ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.1179.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 1179/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce K. V., zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem, se sídlem v Praze 8, Sokolovská 32/22, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o 141 750 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 38/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2015, č. j. 58 Co 353/2015-113, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé, ve výroku o nákladech řízení jej změnil tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované částku 300 Kč, a uložil žalobci zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení částku 300 Kč.
Takto odvolací soud rozhodl k odvolání žalobce (i žalované do nákladů řízení) o zaplacení shora uvedené částky jako náhrady škody, které se žalobce domáhal s tvrzením, že se dne 22. 7. 1998 připojil k trestnímu řízení ve věci komplementářů Joint Invest Action, k. s., do níž jako komanditista poskytl vklad ve výši 150 000 Kč a zaplatil tzv. emisní ážio ve výši 7 500 Kč, přičemž trestní stíhání skončilo na základě usnesení policejního komisaře ze dne 31. 3. 2008 odložením podle §159a odst. 2 trestního řádu z důvodu, že trestní stíhání proti obviněným nebylo vůbec zahájeno. Postupem orgánů činných v trestním řízení tak měla být zmařena možnost žalobce uplatňovat v trestním řízení nárok na náhradu škody proti konkrétním fyzickým osobám, které svojí úmyslnou činností způsobily na majetku žalobce škodu odpovídající jeho vkladu a zaplacenému emisnímu ážiu. V důsledku pochybení orgánů činných v trestním řízení má žalobce za to, že nemůže svůj nárok uplatnit ani v občanskoprávním řízení, neboť dle jeho názoru uplynula promlčecí lhůta.
Podle odvolacího soudu, který současně odkázal na svá dřívější rozhodnutí, jakož i rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, ve skutkově obdobných věcech dalších komanditistů, nebylo prokázáno, že by chybným postupem orgánů činných v trestním řízení došlo ke zmaření možnosti žalobce domoci se náhrady škody po primárních škůdcích. Žalobci tak vadným postupem orgánů činných v trestním řízení nemohla vzniknout tzv. sekundární škoda.
Žalobce, zastoupený advokátem, proti rozsudku odvolacího soudu podal včasné dovolání, které Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Vytýká-li dovolatel napadenému rozhodnutí, že nárok na náhradu škody vůči primárním škůdcům (podezřelým v trestní věci) a nárok na náhradu škody vůči státu tvoří dva samostatné nároky, které nelze směšovat, pak na takovém řešení otázky hmotného práva napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu §237 o. s. ř. nezáviselo. Naopak odvolací soud rozlišuje mezi nárokem žalobce vůči primárním škůdcům a sekundárním nárokem vůči státu, který ovšem vzniká pouze v případě, že pohledávku poškozeného za jeho primárním dlužníkem nelze v důsledku výkonu veřejné moci uspokojit, k čemuž odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1635/2013. O takovou situaci se nicméně v případě žalobce nejedná, neboť v řízení nebylo prokázáno, že by chybným postupem orgánů činných v trestním řízení došlo ke zmaření možnosti žalobce domoci se náhrady škody po primárních škůdcích.
Namítá-li dovolatel „skutečnost, že je státem stále (tedy s neodůvodněnými průtahy) vedeno trestní řízení, k němuž se žalobce připojil, … a není zde žádná vůle orgánů činných v trestním řízení trestní řízení ukončit,“ což žalobci má bránit v podání občanskoprávní žaloby proti primárním škůdcům, nemůže tím rovněž ve smyslu §237 o. s. ř. založit přípustnost dovolání, neboť na uvedených skutkových zjištěních napadené rozhodnutí nespočívá. Naopak rozhodnutí odvolacího soudu vychází z toho, že trestní řízení skončeno bylo, ostatně na tvrzení o skončení trestního řízení spočívala i žaloba. Polemika se skutkovými závěry, z nichž napadené rozhodnutí vychází, nemůže přípustnost dovolání založit už jenom proto, že dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení (§241a odst. 1 o. s. ř.), přičemž v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (§241a odst. 6 o. s. ř.).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. 7. 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu