ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.1105.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 1105/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobců a) M. R., zastoupeného JUDr. Davidem Mášou, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Zderaze 1275/15, a b) JUDr. D. M., advokáta se sídlem v Praze 2, Na Zderaze 1275/15, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 29/2015, o dovolání žalobců proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2015, č. j. 12 Co 391/2015-21, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se na žalované domáhali zaplacení celkem 200 000 Kč rovným dílem jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jim měla vzniknout blíže nespecifikovaným rozhodnutím Ústavního soudu vydaným v řízení vedeném před Ústavním soudem pod sp. zn. I. ÚS 3399/13.
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 15. 7. 2015, č. j. 18 C 29/2015-15, žalobu odmítl (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
K odvolání žalobců Městský soud v Praze jako soud odvolací (dále jen „odvolací soud“) napadeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok I usnesení odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II usnesení odvolacího soudu).
Usnesení odvolacího soudu napadli žalobci v celém rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II a čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Otázka, zda žalobci v žalobě dostatečně určitě vylíčili rozhodující skutečnosti odůvodňující jimi uplatněný nárok, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud přihlédl k tomu, že skutečnosti uvedené v žalobě neumožňují jednoznačnou individualizaci uplatněného nároku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 858/2014). Odvolací soud v tomto směru správně poukázal na skutečnost, že žalobci (přes výzvu učiněnou soudem prvního stupně) neoznačili ani nezákonné rozhodnutí Ústavního soudu, v jehož důsledku jim měla vzniknout újma, ani neuvedli, v čem konkrétně měla nezákonnost tohoto rozhodnutí spočívat. V projednávané věci tak nebylo možno na základě tvrzení žalobců identifikovat ani jeden ze základních předpokladů důvodnosti vzneseného nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu, kterým je existence nezákonného rozhodnutí.
Na dalších dovolateli vymezených otázkách (otázka „co vše se posuzuje jako žaloba“ a otázka identifikace účastníků řízení) rozhodnutí odvolacího soudu (výlučně) nestojí. Jestliže obstál prvý důvod, pro nějž odvolací soud usnesení soudu prvního stupně potvrdil, nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobců nijak projevit, což činí jejich dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným (obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 24. srpna 2016
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu