ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.1208.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 1208/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Vrchou v právní věci žalobců a) J. H. , a b) M. H. , zastoupených JUDr. Janem Juračkou, advokátem se sídlem ve Znojmě, Tovární 7, proti žalovanému P. V. , zastoupenému Mgr. Janem Ševčíkem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Majakovského 1517/10, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 7 C 38/2010, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. listopadu 2015, č. j. 21 Co 92/2014-229, takto:
I. Dovolání žalobců se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud ve Znojmě (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. prosince 2013, č. j. 7 C 38/2010-211, zamítl žalobu, kterou se žalobci proti žalovanému domáhali určení, že jsou vlastníky ve společném jmění manželů označené bytové jednotky s příslušným spoluvlastnickým podílem na označených nemovitostech, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobců Krajský soud v Brně (dále již „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil (jako věcně správné rozhodnutí) rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením věci. Žalobci neunesli důkazní břemeno ohledně svých tvrzení, že předmětnou smlouvu uzavřeli v omylu, popřípadě v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, přičemž nejedná se ani o právní úkon, který je v rozporu s dobrými mravy.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci (dál též „dovolatelé“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. Domnívají se, že „V tomto případě by měl dovolací soud přezkoumat, zda krajský soud dopustil se pochybení při právním posouzení předmětné věci, když žalobci podepsali smlouvu v omylu, v tísni, za nápadně nevýhodných podmínek a smlouva byla uzavřena v rozporu s dobrými mravy a přitom krajský soud neaplikoval žádné z dále citovaných ustanovení občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. a občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., a nerespektoval zákonem stanovený postup. Podle názoru žalobců krajský soud tedy dopustil se pochybení při právním posouzení předmětné věci a neposkytl žalobcům potřebnou právní ochranu, ač jim náležela.“ V další části dovolání žalobci reprodukují procesní genezi případu v řízení před oběma soudy, prezentují svou skutkovou verzi případu, citují ustanovení §39, §49, §49a obč. zák. a §547, §580 odst. 1, §583, §584 odst. 2 a §588 o. z. a poté uzavírají, že „Nesprávné právní posouzení krajským soudem spočívá v tom, že přesto že krajský soud si byl vědom závažnosti situace, ve které se žalobci ocitli, a z provedených důkazů soud zjistil, že ‚žalobci byt skutečně nechtěli prodat‘, neposkytl žalobcům právní ochranu, ačkoliv takovýto postup je možný z hlediska ustanovení občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. a také z hlediska ustanovení občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.“ Závěrem dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k podané dovolání žalobců písemně nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání žalobců nelze – jak bude rozvedeno níže – věcně projednat, respektive nejsou zde splněny podmínky, aby se dovolací soud vůbec zabýval jeho přípustností ve smyslu §237 o. s. ř.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že dovolatelé v něm nevymezili předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., tj. neuvedli v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak). Přitom pouhá právní polemika dovolatelů s právním posouzením věci odvolacím soudem přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá.
Jelikož dovolání postrádá obligatorní náležitost a uvedený nedostatek nebyl v průběhu dovolací lhůty dovolateli odstraněn (§241b odst. 3 o. s. ř.), trpí dovolání vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat a dovolání věcně projednat.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaných podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. března 2016
JUDr. Pavel V r c h a
předseda senátu