ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.1918.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 1918/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce V. P. , zastoupeného JUDr. Zdeňkem Weigem, advokátem se sídlem v Praze 4, Nad Zátiším 22, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení částky 64 279,93 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 31/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2014, č. j. 69 Co 214/2014-77, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4 840 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí na účet jeho právního zástupce JUDr. Zdeňka Weiga.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 21. 2. 2014, č. j. 22 C 31/2013-50, uložil žalované zaplatit žalobci částku 64 279,93 Kč s příslušenstvím a dále uložil žalované povinnost uhradit žalobci 14 375 Kč na náhradu nákladů řízení. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 5. 2014, č. j. 69 Co 214/2014-77, potvrdil rozhodnutí soudu I. stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Žalobce se domáhal zaplacení částky ve výši 64 279,93 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, která mu měla vzniknout v souvislosti s nesprávným úředním postupem soudního exekutora Mgr. Jozefa Višvadera (dále jen „soudní exekutor“). Soudní exekutor byl pověřen vedením exekučního řízení pod sp. zn. 100 EX 171/04, pro částku 64 279,93 Kč s příslušenstvím ve věci, ve které žalobce vystupoval jako oprávněný.
Soud prvního stupně z provedených důkazů zjistil a vzal za prokázané, že soudní exekutor vymohl žalobcovu pohledávku a že vymožená částka nikdy nebyla žalobci vyplacena. Soud proto dospěl k závěru, že jestliže měl soudní exekutor výše zmiňovaný obnos v dispozici a žalobci jej nevyplatil, vznikla žalobci škoda spočívající v této částce. Škoda žalobci vznikla v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem soudního exekutora ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), za nějž vedle soudního exekutora odpovídá taktéž stát. Soud prvního stupně nepřistoupil na obranu žalované, že jednání soudního exekutora mělo být posuzované jako exces. V této souvislosti poukázal na to, že nevyplacení vymožených prostředku soudním exekutorem došlo v rámci jeho exekuční činnosti a že ani skutečnost, že ponechání si částky bylo v případě jiných oprávněných posouzeno z trestně právního hlediska jako zpronevěra, či zneužití pravomoci úřední osoby, nezakládá domněnku, že by se jednalo o exces, když se exekutor předmětné částky nezmocnil např. lstí či násilím, ale vše činil při své exekuční činnosti. Soud prvního stupně nepřisvědčil žalované ani v tom, že si žalobce nepočínal dostatečně obezřetně a že porušil svoji prevenční povinnost stanovenou v §415 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, jelikož po oprávněném není možné požadovat, aby v průběhu exekuce vykonával nad exekutorem určitý dozor.
Odvolací soud se po věcné stránce ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že správně zjistil skutkový stav a provedl všechny potřebné důkazy. Námitky žalované, že nebylo prokázáno, zda byly vymožené prostředky vyplaceny či nikoliv, či že soud prvního stupně nevyslechl dva navrhované svědky, soud zhodnotil jako neopodstatněné a v odůvodnění se s nimi vypořádal.
Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, tedy že dovolací soud doposud neřešil otázku odpovědnosti státu za protiprávní jednání soudního exekutora, který byl za svoji protiprávní činnost pravomocně odsouzen. Přípustnost dovolání spatřuje dovolatelka též v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s dosavadní rozhodovací praxí dovolacího a Ústavního soudu související s problematikou excesu úředních osob a procesněprávních otázek. Rozhodnutí odvolací soudu napadá taktéž po věcné stránce
Žalobce ve vyjádření k dovolání rozporuje jednotlivé námitky dovolatelky. Uvádí, že žalobce nemůže podat negativní důkaz (o nevyplacení vymožených částek žalobkyni jako oprávněné) a že navržené důkazy (výslechem Mgr. Višvadera a JUDr. Makaria) jsou zjevně nezpůsobilé. Následně se ztotožnil s právními závěry soudů obou stupňů a poznamenal, že soudní exekutor má při exekuční činnosti postupovat samostatně a podléhá pouze státnímu dohledu. Námitku žalované o zanedbání prevenční povinnosti ze své strany proto žalobce považuje za neopodstatněnou.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolání však nebylo shledáno přípustné ve smyslu §237 o. s. ř., jelikož skutkově velmi obdobná a co do právního posouzení shodná věc již byla Nejvyšším soudem řešena a to rozsudkem ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2082/2016.
S odkazem na dřívější judikaturu Nejvyššího soudu bylo v uvedeném rozhodnutí dovozeno, že soudní exekutor započal a prováděl exekuční činnost v postavení orgánu vykonávajícího veřejnou moc, což vyplývá přímo z ustanovení z §1 odst. 1 exekučního řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1329/2004). S ohledem na §3 odst. 1 psím b) OdpŠk ve spojení s §4 OdpŠk za tuto činnost odpovídá stát. Dle názoru odvolacího soudu k nesprávnému úřednímu postupu došlo tím, že soudní exekutor nevyplatil oprávněnému částku po tom, co ji vymohl. S tímto závěrem se dovolací soud ztotožnil.
Nesprávnost úředního postupu soudního exekutora plyne z porušení povinností stanovených v ustanovení §46 exekučního řádu, které jednak v odst. 1 stanovuje obecnou povinnost soudního exekutora postupovat při provádění exekuce rychle a účelně a dále v odst. 4 přímo (není-li jiné dohody) ukládá, aby soudní exekutor provedl výplatu celé vymožené pohledávky oprávněnému do 30 dnů od doby, kdy peněžité plnění obdržel. Z uvedeného plyne, že škoda žalobci vznikla v rámci činnosti, při které soudní exekutor vykonával (jakkoliv nesprávně) povinnosti stanovené zákonem (resp. opomněl vykonávat povinnosti stanovené zákonem). Postup soudního exekutora nelze hodnotit ani tak, že by jím soudní exekutor sledoval výlučně vlastní zájem, a to ani s ohledem na jeho trestnou činnost. Je třeba připomenou, že samotná okolnost, že jednání soudního exekutora naplnilo skutkovou podstatu trestného činu, není pro shledání excesu na straně exekutora podstatná. Za podstatnou okolnost je naopak třeba považovat, že škoda byla způsobena v rámci procesu výkonu exekuční činnosti, neboť i když v daném případě došlo ke zpronevěře vymožených prostředků, bylo to možné v důsledku toho, že soudní exekutor prováděl exekuční činnost, ze které tyto prostředky získal do své dispozice. V dalších podrobnostech se dovolací soud odvolává na citované rozhodnutí.
Ve svém rozsudku ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2082/2015, se Nejvyšší soud vyjádřil (negativně) též k otázce, zda je v obdobných případech na místě zvažovat spoluzavinění poškozeného v důsledku jeho domnělého zanedbání prevenční povinnosti dle §415 obč. zák.
K námitkám žalované týkajícím se tvrzených vad řízení dovolací soud nepřihlížel, jelikož dovolání nebylo shledáno přípustným (§242 odst. 3 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle §243b, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §142 odst. 1 o. s. ř. Dovolatelka, jejíž dovolání bylo zamítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo. S ohledem na výsledek dovolacího řízení je dovolatelka povinna nahradit žalobci náklady dovolacího řízení (srov. §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 část věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř.), jež sestávají z odměny advokáta v částce 3 700 Kč [§6 odst. 1, §7 bod 5, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání), náhrady hotových výdajů advokáta stanovené paušální částkou 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhrady za daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrady v částce 840 Kč (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), celkem tedy ve výši 4 840 Kč. Žalovaná je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. 11. 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senát