ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.1163.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 1163/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně J. K. , zastoupené Mgr. Liborem Kapalínem, advokátem se sídlem v Praze, Na Příkopě 18, proti žalovaným 1) R. P. , zastoupenému JUDr. Radkem Rozmánkem, advokátem se sídlem v Olomouci, Švédská 6, 2) Ing. arch. V. P. , a 3) Mgr. J. P. , zastoupeným Mgr. Martinem Lorencem, advokátem se sídlem v Olomouci, Krapkova 452/38, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 17 C 411/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 10. prosince 2015, č. j. 69 Co 322/2015-257, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Olomouci (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. dubna 2015, č. j. 17 C 411/2014-218, určil, že vlastníkem pozemku parc. č. 18/2, pozemku parc. č. 19/2, pozemku parc. č. 20/2, pozemku parc. č. 21, vše zapsané na LV č. 1773, vedeném Katastrálním úřadem pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště O., pro k. ú. S., obec a okres O. (dále též „pozemky“), je žalovaný 1). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Po provedeném řízení soud prvního stupně k věci samé uzavřel, že „pokud se týká právního posouzení, soud uzavírá, že v daném případě bylo prokázané, že dne 31. 3. 2014 žalovaný 1) jako prodávající uzavřel se žalovanými 2) a 3) jako kupujícími kupní smlouvu o převodu pozemků, návrh na vklad vlastnického práva dle této kupní smlouvy byl podán u katastrálního úřadu dne 7. 4. 2014. Dříve než byl vklad vlastnického práva dle této kupní smlouvy zapsán v katastru nemovitostí, bylo dne 29. 5. 2014 katastrálnímu úřadu doručeno předběžné opatření, kterým prodávajícímu (žalovanému 1) byla uložena povinnost zdržet se zcizování (převádění), prodeje, darování a zatěžování zástavními právy, předkupními právy, věcnými břemeny a nájemními právy třetích osob ve vztahu k předmětným nemovitostem. V rozporu s tímto vydaným předběžným opatřením katastrální úřad provedl zápis vlastnického práva žalovaných 2) a 3) dne 13. 6. 2014. Dle shora citovaného ust. §76f odst. 2 o. s. ř. však pozbyl návrh na vklad práva týkajícího se těchto nemovitostí, o němž dosud nebylo příslušným orgánem pravomocně rozhodnuté, své právní účinky; to platí i tehdy, jestliže účastník učinil právní jednání týkající se nemovité věci dříve, než se usnesení o nařízení předběžného opatření stalo vykonatelným. V řízení bylo prokázané, že kupní smlouva byla sice uzavřena ještě před tím, než bylo předmětné opatření soudem vydáno, avšak vlastnické právo žalovaných 2) a 3) nebylo ke dni, kdy bylo katastrálnímu úřadu doručeno usnesení, kterým bylo nařízeno předběžné opatření, zapsáno v katastru nemovitostí. Z tohoto důvodu se stal návrh na vklad vlastnického práva dle této kupní smlouvy neúčinný a měl být katastrálním úřadem zamítnut. Pokud přesto katastrální úřad zápis vlastnického práva provedl, je návrh žalobkyně na určení, že žalovaný 1) je vlastníkem předmětných nemovitostí důvodný, neboť teprve na podkladě rozhodnutí soudu bude žalovaný 1) zapsán jako vlastník předmětných nemovitostí a zápis vlastnického práva žalovaných 2) a 3) byl katastrálním úřadem proveden v rozporu s §76f odst. 2 o. s. ř. Námitky žalovaných týkající se skutečností, zda má žalobkyně za žalovaným [z kontextu vyplývá, že na tomto místě byl míněn žalovaný 1), ač to soud prvního stupně výslovně neuvedl] pohledávku, popř. v jaký výši a zda bylo již o této pohledávce rozhodnuto, jsou ve vztahu k tomuto řízení irelevantní. Rovněž tvrzení, že žalovaným 2) a 3) svědčí dle ustanovení §984 o. z. dobrá víra, která se posuzuje s ohledem na předmět převodu, k době podání návrhu na zápis do veřejného seznamu, je bez vztahu k předmětu řízení, neboť kupní smlouva ze dne 31. 3. 2014 uzavřená mezi žalovanými je sice platným právním jednáním, avšak pro případ, kdy návrh na vklad již byl podán, ale dosud o něm nebylo pravomocně rozhodnuto a katastrálnímu úřadu bylo doručeno usnesení o předběžném opatření, kterým bylo účastníku uloženo nenakládat s určitou nemovitostí, pro právní jednání překračující tento zákaz zákon stanoví jako důsledek neúčinnost návrhu na vklad vlastnického nebo jiného práva k nemovitosti, o němž dosud nebylo pravomocně rozhodnuto. Z tohoto důvodu jsou irelevantní i další námitky žalovaných týkající se nepoctivého nebo protiprávního jednání žalobkyně. “
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. prosince 2015, č. j. 69 Co 322/2015-257, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že předmětnou žalobu zamítl, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vyložil, že „s okresním soudem lze v jeho výše uvedeném závěru souhlasit jen v té části, že příslušný katastrální úřad, u kterého byl návrh na vklad vlastnického práva podle kupní smlouvy uzavřené dne 31. 3. 2014 podán dne 7. 4. 2014, správně měl návrh zamítnout, jak vyplývá z ust. §18 zák. č. 256/2013 Sb., katastrálního zákona, jímž je stanovena povinnost návrh zamítnout v případě, ztratil-li návrh před rozhodnutím o povolení vkladu své právní účinky; rozhodnutí o povolení vkladu bylo učiněno podle zápisu dne 13. 6. 2014, přičemž usnesení o nařízení předběžného opatření bylo příslušnému katastrálnímu úřadu doručeno dne 29. 5. 2014.“
Odvolací soud dále konstatoval, že „přes uvedené skutečnosti, obsahem spisu prokázané, žalobě vyhovět nelze. Katastrální úřady vykonávají státní správu katastru nemovitostí České republiky (ust. §5 odst. 1 písm. a) zák. č. 359/1992 Sb., o zeměměřičských a katastrálních orgánech). Rozhodnutí o povolení vkladu je rozhodnutí vydané na úseku státní správy, veřejnoprávní povahy a soud není oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu; mohl by jej přezkoumat jen se zřetelem k tomu, zda jde o akt nicotný (nulitní), což v daném případě není. Rozhodnutí o povolení vkladu bylo vydáno věcně příslušným orgánem státní správy v rámci zákonem mu svěřené pravomoci na úseku státní správy katastru nemovitostí a nabylo účinků právní moci. Opravné prostředky proti tomuto rozhodnutí katastrálního úřadu, přezkumné řízení ani obnova řízení ani obnova řízení přípustné nejsou (ust. §18 odst. 4 katastrálního zákona). Nejde-li však o nicotný správní akt, platí i v případě věcné vadnosti či nezákonnosti rozhodnutí správního orgánu, že pokud jím bylo rozhodnuto v otázce, jež má povahu otázky předběžné pro rozhodnutí soudu v této právní věci, že soud z něj vychází (§135 věta druhá o. s. ř.)“ Proto odvolací soud změnil odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně podle §220 o. s. ř., neboť kupní smlouva o převodu nemovitostí, jakožto právní jednání, je platná a pro rozhodnutí katastrálního úřadu o povolení vkladu platí podle výše uvedeného výkladu presumpce jeho správnosti.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž namítá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání spatřuje dovolatelka v tom, že jde o dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, kdy napadené rozhodnutí závisí na posouzení otázek hmotného a procesního práva, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly vyřešeny (§237 o. s. ř.). Těmito otázkami jsou podle dovolatelky především následující otázky:
„1) Je soud vázán rozhodnutím katastrálního úřadu o povolení vkladu, které bylo vydáno v rozporu s vydaným předběžným opatřením a proti kterému není připuštěn opravný prostředek, přezkumné řízení, obnova řízení a ani žaloba podle ustanovení občanského soudního řádu o řízení ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem?
2) Je takové rozhodnutí katastrálního úřadu pouze vadné a nezákonné, nebo je nicotné?“
Dovolatelka tyto výše vymezené otázky ve svém dovolání dále rozvíjí zejména v tom smyslu, že i odvolací soud připouští, že katastrální úřad pochybil, když návrh na vklad měl podle §18 odst. 1 katastrálního zákona zamítnout, protože ten podle §76f odst. 1 o. s. ř. pozbyl právních účinků. Odvolací soud předmětné rozhodnutí katastrálního úřadu považuje „pouze“ za nezákonné, nikoliv za nicotné, s čímž dovolatelka nesouhlasí a takový právně kvalifikační přístup považuje za rozporný se zásadami spravedlnosti a právního státu. Podle judikatury Nejvyššího soudu České republiky (konkrétně podle jeho rozsudku ze dne 17. prosince 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96), platí, že mimo rámec správního soudnictví není soud oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu. Dovolatelka však zdůrazňuje, že předmětné rozhodnutí je z přezkumu v rámci správního soudnictví výslovně vyloučeno (viz §18 odst. 4 zákona č. 256/2013 Sb. a §68 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní), což vede k situaci, kdy se dovolatelka ocitá „ve slepé uličce a neměla by žádnou možnost obrany proti nezákonnému rozhodnutí katastrálního úřadu, jehož nezákonnost katastrální úřad (a i odvolací soud) sám přiznává.“ Dovolatelka dále připomíná, že žalovaný 1) se chtěl tímto právním jednáním zbavit svého majetku, čímž mělo dojít ke zmaření výkonu soudních rozhodnutí pro pohledávky dovolatelky. Konečně dovolatelka poukazuje na vady odvolacího řízení a v závěru svého dovolání předkládá svou právní verzi právního posouzení věci s ohledem na tvrzenou nicotnost předmětného rozhodnutí katastrálního úřadu. Z těchto všech důvodů dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K tomuto dovolání nebylo podáno písemné vyjádření.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání žalobkyně není – jak bude rozvedeno níže - ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Právní otázky 1) a 2), které ve svém dovolání vymezila žalobkyně, byly již v judikatuře Nejvyššího soudu řešeny.
Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 20. července 2006, sp. zn. 28 Cdo 1473/2006 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na jeho internetových stránkách http://nalus.usoud.cz ), s odkazem na citovanou judikaturu, zaujal právní názor, že mimo rámec správního soudnictví není soud oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu; vždy však zkoumá, zda jde o správní akt (zda nejde o paakt), zda jde o správní akt vydaný v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda je pravomocný nebo vykonatelný (když nicotným správním aktem je správní akt vydaný tzv. absolutně nepřípustným správním orgánem).
V rozsudku ze dne 24. ledna 2008, sp. zn. 21 Cdo 648/2007, Nevyšší soud vyložil, že zápisy o právních vztazích do Katastru nemovitostí České republiky provádějí příslušné katastrální úřady [srov. zákon č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon) – dnes zákon č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon) ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 359/1992 Sb., o zeměměřických a katastrálních orgánech, ve znění pozdějších předpisů] a nepatří do pravomoci soudů ukládat v občanském soudním řízení katastrálním úřadům, jaký mají provést zápis do Katastru nemovitostí České republiky (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. března 2001 sp. zn. 22 Cdo 2688/99, které bylo mj. uveřejněno v časopise Právní rozhledy č. 7/2001 na s. 338).
V rozsudku ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 1551/2009, pak dovolací soud judikoval, že soudům v občanském soudním řízení podle části páté občanského soudního řádu nepřísluší hodnotit či přezkoumávat postupy a rozhodovací akty katastrálních úřadů. Uvedl také, že pokud katastrální úřad o podaném vkladovém návrhu rozhodl, tj. povolil vklad vlastnického práva k nemovitostem do katastru nemovitostí ve prospěch určité osoby, je zapotřebí vycházet z toho, že pro vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí v okamžiku rozhodnutí katastrálního úřadu byly splněny všechny zákonem předvídané podmínky. V takovém případě předmětem řízení o určení vlastnictví je primárně posouzení platnosti příslušné věcné smlouvy z občanskoprávního hlediska, nikoliv též z hlediska posuzování podmínek vkladového řízení, tedy zkoumání, zda v popsané skutkové situaci katastrální úřad (ne)měl vkladovému návrhu (ne)vyhovět, resp. jej zamítnout či povolit (viz též rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2013, sp. zn. 30 Cdo 2584/2013).
Konečně lze zmínit i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. června 2015, sp. zn. 22 Cdo 4210/2014, v němž dovolací soud – s reflexí své shora připomenuté judikatury – zaujal právní názor, že v řízení o určení vlastnictví tak mohou soudy zkoumat toliko skutečnost, zda kupní smlouva uzavřená mezi žalovanými není zatížena vadami, s nimiž občanský zákoník spojuje její absolutní neplatnost, nemohou však již zkoumat samotné podmínky vkladového řízení, tedy skutečnost, zda došlo či nedošlo k pochybení správního orgánu v řízení o povolení vkladu do katastru nemovitostí podle této smlouvy.
Nutno zdůraznit, že v řešení těchto právních otázek (z pohledu posuzování ústavně právních kautel) neshledal (ze strany dovolacího soudu žádné) pochybení ani Ústavní soud, jak lze vyvodit např. z jeho aktuálního usnesení ze dne 9. června 2016, sp. zn. III. ÚS 28011/15, v němž bylo in concreto reagováno na právní názor obsažený v rozsudku Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 1551/2009.
Z připomenuté judikatury tedy vyplývá, že z pohledu dovolatelkou vymezených právních otázek 1) a 2) nelze v daném případě dovodit, že by se při jejich řešení odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nutno současně připomenout, že s ohledem na skutková zjištění, z nichž při meritorním rozhodováním vycházel odvolací soud, a která v dovolacím řízení nelze nijak revidovat, nebyl přijat závěr o absolutní neplatnosti předmětné kupní smlouvy; poněvadž v uvedeném směru (právně relevantním vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.) se dovolací argumentace žalobkyně (nijak) neubírala, nemohl přirozeně pouhý její nesouhlas s uvedeným právně kvalifikačním závěrem odvolacího soudu o platnosti předmětného právního jednání (převodní smlouvy) přípustnost jejího dovolání založit.
Není-li dovolání přípustné ve smyslu §237 o. s. ř (jako je tomu i v tomto případě), je dovolacímu soudu zapovězeno zabývat se v dovolání tvrzenými (jinými) vadami (odvolacího) řízení (k tomu srov. §242 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. září 2016
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu