ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.2142.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 2142/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobce T. H. , zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o odškodnění nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 264/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2014, č. j. 11 Co 379/2014-113, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 6. 2014, č. j. 22 C 264/2012-82, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal na žalované zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a poskytnutí písemné omluvy (výrok II) jako odškodnění nemajetkové újmy způsobené mu tvrzenou nepřiměřenou délkou řízení vedeného úřadem Městské části Praha 2 (dále jen „úřad“) pod sp. zn. R-67/07/OSA-OPR/Jich a R 68/07/OSA-OPR/Jich (dále i jen „namítané řízení“), jehož byl účastníkem. Výrokem III rozsudku soud prvního stupně žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce výrokem I shora uvedeného rozsudku potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku I a ve výroku III o nákladech řízení, zamítavý výrok II potvrdil v upřesněném znění, tj. obsahujícím citaci textu žalobcem požadované omluvy, výrokem II rozsudku nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud zopakoval dokazování, přičemž dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. Namítané řízení bylo zahájeno na základě oznámení žalobce o podezření z přestupku a návrhu na jeho projednání dne 8. 2. 2007. Přestupek žalobce spatřoval v tom, že přípis Ministerstva spravedlnosti ze dne 6. 11. 2006 obsahoval osobní poznámku o tom, že „… zastáváme stanovisko, že se z Vaší strany jedná o zbytečnou konfrontační aktivitu…“ Vyrozuměním ze dne 20. 3. 2007 byl žalobce informován o tom, že řízení nebylo zahájeno pro chybějící nezbytné náležitosti návrhu a záznamem ze dne 11. 6. 2007 úřad věc odložil. Ke stížnosti žalobce Magistrát hlavního města Prahy přípisem ze dne 14. 9. 2007 žalobci sdělil, že úřad správně věc odložil, byť k tomu měl přistoupit z jiných než jím uvedených důvodů. Dne 1. 10. 2007 žalobce podal žalobu na ochranu proti nečinnosti úřadu, jež byla projednávána Městským soudem v Praze pod sp. zn. 9 Ca 318/2007, následně pod sp. zn. 9 A 43/2011 (dále jen „soudní řízení“). Rozsudkem ze dne 28. 5. 2010 byla žaloba zamítnuta. Ke kasační stížnosti žalobce byl uvedený rozsudek rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2011, č. j. 9 Ans 2/2011-73, zrušen a bylo v něm konstatováno, že rozhodnutí o odložení návrhového přestupku je třeba vydat ve formě usnesení, které musí být řádně oznámeno. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 11. 2011, který nabyl právní moci dne 19. 12. 2011, uložil Úřadu povinnost vydat rozhodnutí o návrhu žalobce na projednání přestupku do 60 dnů od právní moci přestupku. Úřad v přestupkovém řízení pokračoval. Byla řešena žalobcem vznesená námitka podjatosti Mgr. O. J., která nebyla shledána důvodnou. Rozhodnutím ze dne 6. 1. 2012 úřad přestupkové řízení zastavil, neboť skutek, pro nějž se řízení vedlo, není přestupkem. Za délku soudního řízení se žalobce domáhá odčinění nemajetkové újmy zvlášť v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1.
Po právní stránce odvolací soud dospěl k závěru, že byla překročena lhůta dle §51 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s §71 odst. 1 a 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů. Namítané řízení, které trvalo od února 2007 do února 2012, tudíž bylo nepřiměřeně dlouhé. Namítané řízení však svým předmětem souviselo natolik úzce se soudním řízením, že je třeba tato řízení v rozsahu jejich souběžného průběhu považovat za řízení jediné. Následně se odvolací soud zabýval hodnocením jednotlivých kritérií. Dále dospěl k závěru, že žalobci žádná újma spočívající v nejistotě ohledně výsledku řízení nevznikla. Přihlédl k tomu, že žalobce sám uvedl, že „návrh na projednání přestupku podal proto, aby si arogantní úředníci uvědomili, že nejsou všemocní.“ Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že jednání úředních osob nemohlo očividně naplnit skutkovou podstatu přestupku dle §49 odst. 1 písm. a) přestupkového zákona, což ve spojení s výše uvedenou motivací žalobce vede k závěru o šikanózním uplatňování práva a jeho zneužití. Nicméně i za situace, kdy by uvedený závěr nebyl správný, nebylo by na místě žalobci vzniklou nemajetkovou újmu odškodnit jinak než pouze konstatováním porušení práva, jehož se žalobci již dostalo od žalované.
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že odvolací soud se při aplikaci podmínek pro poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci, přičemž namítá, že odvolací soud nevzal v úvahu celou délku namítaného řízení, když hodnotil pouze délku před soudním řízením a po něm. Dále brojí proti hodnocení kritérií složitosti řízení a významu řízení a také závěru o svém šikonózním jednání. Konečně namítá, že soudy nižších stupňů nevyčerpaly celý předmět řízení, neboť nerozhodly o eventuálně požadovaném nároku na konstatování porušení práva, a že řízení je postiženo vadou, neboť soud prvního stupně neprovedl žádné důkazy, přičemž veškeré důkazy provedl teprve odvolací soud. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem podle §241 odst. 1 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V rozsudku ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že nepřiměřená délka správního řízení může způsobit účastníkům řízení nemajetkovou újmu jen tehdy, jestliže v posuzovaném správním řízení jde o spor o právo nebo závazek, který je opravdový a vážný a jehož rozhodnutí má přímý vliv na existenci, rozsah nebo způsob výkonu daného práva nebo závazku, jestliže má toto právo nebo závazek svůj základ ve vnitrostátním právu a jestliže je právo nebo závazek, o které se v daném případě jedná, soukromoprávní povahy. Nejsou-li splněny tyto předpoklady, pak na dané správní řízení čl. 6 odst. 1 Úmluvy nedopadá, a tudíž nelze aplikovat ani stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“).
Uvedený závěr odvolací soud přímo neaplikoval, neboť citované rozhodnutí bylo vydáno až po vydání napadeného rozsudku. I přesto odvolací soud vyřešil relevantní právní otázky v souladu s výše uvedeným rozhodnutím. Pokud odvolací soud posuzoval, oč v namítaném řízení šlo, přičemž hodnotil motivaci, jež dovolatele k zahájení namítaného řízení vedla, zabýval se tak naplněním první z uvedených podmínek, tedy zda šlo o spor o právo nebo závazek, který je opravdový a vážný. Závěr odvolacího soudu, že nepřiměřená délka namítaného řízení nemohla dovolateli způsobit a nezpůsobila nemajetkovou újmu, je tudíž v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Jelikož závěry Stanoviska a na něj navazující judikatury nejsou na namítané řízení aplikovatelné a jelikož právní otázky, jež dovolatel v dovolání vymezuje, se vztahují právě k této judikatuře, nemohou dané otázky založit přípustnost dovolání, neboť na jejich vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se dovolatelem namítanými vadami řízení (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1.3. 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu