ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.1635.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 1635/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka ve věci žalobkyně H. M. , zastoupené JUDr. Radkem Rozmánkem, advokátem se sídlem v Olomouci, Švédská 6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 1 132 766 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 163/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2015, č. j. 12 Co 130/2015-174, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2015, č. j. 25 Co 10/2015-193, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 21. 10. 2014, č. j. 12 C 163/2013-135, zastavil řízení co do částky 132 766 Kč (výrok I.), zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení 1 000 000 Kč (výrok II.) a nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Výrokem I. bylo řízení částečně zastaveno, protože žalobkyně vzala podáním ze dne 7. 8. 2014 žalobu částečně zpět. Prvostupňový soud konstatoval, že s ohledem na rozsudek zprošťující žalobkyni obžaloby ve smyslu §226 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů, lze zahájení a další vedení trestního stíhání žalobkyně považovat za nezákonné rozhodnutí a tudíž odpovědnostní titul ve smyslu §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Soud při posuzování újmy žalobkyně vzal v úvahu zejména vliv trestního stíhání na její profesní postavení, povědomí o stíhání mezi lidmi z okolí žalobkyně a s tím spojené zhoršení vztahů (především v obci bydliště žalobkyně), mediální pozornost věnovanou věci a odraz stíhání na psychickém stavu žalobkyně. Při výpočtu pak analogicky použil metodu odvozenou od škody způsobené nepřiměřenou délkou řízení.
Odvolací soud v záhlaví uvedeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvoinstančního změnil ve výroku II. tak, že uložil žalované uhradit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku ve výši 200 000 Kč, ohledně částky 800 000 Kč pak odvoláním napadený zamítavý rozsudek potvrdil (výrok I.). Dále odvolací soud přiznal žalobkyni náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 28 798 Kč.
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, který doplnil a shrnul, že rozhodnutí o zahájení trestního stíhání naplňovalo znaky nezákonného rozhodnutí ve smyslu §8 OdpŠk a je tak dána odpovědnost státu za škodu, jež žalobkyni vznikla v důsledku tohoto nezákonného trestního stíhání. Dále uvedl, že považuje za správný závěr soudu prvního stupně, že trestní stíhání mělo negativní vliv na celou osobnostní sféru žalobkyně, zejména co se týče její profesní a občanské cti a že tyto dopady byly umocněny širokou medializací trestního stíhání žalobkyně i na úrovni celostátní. V souladu s rozsudkem obvodního soudu zhodnotil, že satisfakce v podobě konstatování porušení práva či omluvy by v tomto případě nebyla dostatečnou, a proto je na místě odškodnění finanční. Neztotožnil se však již s názorem, že pro výpočet imateriální újmy lze použít metodiku vytvořenou pro výpočet újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení, jelikož trestní řízení má mnohem podstatnější dopady do celkové osobnostní sféry poškozené osoby. Výši přiměřeného zadostiučinění proto odvozoval z ustanovení §136 o. s. ř.
Hlavní faktory, kterými se při posuzování částky přiměřeného peněžního zadostiučinění odvolací soud zabýval, byly následující: Žalobkyně byla trestním stíháním značně poškozena nejenom na své osobní cti, ale taktéž byla podstatným způsobem poškozena její důvěryhodnost jako znalkyně, její profesní pověst. Újma v této oblasti byla zesílena mediální pozorností trestního stíhání, která nebyla pouze lokální, ale i celostátní, a měla základ ve vyjádřeních ze strany orgánů činných v trestním řízení. Dopad těchto negativních následků pociťuje žalobkyně i dva roky po ukončení trestního stíhání ve formě znatelného úbytku zakázek a narušených vztahů v obci bydliště žalobkyně. Došlo taktéž ke škodě na zdraví vzniklé v souvislosti s trestním stíháním. Soud věnoval pozornost i faktu, že žalobkyně svým jednáním k trestnímu jednání nijak nepřispěla, když byla před jeho zahájením občansky i profesně zcela bezúhonná. Bylo proto žalobkyni přiznáno odškodnění v částce 200 000 Kč, které, jak uvedl odvolací soud, nijak nevybočuje z rámce zadostiučinění přiznávaného v obdobných případech. Ve zbytku žalované částky byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen.
Proti rozsudku Městského soudu podala dovolání žalobkyně, když napadla celý rozsah rozhodnutí. Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. vymezila tak, že za prvé, napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a za druhé, že má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání bylo odůvodněno tak, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť odvolací soud nehodnotil a nezohlednil veškeré právně významné skutečnosti rozhodné pro stanovení přiměřeného a spravedlivého zadostiučinění.
Dovolatelka především napadá posouzení skutkového stavu zjištěného před soudy obou stupňů, když dle jejího názoru nehodnotil a nepřihlédl odvolací soud k újmě způsobené žalobkyni mediálními prohlášeními zástupců orgánů činných v trestním řízení, kdy byla výrazně porušena zásada presumpce neviny. Soud druhého stupně se tak odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu zakotvené v rozsudku ze dne 27. 6. 2012, sp.zn. 30 Cdo 2813/2011 (uveřejněné pod č. 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 122/2012“), když nezohlednil kritéria formulovaná v citovaném rozhodnutí pro určení výše nemajetkové újmy. Dále dovolatelka namítá, že se odvolací soud nevypořádal a nezhodnotil dostatečně předložené důkazy o újmě způsobené trestním stíháním v místě jejího bydliště, kdy došlo k naprostému vykořenění žalobkyně z prostředí, kde má dům a kde dříve vedla pokojný život. Taktéž nepřihlédl k psychické a psychosomatické újmě na zdraví žalobkyně.
Dovolatelka dále navrhuje, aby závěry dovolacího soudu týkající se časového ohraničení posouzení vlivů trestního stíhání na osobní sféru žalobkyně uveřejněné v rozhodnutí R 122/2012 byly přehodnoceny a posouzeny jinak ve smyslu odklonu od dosavadní judikatury dovolacího soudu. Dovolatelka brojí proti tomu, aby byla doba trvání negativního zásahu do její osobnosti limitována pouze trváním trestního stíhání, když důsledky plynoucí z nezákonného trestního stíhání pociťuje i po jeho skončení.
Navrhuje proto, aby bylo napadené rozhodnutí v rozsahu výroku I., kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 co do zamítnutí nároku v částce 800 000 Kč zrušen a vrácen odvolacímu soudu k dalšímu jednání. Stejně tak žádá zrušení výroku II. o nákladech řízení.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Dovolání je přípustné. Jak bude níže uvedeno, je dovolání taktéž částečně důvodné.
Napadá-li dovolatelka právní posouzení odvolacího soudu v otázce výše zadostiučinění, je nutno konstatovat, že ačkoli odvolací soud výslovně neuvádí, že byl ve své úvaze veden kritérii definovanými rozsudkem Nejvyššího soudu R 122/2012, došlo k částečné shodě mezi odvolacím soudem v úvahu hodnocenými skutečnostmi a citovaným rozsudkem. Avšak s ohledem na okolnost, že prolnutí důvodů odvolacího soudu s rozsudkem Nejvyššího soudu R 122/2012 není úplné, je nezbytné uzavřít, že soud při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění postupoval na základě neúplného právního posouzení, tudíž nesprávně.
Dovolatelka brojí proti aplikaci dále uvedené zásady obsažené v rozsudku R 122/2012 s tím, že by její nárok měl být sice posouzen v intencích daného rozhodnutí, avšak závěr o limitaci doby trvání negativního zásahu v osobnosti poškozeného pouze na dobu trvání trestního řízení ve světle okolností jejího případu neobstojí a věc by měla být posouzena nově tak, že se odpovědnost státu za nemajetkovou újmu vztahuje i na dobu po ukončení trestního stíhání.
S tím však Nejvyšší soud nesouhlasí. V rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněném pod číslem 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dovodil východisko k otázce, ke kterému okamžiku dochází ke vzniku nemajetkové újmy v souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí (v tam posuzované věci o vzetí do vazby) se závěrem, že poškozenému v těchto případech vzniká nemajetková újma již v době, kdy je nezákonně omezena jeho osobní svoboda (tam vazbou). Dosavadní judikatura dovolacího soudu je konzistentní ve vnímání procesualistického rámce škodné události ať již ve formě nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu, jednotlivá rozhodnutí Nejvyššího soudu zdůrazňují jejich obsahový význam na úkor formálního trvání řízení (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2434/2010, uveřejněný pod číslem 10/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Vždy se však vychází z toho, že nemajetková újma jako následek škodné události vzniká - v tomto smyslu časově ohraničeně (viz zákonná konstrukce promlčení nároku) - v souvislosti s jejím působením. Tomuto pojetí jsou také přizpůsobena výkladová kritéria jejího hodnocení vyjádřená právě v R 122/2012. Dovolací soud neshledává důvodu odchýlit se v této otázce v posuzované věci, v níž je uplatněn nárok na náhradu nemajetkové újmy, a nikoliv škody ve formě ušlého zisku, od ustáleného výkladu této právní otázky, ve vztahu k níž dovolatelka sice formuluje důvod přípustnosti, ale důvod přípustnosti dovolání tak nezakládá.
Jak bylo shora uvedeno, právní posouzení odvolacího soudu bylo neúplné, tudíž nesprávné a Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil. Není však nutno rušit i rozhodnutí soudu prvního stupně, který při skutkovém posouzení vycházel z vědomí existence publikovaného rozhodnutí R 122/2012, avšak pro metodu výpočtu samotného finančního zadostiučinění nepřiléhavě použil analogii s odškodněním za nepřiměřenou délku řízení. Jak vyplývá z rozhodnutí Nejvyššího soud ze dne 21. 8. 2012, č. j. 30 Cdo 2256/2011, „výši zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které skončilo zastavením nebo zproštěním obžaloby, nelze odvíjet od základní částky odškodnění za jeden rok trvání řízení, ve kterém bylo porušeno právo na projednání věci v přiměřené lhůtě.“
V intencích závazného právního názoru dovolacího soudu se Městský soud při hodnocení skutkových okolností dané záležitosti zaměří na zvážení podmínek věci z hlediska všech kritérií obsažených v rozhodnutí R 122/2012, včetně demonstrativního výčtu příkladů obsažených v textu pro jejich bližší specifikaci, a na tomto posouzení založí výpočet odpovídajícího zadostiučinění nemajetkové újmy vzniklé žalobkyni. Pro určení konkrétní výše zadostiučinění pak vezme v úvahu i zásadu přiměřenosti a předvídatelnosti odškodnění blíže rozebranou např. v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, č. j. 30 Cdo 1747/2014 (uveřejněné pod č. 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
S ohledem na nemalý mediální prostor, který byl trestnímu řízení vedenému proti dovolatelce věnován, zhodnotí taktéž odvolací soud okolnosti věci ve světle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, č. j. 30 Cdo 4280/2011, kdy bylo konstatováno, že „k tíži státu lze přičíst excesivní způsob jednání orgánů činných v trestním řízení, které mohou mít za následek větší úkor později obžaloby zproštěné osoby. K takovým negativním projevům lze zařadit nevybíravé či urážlivé chování příslušníků vyšetřujícího policejního (popř. i soudního) orgánu ve vztahu k obviněné (obžalované) osobě. V této souvislosti nelze opomenout ani případné mediální vyjadřování orgánů činných v trestním řízení, kteréžto způsobem umocňujícím újmu obviněného (obžalovaného) komentují jeho domnělou trestnou činnost (např. rozsah či způsob provedení), či dokonce způsobem, který výslovně či nepřímo vede k porušení presumpce neviny.“
Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení
s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
V rámci nového rozhodnutí o věci rozhodne soud i o nákladech tohoto dovolacího řízení (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. 6. 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu