ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.2350.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 2350/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně Ing. M. S. , zastoupené JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem v Praze 5, Symfonická č. 1496/9, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , identifikační číslo osoby 000 25 429, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení částky 905 400 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 136/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2013, č. j. 51 Co 400/2013-32, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 4. 7. 2012 rozšířenou podáním ze dne 10. 12. 2012 se žalobkyně domáhala zaplacení částky 905 400 Kč, a to z titulu nemajetkové újmy jí vzniklé nezákonným omezením na svobodě – pobytem v dětském domově v Morkovicích v období od 12. 11. 1951 do 13. 8. 1954, kam byla umístěna proto, že její matka M. P. byla v období od 9. 12. 1951 do 28. 10. 1953 držena nezákonně nejprve ve vazbě a následně v psychiatrické léčebně, a to v souvislosti s trestním stíháním, jež neskončilo jejím odsouzením. Usnesením Okresního soudu v Kroměříži ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. Rt 4/92, a usnesením téhož soudu ze dne 5. 3. 2012, sp. zn. 2 Nt 2307/2011, byla vyslovena účast matky žalobkyně na rehabilitaci, a to právě ve vztahu k jejímu nezákonnému omezení na svobodě vazbou a pobytem v psychiatrické léčebně.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 13. 6. 2013, č. j. 23 C 136/2012-24, připustil změnu žaloby navrženou žalobkyní dne 10. 12. 2012 (výrok I.), žalobu žalobkyně zamítl (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá práva na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Soud prvního stupně v odůvodnění uvedl, že pobyt žalobkyně v dětském domově nelze hodnotit jako nezákonný, neboť absentuje soudní rozhodnutí, které by nezákonnost takového pobytu v dětském domově deklarovalo nebo z nějž by bylo možné tuto nezákonnost dovodit. Rozhodnutí o účasti matky na rehabilitaci nelze za takové rozhodnutí považovat. Soud prvního stupně doplnil, že žalobě by nemohlo být vyhověno ani tehdy, pokud by soud pobyt za nezákonný shledal, a to proto, že nárok nelze opřít o zákon č. 119/1990 Sb., neboť žalobkyně nebyl účastna soudní rehabilitace, a rovněž ani o zákon č. 82/1998 Sb., a to vzhledem k jeho časové působnosti. Soud prvního stupně uzavřel, že s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu by nebylo možno aplikovat ani ustanovení článku 5 Evropské úmluvy o lidských právech.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 11. 2013, č. j. 51 Co 400/2013-32, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích II. a III. potvrdil a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ve svém odůvodnění zcela ztotožnil se závěry učiněnými soudem prvního stupně a uvedl, že v souladu s judikaturou Ústavního soudu rozhodnutí o rehabilitaci matky žalobkyně nezakládá nárok žalobkyně na odškodnění z titulu nemajetkové újmy ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. pro absenci nezákonného rozhodnutí jako odpovědnostního titulu.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále jen „dovolatelka“) řádné a včasné dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Ve svém stručném dovolání předkládá dovolatelka právní otázku, která dosud nebyla dovolacím soudem řešena, a to otázku: „Jestliže je rodič nezákonně vzat do vazby a nezletilé dítě je následně bez soudního rozhodnutí umístěno do dětského domova, vzniká dítěti nárok na náhradu nemateriální újmy?“
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (dále jen „o. s. ř.“) a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Aby dovolání mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z tam jmenovaných okolností, tj. že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Odvolací soud i soud prvního stupně postavily svá rozhodnutí na závěru, že v konkrétní věci chybí podklad, na jehož základě by bylo možné uzavřít, že pobyt dovolatelky v dětském domově bylo možné považovat za nezákonný. Dovolatelkou položená právní otázka se tak vůbec nevztahuje k právním závěrům, jež oba soudy učinily a s odůvodněním rozhodnutí soudů se zcela míjí. S ohledem na skutečnost, že dovolání dovolatelky nenapadá závěry, na nichž odvolací soud založil své rozhodnutí, a neboť na řešení předložené právní otázky rozhodnutí v projednávané věci nezávisí, dovolací soud se vytyčenou právní otázkou nemohl zabývat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura, číslo vydání 2, ročník 1998, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 23 Cdo 63/2012).
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. června 2016
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu