ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.1689.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 1689/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce T. B. , zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem Advokátní kanceláře Těmín, s. r. o., se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 28, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 3 378 951,17 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 30/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2015, č. j. 15 Co 296/2015-232, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Předmětem řízení, poté co do částky 59 414,48 Kč s příslušenstvím bylo pro zpětvzetí žaloby řízení zastaveno, bylo zaplacení částky 3 173 703,69 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, která měla vzniknout žalobci v důsledku nesprávného úředního postupu soudního exekutora, když tento nepostihl obchodní podíl povinného, v důsledku čehož měla žalobci vzniknout škoda představovaná závazky vůči jeho věřitelům, které není schopen uspokojit. Dále se žalobce domáhal zaplacení částky 145 833 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, kterou měl žalobce v tomtéž exekučním řízení utrpět v důsledku jeho nepřiměřené délky.
Napadeným rozsudkem odvolací soud k odvolání žalobce potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (podle odůvodnění) ve výrocích, kterými byla žaloba ohledně obou žalobních nároků zamítnuta a kterým bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Současně odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud, a to i s odkazem na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, uvedl, že tvrzená nečinnost soudního exekutora nemůže být příčinou tvrzené škody a že žalobcem „konstruovaná“ škoda není škodou, respektive ke škodě nedošlo. Ke škodě představované zmenšením majetku nedošlo a ani z tvrzení žalobce nevyplývá, že by mu postupem soudního exekutora nějaká nová povinnost vznikla a že by tuto povinnost splnil. Žalobcovy závazky vůči třetím osobám vznikly z jiných důvodů, které vyústily v exekuční tituly třetích osob vůči žalobci. Žalobce přitom netvrdil, že by škoda byla představována navýšením pohledávek třetích osob, ke kterému by v případě činnosti soudního exekutora nedošlo. Stejně tak žalobce netvrdil, že by uspokojení jeho pohledávky za povinným bylo v důsledku nečinnosti soudního exekutora nenávratně zmařeno. Takový závěr by byl navíc podle soudu předčasný, neboť dosud probíhá vůči povinnému insolvenčního řízení, v němž byla pohledávka žalobce uplatněna a které dosud neskončilo, přičemž až po jeho skončení bude zřejmé, zda a případně v jaké částce došlo k vymožení pohledávky. Příčinou tvrzených závazků, v nichž žalobce shledává škodu, je okolnost, že sám nedostál svým splatným závazkům. Ve vztahu k nároku na náhradu nemajetkové újmy pak soud dospěl k závěru, že v dané věci nedošlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, neboť délka řízení od jeho zahájení dne 30. 5. 2006 do zahájení insolvenčního řízení dne 29. 11. 2011, odkdy již nelze činit úkony směřující k provedení exekuce, je zcela přiměřená popsaným okolnostem případu. Nedošlo tak k nesprávnému úřednímu postupu a žalobci nemohla vzniknout nemajetková újma. Samotným insolvenčním řízením se již soud nezabýval, neboť podle rozhodovací praxe dovolacího soudu posouzení přiměřenosti délky konkursního (insolvenčního) řízení přichází pojmově do úvahy až v souvislosti s jeho skončením.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátem, včasným dovoláním.
Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl dovolání dílem jako nepřípustné, dílem jako vadné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3).
Přípustnost dovolání nemůže založit posouzení otázky, zda nepostižení obchodního podílu povinného soudním exekutorem bylo nesprávným úředním postupem, neboť touto otázkou se odvolací soud vůbec nezabýval a napadené rozhodnutí tak na vyřešení této otázky ve smyslu §237 o. s. ř. nezáviselo.
Namítá-li dovolatel ve vztahu k závěru o neexistenci škody, že jeho majetek je „zmenšován každým dnem, neboť dlužné částky se navyšují o zákonné úroky z prodlení, rovněž náklady exekuce neustále rostou,“ a že „příslušenství jejich pohledávek by rozhodně nedosahovalo takové výše jako je tomu dnes, případně by k pohledávkám věřitelů nebylo vůbec připočítáváno,“ uplatňuje tím nové skutečnosti, což v dovolacím řízení nelze (§241a odst. 6 o. s. ř.). Sám dovolatel přitom v dovolání uvádí, že na výzvu soudu prvního stupně „upřesnil svůj žalobní návrh přípisem ze dne 5. 8. 2014, kterým specifikoval jednotlivé položky požadované náhrady majetkové újmy. Těmi jsou závazky žalobce vůči jeho věřitelům, které není schopen uspokojit v důsledku nesprávného úředního postupu soudního exekutora.“ Jestliže tedy žalobce v žalobě či v rámci jejího upřesnění na výzvu soudu konkrétní škodní nárok (navýšené příslušenství pohledávek věřitelů) neuplatnil, nemohlo napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu §237 o. s. ř. záviset na jeho posouzení.
Za situace, kdy je napadené rozhodnutí založeno na negativním posouzení více otázek, které přitom podle hmotného práva musí být splněny kumulativně (zde pro vznik škodního nároku musí být současně dány odpovědnostní titul – tvrzený nesprávný úřední postup, škoda a příčinná souvislost mezi odpovědnostním titulem a škodou), přičemž dovolateli se nepodařilo naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. ve vztahu byť i jen k jedné z nich (zde k negativnímu závěru o vzniku škody), pak ani odlišné vyřešení další otázky (zde příčinné souvislosti) by se nemohlo v poměrech žalobce nijak projevit, což činí jeho dovolání bez dalšího ve zbylém rozsahu (ve vztahu k nároku na náhradu škody) nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 48/2006, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou též přístupná na www.nsoud.cz ). Navíc dovolatel ve vztahu k právnímu posouzení otázky příčinné souvislosti ve smyslu §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. nevymezuje ani žádný dovolací důvod, ani v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Ve vztahu k právnímu posouzení otázky přiměřenosti délky posuzovaného exekučního řízení dovolatel rovněž ve smyslu §241 odst. 2 a 3 o. s. ř. nevymezuje žádný dovolací důvod, ani v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu toliko nepřiléhavou aplikaci rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1455/2009, pak pomíjí, že na toto rozhodnutí odkázal odvolací soud (respektive před ním soud prvního stupně) toliko v souvislosti se stanovením konce rozhodného období, když uvedl, že od zahájení insolvenčního řízení nebylo možno činit úkony směřující k provedení exekuce a posouzení přiměřenosti délky insolvenčního řízení přichází pojmově do úvahy až v souvislosti s jeho skončením. Tento závěr odvolacího soudu přitom dovolatel nijak nezpochybňuje, když i sám uvádí, že exekuční řízení trvalo „bez mála 6 let.“
Namítá-li dovolatel, že „nebylo-li exekuční řízení nikterak složité a žádný z účastníků jeho průběh žádným způsobem nemařil, není důvod pro to, aby trvalo více než 5 let,“ nevymezuje současně podle §241a odst. 2 o. s. ř., v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a to ani odkazem na některou z možností uvedených v §237 o. s. ř..
Má-li být totiž dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 29 NSCR 36/2014). Obdobně musí být případně vymezena vzájemně rozdílná rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Za situace, kdy se dovolateli nepodařilo naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. ve vztahu k negativnímu závěru o existenci nesprávného úředního postupu, pak ani závěr o vzniku nemajetkové újmy by se nemohl v poměrech žalobce nijak projevit, což činí jeho dovolání bez dalšího ve zbylém rozsahu (ve vztahu k nároku na náhradu nemajetkové újmy) rovněž nepřípustným. Navíc dovolatel i v tomto případě ve smyslu §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. nevymezuje žádný dovolací důvod, ani v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, rovněž neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. srpna 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu