ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.1856.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 1856/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka ve věci žalobce L. H. , zastoupeného Mgr. Václavem Linhartem, advokátem se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 518 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 259/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2015, č. j. 54 Co 341/2015-132, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 21. 4. 2015, č. j. 23 C 259/2012-99, zamítl žalobu dovolatele, jíž se domáhal uložení povinnosti žalované zaplatit mu částku ve výši 518 000 Kč s příslušenstvím, a žalované nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Ve svém posouzení vyšel z následujícího skutkového zjištění. Dne 3. 7. 2009 byly na základě žalobcova oznámení zahájeny úkony trestního řízení ve věci krádeže obytného přívěsu. Policie OOP Břeclav po příjezdu na místo činu zjistila, že žalobce má na hotelu umístěn kamerový systém se záznamovým zařízením a že se záznam uchovává jeden měsíc. Na záznamu byla vidět osoba pachatele, bylo rozeznatelné jeho oblečení, nebyla však možná jeho bližší identifikace, byl shledán jako neupotřebitelný. Zasahujícímu policistovi se nepodařilo záznam stáhnout na přenosové médium. Dne 7. 7. 2009 oznámil žalobce policii, že záznam není možné použít, jelikož byl přemazán dalším záznamem. Usnesením č. j. KRPB-16939-33/TČ-2009-060410-PV ze dne 4. 12. 2009 byla věc podezření ze spáchání trestného činu krádeže odložena, neboť se nepodařilo zjistit skutečnosti opravňující zahájení trestního stíhání. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce stížnost, která byla státním zástupcem jako nedůvodná zamítnuta (usnesení Okresního státního zastupitelství v Břeclavi ZN 2352/2009-21 ze dne 2. 2. 2010), jelikož ze zajištěných podkladů nelze dojít k závěru, že by bylo dáno důvodné podezření, že se předmětného skutku dopustila např. žalobcem tvrzená konkrétní osoba. Žalobcova stížnost na vyřízení jeho stížnosti byla policejním prezidentem vyhodnocena jako částečně důvodná a řediteli příslušného krajského ředitelství Policie ČR bylo uloženo přijmout opatření k zamezení opakování takového stavu.
Soud se následně v intencích závazného právního názoru odvolacího soudu (první rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 6. 2014, č. j. 23 C 259/2012-60, bylo zrušeno k odvolání žalobce usnesením Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2014, č. j. 54 Co 401/2014-77) zabýval tím, zda postup policie při zajišťování záznamu kamerového systému představuje nesprávný úřední postup ve smyslu §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Bylo odkázáno na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne 16. 8. 2005, sp. zn. 25 Cdo 3029/2005, či usnesení ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1079/2014) tak, že případná pochybení a nedostatky spočívající v tom, že v řízení předcházejícím rozhodnutí o odložení věci si orgán činný v trestním řízení neopatřil dostatek skutkových podkladů pro rozhodnutí nebo že nesprávně hodnotil důkazy, nepředstavují nesprávný úřední postup ve smyslu §13 OdpŠk. Jelikož nebylo usnesení policie o odložení věci pro nezákonnost zrušeno či změněno, není dána odpovědnost žalované ani podle §8 OdpŠk, neboť nejsou splněny předpoklady pro odpovědnost státu za vzniklou škodu. Na tom nic nemůže změnit ani závěr policejního prezidenta o pochybení při vyřizování žalobcovy stížnosti Krajským ředitelstvím policie Jihomoravského kraje.
K odvolání žalobce byl napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v záhlaví specifikovaným rozsudkem Městského soudu v Praze, který shrnul, že soud prvního stupně tentokráte při svém rozhodování vycházel z dostatečně zjištěného skutkového stavu a v odůvodnění dostatečně vyložil, jakými úvahami se řídil. Z toho důvodu se odvolací soud ztotožnil se závěry obvodního soudu, že postup policistů stran (ne)zajištění kamerového záznamu nelze hodnotit jako nesprávný úřední postup. Stejně tak není možno postupovat v souladu s §8 OdpŠk, jelikož rozhodnutí o odložení věci nebylo pro nezákonnost ani zrušeno ani změněno.
Dovolání podal žalobce. Zpochybňuje závěry přijaté v usnesení Nejvyššího soud ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. 25 Cdo 633/2004 (ze kterého shora uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu vycházela) a přípustnost dovolání spatřuje dle §237 o. s. ř. v tom, že níže vyslovené otázky jsou v dosavadní judikatuře Nejvyššího soudu řešeny nesprávně a mají být dovolacím soudem posouzeny jinak, a to tak, že nesprávného úředního postupu v řízení před vydání rozhodnutí o odložení věci se lze dovolávat, a to tehdy, pokud se nesprávný úřední postup buď přímo neprojeví v rozhodnutí o odložení věci anebo tehdy, pokud se tento nesprávný úřední postup sice v rozhodnutí o odložení věci projeví, avšak pochybení Policie ČR nelze v rámci opravného prostředku zhojit. Napadený rozsudek dle dovolatele spočívá na nesprávném právním posouzení věci a předkládá otázku hmotného či procesního práva, zdali vůbec nějaký postup Policie ČR v řízení předcházejícím rozhodnutí o odložení věci může představovat nesprávný úřední postup. Dále spočívá na vyřešení otázky, zdali je či není možno se domáhat nároku na náhradu škody podle §13 OdpŠk z důvodu nesprávného postupu Policie ČR tehdy, pokud Policie ČR prokazatelně pochybila, avšak nesprávný úřední postup policie v řízení předcházejícím rozhodnutí o odložení věci nelze zhojit v řízení o stížnosti proti rozhodnutí o odložení věci.
Dovolatel navrhuje, aby bylo napadené rozhodnutí zrušeno v celém rozsahu a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Dovolatel dovozuje přípustnost na základě §237 o. s. ř. a navrhuje, aby se dovolací soud odchýlil od dosavadní ustálené praxe v případech jím specifikovaných. Nejvyšší soud však nemá argumenty dovolatele o naplnění nesprávného úředního postupu ze strany Policie ČR tím, že její pochybení nelze v rámci opravného prostředku zhojit, za dostatečně silné pro odklon od dosavadní judikatorní praxe, zejména v případě, kdy s ohledem na skutkový stav zjištěný v řízeních před soudy obou stupňů nelze uzavřít, že by byly naplněny všechny předpoklady pro založení odpovědnosti státu za škodu vzniklou dovolateli – jinak, a napřímo řečeno, že jeho verze o konkrétním pachateli trestného činu odvozovaná z jeho vyhodnocení později nepoužitelného kamerového záznamu je přesvědčivější nežli výsledek policejního vyšetřování, dle nějž dovolatelovo podezření určité osoby bylo hodnoceno s negativním závěrem (a důvody) ve vztahu k ní v rozhodnutí o odložení věci. Dovolací soud proto na skutkovém základu této věci i nadále setrvává na nosném názoru vyjádřeném např. v usnesení ze dne ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. 25 Cdo 633/2004, a konzistentně v celé řadě navazujících rozhodnutích (viz např. usnesení ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1079/2014).
Dovolatelem uváděné „modelové případy“ se pak míjejí s problematikou dovoláním dotčeného stávajícího výkladu, neboť se týkají potencionálních nároků z práv třetích osob na náhradu škody způsobené jim ztrátou důkazních prostředků.
Dovolatel se mýlí ve svém hodnocení stávající judikatury, pokud vykládá jím zmiňovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu v tom kontextu, že žádný postup Policie ČR nemůže být hodnocen jako nesprávný úřední postup, jak dokládají např. rozsudek ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1010/2012, rozsudek ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1771/2014, rozsudek ze dne 31. 10. 1999, sp. zn. 25 Cdo 1408/98, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1249/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1314/2013, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2778/2011, které, ač se týkají jiných skutkových okolností, ukazují, že určité postupy Policie ČR mohou být hodnoceny jako nesprávný úřední postup. Nejvyšší soud ve své judikatuře a priori nedovozuje, že postupy Policie ČR nemohou představovat nesprávný úřední postup, trvá však na tom, že pro důvodnost nároku na náhradu škody způsobené jejím nesprávným úředním postupem musí být vyloučena uplatnitelnost nároku za nezákonné rozhodnutí a že i jinak musí být naplněny všechny předpoklady odpovědnosti státu. A takovým dovolatelův případ není, neboť jej staví na spekulativním a zjevně subjektivně pojatém přesvědčení, že nebýt ztráty kamerového záznamu, který si Policie ČR nedokázala zachovat, byla by jím podezíraná osoba usvědčena. Přehlíží při tom, že Policie ČR s předmětným záznamem pracovala a vyhodnotila jej v rozhodovacím procesu, k němuž je zákonem zmocněna.
Z výše uvedených důvodů se proto dovolání odmítá podle §243c odst. 2 o. s. ř., neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v §237 o. s. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu totiž není rozporné s rozhodovací praxí dovolacího soudu a dovolací soud neshledává v této věci dostatečně silný důvod pro její změnu.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 7. 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu