ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.2305.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 2305/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl pověřeným členem senátu Mgr. Vítem Bičákem v právní věci žalobce P. B. , zastoupeného JUDr. Annou Horákovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Žitná 47, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 250 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 247/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2016, č. j. 15 Co 381/2015-79, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Předmětem řízení bylo zaplacení shora uvedené částky jako náhrady nemajetkové újmy, která měla žalobci vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu při vyznačení doložky právní moci na rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru dopravně správních činností ze dne 18. 5. 2012, ačkoliv v uvedené věci bylo podáno včas řádné dovolání, v důsledku čehož bylo následně proti žalobci třikrát vedeno trestní stíhání pro trestný čin maření úředního rozhodnutí, ačkoliv vždy používal své vozidlo oprávněně. Ve všech případech byl žalobce posléze zproštěn obžaloby.
Soud prvního stupně uložil žalované zaplatit žalobci 120 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.), co do částky 130 000 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.) a uložil žalované zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení (výrok III.).
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že se žaloba o 120 000 Kč s příslušenstvím zamítá, a současně žalobci uložil zaplatit žalované náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 900 Kč.
Podle odvolacího soudu s ohledem na okolnosti konkrétního případu nejsou dány důvody pro poskytnutí zadostiučinění podle §31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném znění (dále jen „OdpŠk“), když „žalobce si zavinil své trestní stíhání sám, neboť samotné přestupkové řízení bylo vedeno z důvodu, že žalobce řídil motorové vozidlo, ač k tomu neměl řidičské oprávnění, a dále pak využil svého zákonného práva a odmítl vypovídat, ač skutečnosti, že rozhodnutí, jímž mu byla uložena sankce zákazu řízení motorových vozidel, bylo napadeno opravným prostředkem, si byl vědom již v době, kdy byl kontrolován a následně vyslýchán Policií ČR, když tyto skutečnosti uvedl až v rámci podaných odporů do trestních příkazů.“
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátem, včasným dovoláním, a to výslovně v celém rozsahu.
Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, dovolání pro vady odmítl.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3).
Podle dovolatele je právní názor odvolacího soudu chybný a je v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ). Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 29 NSCR 36/2014). Obdobně musí být případně vymezena vzájemně rozdílná rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Posuzované dovolání ve vztahu k rozhodnutí ve věci samé trpí nedostatkem nutných náležitostí dovolání spočívajícím v tom, že neobsahuje vymezení důvodu dovolání a v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.). Dovolatel sice právní názor odvolacího soudu považuje za rozporný s judikaturou dovolacího soudu, když za správné považuje rozhodnutí soudu prvního stupně, avšak sám nevymezuje žádnou otázku hmotného práva, na jejímž vyřešení mělo napadené rozhodnutí ve smyslu §237 o. s. ř záviset, a už vůbec neoznačuje judikaturu dovolacího soudu, s níž by řešení takové právní otázky mělo být v rozporu. Tato vada, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat, nebyla žalobcem v zákonné lhůtě odstraněna (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a o. s. ř. ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky, ať již z oblasti hmotného či procesního práva.
K zákonnému požadavku vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, se vyjádřil i Ústavní soud např. v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde vysvětlil, že: „(…) novelizace občanského soudního řádu (zákon č. 404/2012 Sb., který zavedl nově povinnost pro dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění přípustnosti dovolání) řešila přetížení Nejvyššího soudu neúměrným množstvím podaných dovolání v občanskoprávních a obchodních věcech, které Nejvyšší soud nestíhal v přiměřené lhůtě vyřizovat. Novela chtěla reagovat i na to, že‚ velmi často se objevují případy, kdy kvalita dovolání sepisovaných advokáty je na opravdu nízké úrovni. Nejčastěji se jedná o dovolání, v nichž advokáti zaměňují ustanovení občanského soudního řádu o přípustnosti dovolání s dovolacími důvody...‘ (viz důvodová zpráva k zákonu č. 404/2012 Sb.). Z toho plyne, že záměrem novely (v podobě vytvoření příslušné nové náležitosti dovolání) byla regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá. To v konečném důsledku může snížit finanční náklady potenciálních dovolatelů za dovolací řízení. Konečně smyslem zakotvení této nové obligatorní náležitosti může být i urychlení dovolacího řízení, protože důsledně vzato je Nejvyššímu soudu advokátem dovolatele interpretována jeho vlastní judikatura, což může Nejvyššímu soudu práci ulehčit (byť tím nebude vázán).“
Dovolání napadá rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu, avšak ani v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v tomto rozsahu pokračovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 1. listopadu 2016
Mgr. Vít Bičák
pověřený člen senátu