ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.2255.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 2255/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka ve věci žalobce V. R. , zastoupeného JUDr. Barborou Grubnerovou, advokátkou se sídlem v Praze 1 – Nové Město, Washingtonova 1599/17, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 35/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2015, č. j. 72 Co 245/2015-254, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2015, č. j. 72 Co 245/2015-254, se zrušuje v části výroku I, kterou se potvrzuje výrok II rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 3. 2015, č. j. 20 C 35/2014 - 204, a ve výrocích II a III a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 18. 3. 2015, č. j. 20 C 35/2014-204, uložil žalované uhradit žalobci částku ve výši 1 415 000 Kč, dále částku ve výši 142 232 Kč, částku ve výši 6 000 CHF a částku ve výši 400 EUR, to vše spolu s 8,05 % p. a. úrokem z prodlení od 19. 6. 2014 do zaplacení a nahradit žalobci náklady řízení ve výši 198 052,80 Kč k rukám právního zástupce žalobce, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I). Druhým výrokem byla žaloba zamítnuta v části, kde žalobce žádal uložení povinnosti žalované uhradit mu úrok ve výši 6 % p. a. z výše uvedených částek za dobu 18. 8. 2006 do 18. 8. 2009, to vše spolu s 8,05 % p. a. úrokem z prodlení od 19. 4. 2014 do zaplacení. Na základě provedeného dokazování a účastníky nesporovaných skutečností soud konstatoval, že na základě výzvy Policie ČR podle §78 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, vydal žalobce dobrovolně policii shora uvedené částky. Tyto finanční prostředky však byly vydány na základě usnesení policejního orgánu paní A. P. Toto usnesení bylo jako nezákonné zrušeno rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2008, sp. zn. 4 Tz 59/2008. Žalobce se následně u civilního soudu domáhal vydání uvedených peněz od A. P. Na základě rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 15. 3. 2012, č. j. 33 C 98/2010-78, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29. 5. 2013, č. j. 49 Co 159/2012-136, je vůči A. P. vedeno exekuční řízení pro vymožení výše uvedených částek, pro nedostatek majetku povinné dosud bezvýsledně. Žalobce v srpnu 2006 půjčil společnosti Koo-sta spol. s r. o. částku ve výši 900 000 Kč s 6% úrokem p. a. V uvedené společnosti byl žalobce jediným společníkem a jednatelem. Žalobce tvrdí, že kdyby měl v dané době k dispozici taktéž peníze nezákonně vydané A. P., naložil by s nimi stejně jako s částkou 900 000 Kč a tudíž žaluje náhradu ušlého zisku ve výši úroků, které byly sjednány ve smlouvě o půjčce na 900 000 Kč.
Zamítavý výrok (výrok II) soud odůvodnil tak, že nebyla prokázána žalobcova škoda v podobě ušlého zisku, jako jeden z předpokladů vzniku odpovědnosti státu za škodu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, jelikož společnost, které žalobce půjčoval finanční prostředky, si peníze půjčovala i od jiných subjektů a nelze tak předvídat, že by si dotčená společnost od žalobce půjčila i v případě, že by měl žalobce k dispozici peníze nezákonně vydané A. P. Nelze tedy hovořit o tom, že by se jednalo o pravidelný chod věcí na straně žalobce, jednalo se o nahodilou událost a nelze predikovat, že by si daná společnost od žalobce zapůjčila také větší finanční obnos za zmíněný úrok či nikoli.
Po odvolání obou účastníků řízení rozhodl Městský soud v Praze v záhlaví specifikovaným rozsudkem tak, že částečně rozsudek zrušil a řízení v této části zastavil (na základě zpětvzetí žaloby žalobcem – viz str. 4 odůvodnění), jinak rozsudek soudu prvního stupně včetně zamítavého výroku potvrdil (výrok I). Výrokem II a III pak žádnému z účastníků nebyla přiznána náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně a byla uložena povinnost žalované uhradit náklady žalobce v odvolacím řízení ve výši 35 062 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobce.
Proti části výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterým se potvrzuje zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně, podal žalobce dovolání, stejně tak do výroků II a III, jež jsou od napadeného výroku odvislé. Žalobce uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Odvolací soud odůvodnil napadenou část svého rozhodnutí tak, že shledává zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně věcně správné (§219 o. s. ř.), když nebylo přisvědčeno názoru žalobce o existenci nároku na náhradu ušlého zisku v podobě 6% p. a. úroku ze shora uvedených částek. Soud připustil žalobcovu námitku, že jako jediný společník a jednatel společnosti Koo-sta spol. s r. o., která se si prostřednictvím půjček snažila zajistit finanční prostředky pro krytí svých závazků vůči další obchodní společnosti, by s penězmi nezákonně vydanými A. P. naložil stejně jako s částkou 900 000 Kč (peníze, které žalobce společnosti Koo-sta spol. s r. o. skutečně půjčil), pokud by je měl k dispozici. Avšak závěr o existenci nepochybného vztahu příčinné souvislosti mezi příslušným nezákonným rozhodnutím a takto konstruovanou újmou odvolací soud odmítl, neboť mezi okamžikem, kdy žalobce pozbyl nezákonně vydané peníze a okamžikem, kdy žalobce uzavřel smlouvu o půjčce, uplynuly více než dva roky, během kterých s nimi mohl žalobce volně nakládat, a to i takovým způsobem, který by mu půjčku společnosti Koo-sta spol. s r. o. znemožnil. Nelze tudíž přijmout závěr o existenci příčinné souvislosti jako jednoho z předpokladů vzniku odpovědnosti žalované.
Dovolatel uvádí, že skutečnosti dovozované odvolacím soudem jsou zcela nové, během řízení tato argumentace nebyla zmiňována, neprobíhalo k ní žádné tvrzení ani dokazování a žalobce se k ní tudíž nemohl ani vyjádřit. Upozorňuje, že žalovaná uplatňovala proti nároku žalobce primárně námitku promlčení, případně předčasně uplatněného nároku. Dále zdůrazňuje, že pokud by měl peníze včas k dispozici, tak by jako osoba plně ovládající společnost Koo-sta spol. s r. o. (jediný jednatel a společník) zrealizoval půjčku za stejných podmínek jako reálně provedenou transakci ve výši 900 000 Kč s 6% p. a. úrokem.
Dovolatel tvrdí, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolací soudu v procesním postupu, kdy odvolací soud svou argumentací nahradil procesní aktivitu žalované a rozšířil okruh sporných skutečností (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 89/2002, a ze dne 14. 4. 2002, sp. zn. 22 Cdo 100/2002). Ačkoli dovolatel nesouhlasí s možným uložením mu povinnosti prokázat hypotetickou skutečnost, že by nezákonně vydané peníze v mezidobí neutratil či nepoužil jinak, uvádí, že nebyl odvolacím soudem jakkoli poučen o změně právního názoru vůči právnímu názoru soudu prvního stupně shora uvedeným směrem, nebyl vyzván k doplnění svých tvrzení ani důkazních prostředků a rozhodnutí odvolacího soudu proto pro něho bylo zcela překvapivé, nečekané a v rozporu se zásadou předvídatelnosti soudních rozhodnutí (k tomu odkázal na judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu).
S poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 23 Cdo 5230/2009, odvolatel dovozuje, že o své důkazní povinnosti prokázat, že by finanční prostředky, nebyly-li by vydány nezákonně třetí osobě, nepoužil jinak, než tvrdí o podstatě vzniku škody, měl být poučen podle §118a o. s. ř. Odvolací soud mu však žádné poučení neposkytl.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Dovolání je přípustné a taktéž důvodné.
Odvolací soud potvrdil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně podle §219 o. s. ř. s tím, že výrok je věcně správný. Své právní posouzení však postavil na jiném právním závěru než soud prvního stupně. Novelou o. s. ř. provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. s účinností od 1. 4. 2005 došlo ke změně formulace §219 o. s. ř. a bylo umožněno potvrdit odvoláním napadené rozhodnutí, resp. jeho výrok jako věcně správný, i když je tento závěr založen na jiném právním posouzení. Tato právní úprava však nezbavuje odvolací soud závazku dostát zákonem mu uložené povinnosti s takovou změnou právního posouzení seznámit účastníky řízení a poučit je podle §213b a 118a o. s. ř., pokud se odlišný právní názor vztahuje k jiným skutečnostem, než na nich své právní posouzení založil prvostupňový soud. Smyslem takového požadavku kladeného na odvolací soud je i zde zákaz tzv. překvapivých rozhodnutí.
Oba soudy v dané věci zdánlivě vycházely ze shodného právního posouzení a zkoumaly předpoklady vzniku odpovědnosti státu za škody, kterými jsou (s ohledem na konkrétní podmínky tohoto případu) nezákonné rozhodnutí, vznik materiální škody a příčinná souvislost mezi nimi. Obvodní soud uzavřel, že žalobci nevznikla škoda. Odvolací soud zohlednil vlastnickou a ovládací strukturu dotčené obchodní společnosti a připustil, že by žalobce za stejných okolností jako v reálně proběhlém obchodu (i dalších, jak vyplývá ze smluv na č. l. 155 – 159) mohl půjčit své společnosti finanční prostředky, které byly nezákonně vydány třetí osobě, ale neshledal prokázání příčinné souvislosti mezi vzniklou škodou a nezákonným rozhodnutím. Výslovně vyjádřil, že „nelze přijmout závěr o existenci nepochybného vztahu příčinné souvislosti mezi příslušným nezákonným rozhodnutím a takto konstruovanou újmou…Mezi okamžikem, kdy žalobce pozbyl nezákonně vydané prostředky, a okamžikem, kdy se společností Koo-sta spol. s r. o. uzavřel smlouvu o půjčce, totiž uplynuly více než dva roky, během kterých měl žalobce možnost se svými finančními prostředky naložit jakýmkoliv myslitelným způsobem, tedy i takovým, jež by mu ve svém důsledku možnost půjčit je v srpnu 2006 jmenované společnosti znemožnil“. Došel tak k jinému právnímu posouzení jednotlivých předpokladů odpovědnosti státu, čímž vymezil jiné relevantní skutkové okolnosti, aniž žalobci umožnil tvrdit a prokazovat takové rozhodné skutečnosti, které by mohly vést k odlišnému výsledku řízení. V tomto směru odvolací soud, ač vázán skutkovými vymezeními žaloby (§153 odst. 2 o. s. ř.), staví na svých skutkových úvahách a pochybnostech (namísto aby vyhodnotil, zda žalobce své tvrzení o příčinné souvislosti prokázal) a tím implicitně vyjadřuje, že mu žalobce taková tvrzení neprokázal.
Podle §5 o. s. ř. soudy poskytují účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech. Ve smyslu §213b o. s. ř. se v odvolacím řízení postupuje podle §118a; tento postup však nemůže vést k uplatnění nových skutečností nebo důkazů v rozporu s ustanovením §205a nebo 211a nebo k uplatnění procesních práv, která jsou za odvolacího řízení nepřípustná (odst. 1). Porušení ustanovení §118a odst. 1 až 3 soudem prvního stupně je vadou řízení, jen jestliže potřeba uvést další tvrzení nebo důkazy vyplyne z odlišného právního názoru odvolacího soudu (odst. 2).
Podle §118a o. s. ř. platí, že ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy (odst. 1). Má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností; postupuje přitom obdobně podle odstavce 1 (odst. 2). Zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy (odst. 3).
Smyslem ustanovení §118a o. s. ř., jenž je vyjádřením materiálního vedení řízení soudem, v němž se koná jednání, je, aby účastníkovi nebyla žaloba zamítnuta z důvodu, že neunesl břemeno tvrzení a důkazní, aniž by byl poučen, že takové důkazní břemeno ve vztahu k určité skutečnosti ve smyslu teorie analýzy norem má (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1241/2011), tedy zabránit tomu, aby se účastník nedozvěděl až z rozhodnutí pro něj nepříznivého, tedy překvapivého, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní břemeno, aniž měl možnost doplnit chybějící tvrzení či navrhnout další důkazy (srov. usnesení ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3211/2010, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 790/2014).
Pokud tedy odvolací soud dospěl na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně k odlišnému právnímu posouzení (zde o neprokázání jiného předpokladu odpovědnosti státu, než uvažoval prvostupňový soud) a, jak vyplývá z rozsudku odvolacího soudu, nahradil absenci potřebných doplnění tvrzení o předpokladu příčinné souvislosti svými pochybnostmi o takové souvislosti, a nepoučil žalobce o nutnosti doplnění tvrzení, a nedal mu tak příležitost tvrdit a prokázat časovou souvislost dopadů nezákonného rozhodnutí a žalobcem tvrzeného plánovaného naložení s jeho finančními prostředky, došlo k porušení procesních práv žalobce a odvolací soud se odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nejvyšší soud proto i při vědomí žalobcovy náročné procesní situace tvrdit a prokázat skutečnosti vysvětlující a prokazující příčinnou souvislost nezákonného rozhodnutí a tvrzeného ušlého zisku musel napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k novému projednání, v němž by měl žalobce dostat příležitost vysvětlit a prokázat, např. jaká je souvislost ušlého zisku, který by mu neušel, pokud by mu byly peníze do srpna 2006 vráceny, ačkoliv je na A. P. v té době nepožadoval, a zda již tehdy byly peníze na ní nevymahatelné, a jak souvisí prodlení A. P. s důsledky nezákonnosti rozhodnutí ze strany státu apod. Ve vztahu k takovým tvrzením je nepochybně - ke svému zájmu – zatížen břemenem tvrzení i důkazním. Ale o tom, jak již vysvětleno, musí být poučen.
V intencích tohoto závazného právního názoru dovolacího soudu tak poučí Městský soud v Praze žalobce ve smyslu §213b a 118a odst. 1 na 3 o. s. ř. o nutnosti doplnit svá tvrzení a navrhnout důkazy na jejich podporu. Vezme přitom do úvahy též závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011 (publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 115/2012), v tom smyslu, že se poučení dostane nejenom účastníku, který dosud o sporném tvrzení neoznačil žádný důkaz nebo který sice o svém sporném tvrzení důkaz označil, avšak jde o důkaz zjevně nezpůsobilý prokázat sporné tvrzení, ale i tehdy, provedl-li soud ohledně sporného tvrzení účastníkem navržené důkazy, jestliže jimi nedošlo k prokázání tvrzení a jestliže proto (z důvodu neunesení důkazního břemene) by účastník nemohl být ve věci úspěšný.
Jen v tomto smyslu je dovolání přípustné, když jinak, jak již vysvětleno, dovolací soud odvolatelovy úvahy o nahrazování procesní aktivity žalované odvolacím soudem neshledává přiléhavými procesnímu stavu v této věci – ve vztahu k naplnění předpokladů odpovědnosti státu má žalobce procesní povinnosti tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti (§101 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) a povinnost důkazní (§101 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.) a nese jim odpovídající důkazní břemena. V posuzované věci mu v dovolacím řízení svědčí jen okolnost, že o tom nebyl ve smyslu právního názoru odvolacího soudu poučen a nebyla mu tak dána příležitost tvrzenou škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, což je odvolacím soudem zjevně správně uvažovaná skutková otázka příčinné souvislosti, vysvětlit a prokázat.
Soud je ve smyslu §243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení
s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
Výroky II a III napadeného rozhodnutí byly zrušeny jako závislé výroky. V rámci nového rozhodnutí o věci rozhodne soud i o nákladech tohoto dovolacího řízení (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 11. 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu