ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.1451.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 1451/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka ve věci žalobkyně CREDITEX HOLDING, a. s., IČ 16193938, se sídlem v Praze 9, U Vysočanského pivovaru 701/3, zastoupené JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 30, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve výši 170 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 216/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2015, č. j. 21 Co 311/2015-156, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 27. 4. 2015, č. j. 28 C 216/2014-109, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení 170 000 Kč s příslušenstvím jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou konkurzního řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 89 K 32/2004 (dále jen „posuzované řízení“). Odvolací soud v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, když konstatoval, že posuzované řízení bylo zahájeno dne 18. 8. 2004 a žalobce do něho vstoupil podáním přihlášky 14. 2. 2005. Dne 28. 2. 2011 (v rozsudku Městského soudu je nesprávně uvedeno 6. 4. 2011, uvedené datum vyplývá z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 3. 2012, č. j. 3 Ko 42/2011-630) nabylo právní moci rozvrhové usnesení, na jehož základě byl žalobci vyplacen podíl na zpeněžené konkurzní podstatě úpadce (k samotné výplatě došlo přibližně v období dubna až června 2011). Na základě tohoto pak s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, č. j. 29 Cdo 2012/2010, zhodnotil, že doba rozhodná pro uplatnění nároku žalobce z nepřiměřené délky řízení je ohraničena vstupem žalobce do řízení (podáním přihlášky v únoru 2005) a splněním rozvrhového usnesení (přibližně duben až červen 2011), tedy 6 let a 2-4 měsíce, není nepřiměřená. Následně se vypořádal s žalobcem tvrzenými průtahy v řízení tak, že některé z nich neuznal a poukázal na žalobcem přehlédnutou aktivitu soudu v průběhu tvrzeného období, jiný z nich byl uznán tolerovatelným s ohledem zejména na složitost věci (vysoký počet věřitelů a incidenčních sporů) a nutnost doručování do zahraničí.
Včasným dovolání napadl citované rozhodnutí žalobce, když přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. shledává zejména v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo že otevřená otázka nebyla v judikatuře dovolacího soudu doposud řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována odchylně. Předkládá proto ke zvážení otázku hmotného práva, zda je soud v rámci kompenzačního řízení proti České republice, jehož předmětem je poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou poškozenému žalobci nepřiměřenou délkou trvání konkurzního řízení, oprávněn vycházet z toho, že při posuzování délky účasti poškozeného žalobce ve vleklém konkurzním řízení je rozhodující již první rozvrhové usnesení nebo je to až druhé (či jakékoli další, resp. poslední) rozvrhové usnesení vydané konkurzním soudem.
Dovolání je odůvodňováno nesprávným právním posouzením věci, kdy žalobce kritizuje názor odvolacího soudu, který období rozhodné pro vznik nároku dovolatele na přiměřené zadostiučinění ohraničil vstupem dovolatele do konkurzního řízení a dies ad quem stanovil v termínu výplaty podílu z konkurzní podstaty na základě prvního rozvrhového usnesení. Dovolatel namítá, že soudy nižšího stupně nesprávně zjistily celkovou délku řízení (tvrdí, že se na posouzení jeho věci vztahuje celá délka řízení, tedy přibližně 10 let a 2 měsíce) a na základě toho chybně uzavřely, že délka posuzovaného řízení byla přiměřená a nedošlo v něm k nesprávnému úřednímu postupu podle §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Dále dovolatel napadá posouzení odvolacího soudu ve věci jeho námitek proti průtahům v řízení, když vyjmenovává jednotlivá období, kdy k průtahům mělo dojít, a odkazuje se na Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, když uvádí, že k nepřiměřené délce trvání řízení může dojít i tehdy, nedošlo-li v konkurzním řízení k průtahům. Dovolatel se poté vyjadřoval k jednotlivým kritériím rozhodným pro stanovení formy a výše satisfakce.
Z výše uvedených důvodů navrhuje dovolatel zrušit napadené rozhodnutí a věc vrátit odvolacímu soudu k novému projednání.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Podle ustanovení §237 o. s. ř.: „Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.“ V tomto případě se však jedná o otázku, která byla již v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu vyřešena, a odvolací soud se od nastavené praxe neodchýlil.
Není důvod zpochybňovat Nejvyšším soudem dříve přijaté závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2012/2010, uveřejněný pod číslem 132/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, týkajícího se počátku doby rozhodné. Dies a quo je v konkurzním řízení nutno stanovit na den, kdy účastník vstoupil do řízení, tedy buď jako navrhovatel dnem podání insolvenčního návrhu nebo jako věřitel, který přihlašuje svou pohledávku vůči úpadci, dnem, kdy byla přihláška doručena soudu. Ani dovolatel neuvádí žádné skutečnosti, které by odůvodňovaly jeho zájem na průběhu konkurzního řízení proti úpadci před tím, než do řízení formálně vstoupil podáním přihlášky své pohledávky vůči úpadci a tudíž je jeho námitka nedůvodná. V citovaném rozhodnutí je také specifikován konec doby rozhodné ve vztahu ke konkurznímu věřiteli, a to ke dni, kdy je správcem konkurzní podstaty úpadce vůči poškozenému splněno pravomocné rozvrhové usnesení, jelikož k tomuto okamžiku zaniká i nejistota ohledně výsledku řízení.
Tvrzení dovolatele je proto mylné, pokud svůj nárok na přiměřené zadostiučinění staví na délce řízení počítané od jeho formálního začátku až po ukončení řízení právní mocí rozhodnutí o skončení konkurzu splněním rozvrhového usnesení ve smyslu §44 odst. 1 písm. b) zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, ve znění účinném ke dni zahájení posuzovaného řízení (dále jen „ZKV“). Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích (nejenom týkajících se řízení ve věcech konkurzu a vyrovnání) opakovaně uvádí, že doba rozhodná pro posouzení nároku na satisfakci z nepřiměřené délky řízení je odvislá od faktické přítomnosti tvrzeně poškozeného subjektu v řízení a na tuto skutečnost navázanou nejistotu ohledně výsledku řízení.
V daném případě došlo ke specifické situaci, kdy bylo vydáno rozvrhové usnesení, které nabylo právní moci dne 6. 4. 2011, a na jehož základě byl žalobci plněn jeho podíl na zpeněžené konkurzní podstatě úpadce. Rozhodnutí o skončení konkurzu podle §44 odst. 1 písm. b) ZKV bylo napadeno správcem konkurzní podstaty s tím, že konkurz prozatím není možno skončit, jelikož nedošlo k úplnému vypořádání rozvrhu a je nezbytné rozdělit taktéž úroky, které vznikly v průběhu deponace finančních prostředků úpadce na bankovním účtu. Vrchní soud v Praze pak usnesením ze dne 30. 3. 2012, č. j. 3 Ko 42/2011-630, zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 8. 2011, č. j. 89 K 32/2004-605, kterým byl zrušen konkurz vedený na majetek úpadce po splnění rozvrhového usnesení, a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Následně bylo dne 1. 10. 2013, č. j. 89 K 32/2004-670, vydáno Městský soudem v Praze usnesení o dodatečném rozvrhu zpeněženého majetku z konkurzní podstaty úpadce, na jehož základě bylo dovolateli plněno částkou ve výši 1 430,39 Kč.
Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 243/2015, lze citovat: „Počátek a konec řízení z hlediska posuzování jeho délky se neodvíjí striktně od počátku a konce řízení dle procesních předpisů. Jelikož je odškodňována újma spočívající v nejistotě ohledně výsledku řízení, je pro stanovení počátku a konce řízení významné nejen, že řízení dle procesních předpisů trvá, ale zejména, že účastník je jako trvající vnímá.“ Z rozsudku odvolacího soudu se podává, že se ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně, který při hodnocení významu řízení, které následovalo po prvním vyplacení podílu dovolatele na konkurzní podstatě úpadce, uzavřel, že zbývající doba probíhajícího konkurzního řízení pak byla pro žalobce již bezpředmětná s ohledem na marginální částku, jež byla žalobci v dodatečném rozvrhovém usnesení přiřknuta.
Jedná se tudíž o věc, kdy nebylo ze strany soudů nižších stupňů vybočeno z rámce sjednocující judikatury Nejvyššího soudu a z toho důvodu bylo dovolání odmítnuto jako nepřípustné podle ustanovení §237 ve spojení s §243c odst. 1 o. s. ř.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. 6. 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu