ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.2086.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 2086/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce Ing. J. K. , zastoupeného JUDr. Tomášem Hulvou, MBA, LL.M., advokátem se sídlem v Opavě, náměstí Republiky 2/1, proti žalovanému Doc. PhDr. P. Š., Ph.D. ,, zastoupenému JUDr. Václavem Stříbrným, advokátem se sídlem v Opavě, Ostrožná 40, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 17 C 4/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. února 2016, č.j. 71 Co 414/2015-99, takto:
Dovolání žalovaného se odmítá .
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobce se v označené věci žalobou proti žalovanému domáhal finančního zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena dvěma články zveřejněnými žalovaným na jeho profilu na síti Facebook. V článku ze dne 31. října 2014, týkajícího se záchrany pavilonu Prvního slezského spolku na chov ryb, měl žalovaný označit žalobce za „největší slezskou škodnou“ a prohlásit, že se Slezská univerzita chová jako soukromá firma, jejímž představitelům jde jen o kšefty a nadstandardní příjmy. V článku ze dne 10. listopadu 2014 uveřejněném stejným způsobem žalovaný v souvislosti s volbou nového rektora Slezské univerzity sdělil, že na rektorátu panuje kriminogenní prostředí a v souvislosti s tímto je nutné vyměnit žalobce a další lidi na něj napojené. Dále uvedl, že je zde množství klientských vazeb, které propůjčují Slezské univerzitě charakter soukromé firmy, je zde nízká úroveň akademické kultury, absentuje mravní étos a ideál, který by přesahoval pekuniární zájmy rektora, kvestora a dalších představitelů.
Okresní soud v Opavě (dále také „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. září 2015, č. j. 17 C 4/2015-44, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal vůči žalovanému zaplacení částky 200.000,- Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně od 22. listopadu 2014 do zaplacení, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce je veřejně činnou osobou, musí tedy snést větší míru kritiky. Označení žalobce jako „největší slezské škodné“ není faktem, u kterého by bylo možné ověřit jeho pravdivost; jedná se o hodnotící úsudek, který byl vynesen v souvislosti se snahou Slezské univerzity, reprezentované žalobcem jakožto kvestorem, odstranit stavbu Pavilonu. Podle názoru soudu prvního stupně se jedná o vyjádření sice expresivní, nicméně ještě přiměřené, přičemž však má za to, že na pomyslné váze s právem žalobce na ochranu osobnosti má (v posuzovaném případě) právo žalovaného na svobodu projevu přednost. Soud prvního stupně poukázal na to, že z nadpisu druhého článku vyplývá, že žalovaný vyjadřuje v rámci probíhajících voleb nového rektora podporu jednomu z kandidátů, přičemž poukazuje na úlohy, které nového rektora čekají. Žalovaný se podle soudu prvního stupně nevyjadřuje tak, že žalobce svým chováním vytváří kriminogenní prostředí a klientské vazby, nýbrž veškerá negativa jsou vztahována ke Slezské univerzitě jako takové, což není předmětem tohoto řízení.
Krajský soud v Ostravě (dále také „odvolací soud“) usnesením ze dne 9. února 2016, č.j. 71 Co 414/2015-99, k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud shledal, že závěry soudu prvního stupně vychází z neúplného, a tedy nesprávně zjištěného skutkového stavu, neboť oba články míří na osobu žalobce, nikoliv na univerzitu jako takovou, když osoba žalobce je v obou článcích výslovně zmíněna. Odvolací soud proto konstatoval, že bude nutné doplnit dokazování týkající se věcnosti a přiměřenosti kritiky žalovaného. Dále odvolací soud poukázal na to, že soud prvního stupně nepoučil žalovaného o povinnosti doložit věcnost své kritiky a žalobce o povinnosti tvrdit a prokázat, že skutečnost, za kterou původce zásahu odpovídá, skutečně vyvolala nemajetkovou újmu.
Usnesení odvolacího soudu bylo žalovanému doručeno dne 21. března 2016, přičemž právní moci nabylo téhož dne.
Žalovaný proti usnesení odvolacího soudu podal dne 4. dubna 2016 včasné dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud při řešení otázky procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když dovodil, že v daném případě je oprávněn postupovat podle §219a o.s.ř. a zrušil tak rozsudek soudu prvního stupně, a dále když nesprávně dovodil, že soud prvního stupně nepoučil řádně účastníky řízení o jejich procesních povinnostech. Podle názoru dovolatele by zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně mělo být spíše výjimkou a poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2015, sp. zn. 21 Cdo 1467/2014, podle kterého odvolací soud, má-li za to, že by měly být provedeny další důkazy, nemůže rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit, nýbrž v takovém případě je na odvolacím soudu, aby uvedené důkazy provedl sám. Dovolatel poukazuje na to, že odvolací soud poskytl účastníkům poučení o hmotném právu, a tím porušil zásadu rovnosti před soudem a princip nestrannosti soudu. Navrhuje proto, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se k podanému dovolání vyjádřil podáním ze dne 27. dubna 2016, ve kterém se ztotožnil s usnesením odvolacího soudu a uvedl, že dovolání nepokládá za přípustné, neboť se odvolací soud od rozhodovací praxe dovolacího soudu nijak neodchýlil. Ustanovení §213 odst. 4 o.s.ř. odvolacímu soudu umožňuje dokazování neprovést a rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit v případě, že se bude jednat o rozsáhlé doplnění dokazování a k daným skutečnostem nebylo provedeno dokazování nebo jen zcela nedostatečné. Jelikož nebylo vedeno žádné dokazování týkající se přípustnosti a pravdivosti kritiky ani přiměřenosti satisfakce, bylo rozhodnutí odvolacího soudu správné, přičemž podle názoru žalobce odvolací soud nijak nepoučoval o hmotném právu. Navrhuje proto, aby dovolací soud dovolání žalovaného jako nepřípustné odmítl nebo ho zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu – dále jen „o.s.ř.“) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Po té se nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
V projednávané věci dovolatel tvrdí, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od jeho rozsudku ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, a od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2015, sp. zn. 21 Cdo 1467/2014, a usnesení ze dne 11. února 2014, sp. zn. 28 Cdo 3457/2013. Dovolací soud nicméně neshledal, že by k takovému odchýlení se ze strany odvolacího soudu došlo. Odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně zejména z toho důvodu, že soud prvního stupně nesprávně vyhodnotil adresáta kritiky tak, že kritické články míří na Slezskou univerzitu a nikoliv na osobu žalobce. Jestliže tedy rozsudek pro tento důvod zrušil, je zjevné, že se soud prvního stupně bude muset zabývat otázkou věcnosti, konkrétnosti a přiměřenosti kritiky, přičemž pro tyto závěry bude nutné doplnit dokazování. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2015, sp. zn. 21 Cdo 1467/2014, uveřejněné pod číslem 91/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (které ostatně cituje také dovolatel), „rozsáhlost doplnění dokazování ve smyslu ustanovení §213 odst. 4 o. s. ř. nevyjadřuje počet (množství) důkazů, které by měly být za odvolacího řízení provedeny, nýbrž rozsah skutečností významných pro posouzení věci, ohledně kterých je třeba za odvolacího řízení doplnit dokazování. Zcela nedostatečným dokazováním se má v tomto ustanovení na mysli např. stav, kdy soud prvního stupně sice provedl některé důkazy, avšak šlo o důkazy zjevně nezpůsobilé objasnit skutečnosti, které jsou pro rozhodnutí nebo řízení významné.“ Odvolací soud se od výše citovaného usnesení nijak neodchýlil, když rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť dokazování pravdivých premis pro kritiku žalovaného bude nutné doplnit ve vztahu k osobě žalobce, nikoliv v obecném vztahu ke Slezské univerzitě.
Stejně tak se nelze ztotožnit s názorem dovolatele o poskytnutí hmotněprávního návodu žalobci ze strany odvolacího soudu, neboť tento soud pouze upozornil na povinnost poučit oba účastníky, tedy nejen žalobce, o jejich procesních povinnostech. Dospěl k závěru, že by soud prvního stupně měl poučit žalovaného o povinnosti tvrdit a prokázat věcnost kritiky, zároveň by měl ovšem poučit žalobce o povinnosti tvrdit a prokázat vzniklou nemajetkovou újmu a příčinnou souvislost. V usnesení odvolacího soudu není obsažen žádný nepřípustný hmotněprávní návod (odvolací soud nepoučil žalobce, jak a konkrétně které skutečnosti by měl dokázat), nýbrž se jedná o pouhé procesněprávní poučení, a to pro oba účastníky.
Z uvedeného je tak třeba dovodit, že dovolání žalovaného ve své podstatě nenaplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o.s.ř. Za popsaného stavu Nejvyšší soud proto toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věta první o.s.ř.).
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení ve věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§243b, §151 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. listopadu 2016
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu