky promlčení s dobrými mravy tedy již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena a odvolací soud se od této ustálené rozhodovací praxe neodchýlil.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 5. 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu