ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.163.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 163/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., ve věci žalobkyně K. F. , zastoupené JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem se sídlem Praze 1, Na Poříčí 1041/12, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 181 676 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 16/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2015, č. j. 53 Co 118/2015-184, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Soud prvního stupně rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení 181 676 Kč s 7,75 % úrokem z prodlení p. a. od 10. 7. 2011 (výrok I) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Žaloba byla zamítnuta proto, že žalobkyně neprokázala příčinnou souvislost mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem a jí tvrzenou škodou. K odvolání žalobkyně rozhodl odvolací soud v záhlaví uvedeným rozsudkem tak, že napadené rozhodnutí potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Posoudil rozsudek prvostupňového soudu jako správný, jak ve zjištění skutkového stavu, tak i co se týče právního posouzení, neboť soud prvního stupně vyšel z úvahy, že žalobkyně musí pro uplatnění svého nároku prokázat příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem a jí tvrzenou škodou, tedy (v konkrétních podmínkách případu) že povinný byl v době, kdy nebýt nesprávného úředního postupu spočívajícího v nezaslání rozhodnutí soudu v trestní věci a žalobkyně mohla dříve uplatit svou pohledávku, dostatečně solventní pro její úhradu. Pokud by ani tehdy neměl povinný dostatečný majetek, vznikla by žalobkyni škoda bez ohledu na tvrzený nesprávný úřední postup a tudíž by nebyl dán kauzální nexus mezi nesprávným úředním postupem a škodnou událostí.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze podala dovolání žalobkyně a žádá zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci k soudu odvolacímu k dalšímu řízení. Dovolání je dle žalobkyně přípustné, když napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena vyřešena, a to do jaké míry je žalobce ve sporu o náhradu škody vzniklé následnou nemožností vymáhat pohledávku za povinným, kdy k této nemožnosti došlo vlivem pochybení orgánu činného v trestním řízení, povinen dokazovat solventnost povinného v konkrétní době, když příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem státu a vzniklou škodou je i tak zcela evidentní a k jejímu prokázání postačují zcela důkazy předložené žalobkyní v prvoinstančním řízení. Dále se odvolací soud měl výrazně odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když konstatoval skutkový a právní závěr v souladu s prvostupňovým soudem, jenž však nebyl dostatečně podložen důkazy. Závěrem předkládá dovolatelka v judikatuře dosud nevyřešenou otázku, jakým způsobem je nutno v podobném případě posuzovat solventnost osoby.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., odmítl jej však pro nepřípustnost.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle §241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Otázka příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody není otázkou právní, ale otázkou skutkovou, pokud se v řízení zjišťuje, zda škodná událost (nesprávný úřední postup) a vznik škody na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný pod C 1025 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, 21 Cdo 300/2001). Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit. V tomto ohledu odvolací soud svým posouzením nedůvodnosti uplatněného nároku nijak nevybočil z judikaturou ustáleného závěru, dle nějž poškozený musí prokázat skutečnost, že škoda vznikla v přímé souvislosti s nesprávným úředním postupem, tedy v daném případě, že kdyby nedošlo k prodlení se zasláním rozhodnutí trestního soudu, měla by žalobkyně šanci uplatnit svůj nárok na náhradu škody proti tehdy solventnímu povinnému, který postupem času o svůj majetek přišel, a proto byla žalobkyně v důsledku marného plynutí času připravena o možnost domáhat se náhrady škody od povinného (viz též obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1791/2011, uveřejněný pod číslem 7/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní). O nutnosti tvrzení a prokázání těchto skutečností byla žalobkyně opakovaně poučena ve smyslu §118a odst. 1 a 3 o. s. ř.
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, že dovolací soud doposud neřešil otázku, jakým způsobem je nutno posuzovat solventnost osoby. Dle ustanovení o. s. ř. upravujících provádění dokazování, zejména pak §132 o. s. ř. je právem a povinností soudu hodnotit předložené a provedené důkazy dle své úvahy, a to každý jednotlivě a všechny pak v jejich vzájemné souvislosti. Je taktéž povinností účastníků, zde žalobkyně, aby soud předloženými tvrzeními a důkazy přesvědčil o svém nároku. Nesouhlas s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů nezakládá přípustnost dovolání (§241a o. s. ř.).
Z výše uvedených důvodů se proto dovolání odmítá podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v §237 o. s. ř.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 6. 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu