ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.2376.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 2376/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně E. M. , zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, MBA, advokátem advokátní kanceláře PPS advokáti s. r. o., se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti žalované H. D. , zastoupené Mgr. Tomášem Hoblem, advokátem se sídlem v Čáslavi, Žižkovo nám. 2, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 8 C 62/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. února 2016, č. j. 17 Co 485/2015-486, takto:
Dovolání žalobkyně se odmítá .
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Kutné Hoře (dále již „soud prvního stupně“) částečným rozsudkem ze dne 31. března 2015, č. j. 8 C 62/2011-397, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení, že vlastníkem (a v případě jednoho označeného pozemku spoluvlastníkem) označených nemovitostí byl ke dni svého úmrtí (16. dubna 2010) Ladislav Vondráček, r. č. 370626/015, posledně bytem Žáky 35 (dále též „zůstavitel“). Po provedeném řízení uzavřel, že mezi zůstavitelem a žalovanou byla dne 23. června 2009 uzavřena darovací smlouva, jejímž předmětem byl převod (nyní žalobou dotčených) nemovitostí, přičemž zůstavitel v době uzavření této smlouvy nejednal v duševní poruše a byl schopen posoudit následky svého jednání a své jednání ovládnout. „Naopak z provedených důkazů jednoznačně vyplývá, že je velice nepravděpodobné, že by v rozhodném období zůstavitel trpěl závažnější duševní poruchou, pro kterou by nebyl schopen právních úkonů.“
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. února 2016, č. j. 17 Co 485/2015-486, rozsudek soudu prvního stupně podle §219 o. s. ř. potvrdil. Odvolací soud po doplněném dokazování dospěl ke shodnému závěru jako soud prvního stupně.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, které však – jak bude rozvedeno níže – není ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné.
K dovolací argumentaci pak Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) uvádí následující:
A) K právní otázce, že odvolací soud své rozhodnutí založil na tzv. vysokém důkazním standardu ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu, která má být podle dovolatelky dovolacím soudem vyřešena jinak
Odvolací soud své rozhodnutí založil na závěru plynoucím z důsledného (v souladu se zákonem ve smyslu §132 o. s. ř.) hodnocení důkazů, přičemž v odůvodnění svého písemného vyhotovení zcela jasně a přesvědčivě vyložil, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil a proč nakonec učinil daný verifikační skutkový závěr, který byl zásadně významný pro právní posouzení věci. Uvedený postup zcela odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu (k tomu srov. především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2016, sp. zn. 30 Cdo 5750/2015), od níž se dovolací soud nemá důvod odchýlit. Dovolací soud je přitom přesvědčen, že napadené rozhodnutí v dovolatelkou vymezené právní otázce není ani v kolizi s judikaturou Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“), resp. s jeho nálezem ze dne 20. srpna 2014, sp. zn. I. ÚS 173/13, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 10. září 2014, sp. zn. I. ÚS 173/13. Okolnost, že dovolatelka zcela jinak hodnotí provedené důkazy a vychází z jiného skutkového stavu věci, než ze kterého při rozhodování vycházel odvolací soud, přípustnost jejího dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. pochopitelně nezakládá.
B) K právní otázce, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu spočívající v tom, zda je (obecný) soud vázán nosnými důvody nálezu Ústavního soudu, či nikoliv.
Jelikož se v napadeném rozhodnutí odvolací soud nijak nevymezoval proti judikatuře Ústavního soudu, je uvedená dovolací argumentace bezcenná; jejím prostřednictvím přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založena být nemohla.
C) K právní otázce, že odvolací soud se v rozporu s judikaturou dovolacího soudu v odůvodnění svého rozsudku nevypořádal s námitkami dovolatelky směřujícími ke skutkovým a právním zjištěním soudu prvního stupně a odvolacího soudu
Dovolatelka poukazuje na vady řízení, k nimž by ovšem dovolací soud mohl ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout v procesní situaci, bylo-li by dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, což ovšem není. Navíc z obsahu této dovolací argumentace je zřejmé, že dovolatelka polemizuje s hodnocením důkazů oběma soudy, resp. odvolacím soudem ve snaze privilegovat svou skutkovou verzi případu, která by pro dovolatelku přivodila příznivější právní hodnocení. Dovolací soud nemá žádných pochyb o tom, že odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu obsahuje vše, co je nezbytné ve smyslu §157 odst. 2 o. s. ř. k řádnému a přesvědčivému rozhodnutí. Odvolací soud pečlivě vyložil, na základě jakých důkazů učinil ve shodě soudem prvního stupně závěr o skutkovém stavu a jak tento skutek právně posoudil, přičemž obsáhle, srozumitelně a i přesvědčivě vyložil své hodnotící úvahy. Z odůvodnění jeho rozsudku neplynou žádné defekty, nelogičnosti ani výkladová svévole.
D) K právní otázce, zda lze při posuzování aplikace §38 odst. 2 obč. zák. pouze mechanicky přejímat odborné závěry znalců obsažené v jimi zpracovaných posudcích, či zda je nutné způsobem předvídaným v §132 o. s. ř. tyto posudky hodnotit i ve spojitosti s dalšími důkazními prostředky.
Z odůvodnění napadeného rozsudku nelze učinit závěr, že by odvolací soud přistoupil k Nejvyšším soudem zapovězenému mechanickému (nekritickému) přebírání závěrů z toho kterého znaleckého posudku, jenž byl v řízení podroben dokazování. Platí zde jinak to, co dovolací soud uvedl již ad C). Ani prostřednictvím této dovolací argumentace se žalobkyni přípustnost jejího dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nepodařilo založit.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. listopadu 2016
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu