ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.2269.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 2269/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Františka Ištvánka ve věci žalobce Ing. L. M. , zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Masná čp. 1493/8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , IČO 000 25 429, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská č. 424/16, o zaplacení 350.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 41 C 324/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. června 2013, č. j. 68 Co 56/2013-50, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 29. 10. 2012, č. j. 41 C 324/2011-30, Obvodní soud pro Prahu 2 zamítl žalobu o zaplacení částky 350.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 3. 11. 2011 do zaplacení a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně uvedl, že v řízení vedeném u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 18 C 239/2005, nepřiměřenou délku řízení neshledal, když průběhem tohoto řízení do 9. 4. 2010 se již soud zabýval pod sp. zn. 42 C 149/2008, a od 9. 4. 2010 již v řízení žádné růtahy nenastaly. Co se týče řízení vedeného u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 21 C 231/2005, soud prvního stupně dospěl k závěru, že nárok žalobce je již promlčen, když řízení bylo skončeno dne 4. 3. 2010 a nárok byl u soudu uplatněn až dne 13. 12. 2011.
Rozsudkem ze dne 17. 6. 2013, č. j. 68 Co 56/2013-50, Městský soud v Praze potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Odvolací soud se, pokud jde o řízení ve věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 18 C 239/2005, plně ztotožnil se skutkovými zjištěními i právním posouzením věci učiněným soudem prvního stupně. Dále vyzval žalobce k doložení, že v souladu se svým tvrzením podal dovolání ve věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 21 C 231/2005 a když tak neučinil, ověřil si tuto skutečnost dotazem na příslušný okresní soud, který potvrdil, že dovolání v této věci nebylo podáno. Odvolací soud proto shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že nárok žalobce na náhradu za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, je již promlčen.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce řádné a včasné dovolání.
Jelikož napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 17. 6. 2013, Nejvyšší soud jako soud dovolací (dále jen „dovolací soud“) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srovnej čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Aby dovolání mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z tam jmenovaných okolností, tj. že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. musí dovolatel mimo jiné v dovolání uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Ve vztahu k řízení vedenému u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 21 C 231/2005, dovolatel vůbec nenapadá právní závěr, na němž je rozhodnutí ve věci postaveno, když ve svém dovolání nerozporuje závěr o tom, že je tento nárok promlčen. Ve vztahu k řízení vedenému u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 18 C 239/2005 dovolatel sice uvedl, že se neztotožňuje se závěrem soudu o tom, že v dané věci bylo již pravomocně rozhodnuto, když ve věci vedené pod sp. zn. 42 C 149/2008, soud ve výroku rozhodnutí výslovně neuvedl, že jde o nepřiměřeně dlouhé řízení od 21. 9. 2005 do 10. 4. 2010, nespecifikoval však zda dle jeho názoru je tento závěr v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, zda tato otázka dosud nebyla v judikatuře dovolacího soudu dosud řešena, zda je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nebo zda má být dovolacím soudem posouzena jinak.
Ve svém obsáhlém dovolání pak dále dovolatel namítá konkrétní rozpor s judikaturou dovolacího soudu, přičemž i odkazuje na konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu, napadá však závěry, na kterých soud prvního stupně ani odvolací soud své rozsudky nepostavily. Dovolatel tak ve svém dovolání uvádí, že odvolací soud pochybil, neboť při stanovení výše odškodnění měl vyjít ze základní částky 20.000 Kč a nikoliv 15.000 Kč, když dovodil, že význam řízení pro dovolatele byl snížený, když uzavřel, že řízení není pro dovolatele významné, když vede množství dalších odškodňovacích řízení a když dovolateli nezvýšil základní částku odškodnění, přestože i samotné odškodňovací řízení bylo nepřiměřeně dlouhé. Takové závěry však z dovoláním napadeného rozhodnutí vůbec neplynou. Pokud jde o dovolatelovu námitku ohledně přiměřenosti délky řízení, ani ta není způsobilá založit přípustnost dovolání, když dovolatel nevymezil žádnou právní otázku, při jejímž řešení by se měl odvolací soud odchýlit od judikatury dovolacího soudu a toliko pouze rekapituluje obecné závěry dovolacího soudu ohledně přiměřenosti délky řízení, aniž by je jakkoliv vztáhl k posuzovanému případu.
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud uzavřel, že dovolání trpí vadou, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a která nebyla odstraněna v zákonné lhůtě (§241b odst. 3, §243b a §243c odst. 1 o. s. ř.), a dovolání proto odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. ledna 2016
JUDr. Lubomír P t á č e k, Ph.D. předseda senátu