ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.2280.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 2280/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně M. T. , zastoupené JUDr. Hanou Marvanovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Maltézské náměstí 12, proti žalované České republice – České národní bance, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 28, o zaplacení 260 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 41 C 285/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2015, č. j. 69 Co 247/2015-121, ve znění opravného usnesení ze dne 20. 1. 2016, č. j. 69 Co 247/2015-126, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala náhrady škody, která jí jako akcionářce měla být způsobena nesprávným úředním postupem Ministerstva financí při provádění dohledu nad společností Český národní investiční majetkový fond, a. s., když stát nezabránil ztrátě hodnoty akcií.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odvolací soud současně uložil žalobkyni zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení v částce 900 Kč.
Odvolací soud přihlédl k žalovanou vznesené námitce promlčení, když uzavřel, že k datu podání žaloby (dne 28. 11. 2008) uplynula tříletá subjektivní promlčecí doba podle §32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném znění (dále jen „OdpŠk“), ve spojení s §35 OdpŠk, neboť žalobkyně jako akcionářka společnosti se o soudním rozhodnutí, kterým byl zamítnut návrh na prohlášení konkursu pro nedostatek majetku, měla a mohla dozvědět dříve než až z údajů v obchodním rejstříku (dne 28. 11. 2005), neboť rozhodnutí poté, co nabylo právní moci (dne 11. 4. 2005), bylo v souladu se zákonem zveřejněno v jiném veřejném rejstříku, a to v Obchodním věstníku. Při neexistenci objektivní promlčecí doby není možné vázat počátek běhu subjektivní promlčecí doby na okamžik, kdy se poškozený „náhodně“ dozvěděl o vzniku škody, aniž se předtím jakkoliv zajímal o osud svých investic, neboť pak by jeho nároky fakticky promlčení nepodléhaly. Takový výklad je podle odvolacího soudu nepřijatelný a je v rozporu se zásadou spravedlivého práva.
Současně odvolací soud konstatoval (to již v souladu se soudem prvního stupně), že i kdyby byla žaloba podána včas, nebyl nárok žalobkyně důvodný. S odkazem na judikaturu dovolacího soudu odvolací soud uzavřel, že postup Ministerstva financí, který vedl k vydání povolení k činnosti investiční společnosti, nemohl být v příčinné souvislosti s vyvedením peněz z fondu, přičemž postup ministerstva při shromažďování podkladů pro vydání povolení nemohl být nesprávný úředním postupem. Následně sice došlo k odnětí povolení k vykonávání investiční činnosti, avšak nikoliv z důvodu, že by bylo vydáno nezákonně, ale protože byly zjištěny nedostatky při hospodaření investičního fondu. V daném případě nemůže být dána ani příčinná souvislost s procesem vydání povolení, neboť žalobkyně do akcií společnosti investovala ještě předtím, než bylo povolení vydáno.
Ve vztahu k namítanému nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu podle žalobkyně v postupu Ministerstva financí při dozoru nad investičním fondem v době po vydání povolení, odvolací soud neshledal, že by dozorové orgány porušily zákonem stanovené povinnosti, když v souladu se soudem prvního stupně uzavřel, že Ministerstvo financí provádělo soustavný dozor (nebylo zjištěno období faktické nečinnosti) a po kontrolách vždy přijalo opatření ke zjednání nápravy, které mělo vést k odstranění zjištěných pochybení. Následně přijalo i opatření v podobě zavedení nucené správy a posléze i odnětí povolení ke vzniku investičního fondu. Dohled má charakter následné kontroly, takže u něho nelze v zásadě předpokládat, že by byl způsobilý předejít úmyslnému defraudačnímu jednání orgánů fondu, a nelze také dovozovat, že by kontrolní orgány státu byly fakticky povinny řídit činnost fondu. Bezprostřední příčinnou poklesu majetku společnosti bylo jednání statutárních orgánů fondu, které nakládaly s majetkem fondu nezákonným způsobem. Přitom nelze přehlédnout ani chování samotných akcionářů, kteří měli nad činností fondu dohlížet a v tomto smyslu vykonávat ve vztahu ke společnosti svá práva i povinnosti vyplývající z vlastnictví akcií. Současně odvolací soud rozvedl důvody, pro které nebylo třeba dále doplňovat dokazování k návrhu žalobkyně.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně, zastoupená advokátkou, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, dílem jako nepřípustné a dílem pro vady odmítl.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec 2).
Podle žalobkyně „rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a jedná se o otázky, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, ve smyslu §237 občanského soudního řádu.“
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ). Obdobně musí být vymezena i vzájemně rozdílná rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Žalobkyně sice v dovolání projevuje svůj nesouhlas s právním posouzením vznesené námitky promlčení s tím, že „toto právní posouzení považuje za nesprávné a v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu, jakož i vykazující znaky přepjatého formalismu,“ přičemž poukazuje i na odlišné vyřešení této právní otázky v jiných rozhodnutích odvolacího soudu, avšak konkrétní (odlišnou) rozhodovací praxi dovolacího soudu dovolatelka žádným způsobem neoznačuje, což je vadou dovolání, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat a která nebyla dovolatelkou v zákonné lhůtě odstraněna (§241b odst. 3 o. s. ř.). Sama rozdílná rozhodovací praxe odvolacího soudu, jakkoliv samozřejmě nežádoucí, přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá.
Není-li dovolání přípustné ve vztahu k právnímu posouzení vznesené námitky promlčení, na němž bylo zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu založeno, nemůže ani případné odlišné vyřešení zbývajících právních otázek týkajících se posouzení existence odpovědnostního titulu (nezákonného rozhodnutí a nesprávného úředního postupu) a příčinné souvislosti mezi odpovědnostním titulem a tvrzenou škodou přivodit dovolatelce vydání příznivějšího rozhodnutí, a proto ani ve vztahu k těmto otázkám není dovolání přípustné, neboť bez zpochybnění závěru o promlčení nároku na jejich vyřešení napadené rozhodnutí ve smyslu §237 o. s. ř. nezávisí.
Nadto dovolatelka svůj nesouhlas s právním posouzením odpovědnostního titulu a příčinné souvislosti staví převážně na polemice s (podle ní neúplně zjištěným) skutkovým stavem, čímž ovšem rovněž přípustnost dovolání nemůže založit, neboť dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolatelka sice namítá neúplně zjištěný skutkový stav a vytýká soudům, že nebyly provedeny jí navrhované důkazy, avšak ve vztahu k dokazování žádnou otázku procesního práva, na jejímž řešení mělo napadené rozhodnutí ve smyslu §237 o. s. ř. záviset, ani předpoklady její přípustnosti, dovolatelka nevymezuje. K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pak dovolací soud přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání napadá rozsudek odvolacího soudu jako celek, avšak v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 3. 11. 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu