ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.2387.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 2387/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně České republiky – Ministerstva spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, proti žalované JUDr. M. R. , zastoupené Mgr. Petrem Kučerou, advokátem se sídlem v Ostravě, Na Hradbách 2632/18, za účasti vedlejší účastníce na straně žalované Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group , IČ: 47116617, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/21, s adresou pro doručování Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, právní úsek – pracoviště Ostrava, Zámecká 19, o zaplacení 122 920 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 128 C 105/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 1. 2014, č. j. 8 Co 1029/2013-122, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 1. 2014, č. j. 8 Co 1029/2013-122, se ve výrocích I a II zrušuje .
II. Rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. 9. 2013, č. j. 128 C 105/2010-81, se zrušuje a věc se vrací Okresnímu soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se po žalované domáhá částky 122 920 Kč s příslušenstvím jako regresní úhrady podle ustanovení §16 a následujících zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Žalobkyni mělo být rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2, č. j. 20 C 56/2005-64, uloženo zaplatit paní T. OʼM náhradu škody ve výši 100 356,80 Kč. Povinnost k náhradě škody měla žalobkyni vzniknout v souvislosti s nesprávným úředním postupem žalované jako soudní komisařky, když žalovaná nezajistila movité věci zůstavitelky před krádeží a následně došlo ke zmenšení pozůstalosti, kterou paní T. OʼM. jako dědička nabyla. Ke vzniku škody došlo podle žalobkyně zaviněním žalované, minimálně v rovině nevědomé nedbalosti. Požadovaná částka 122 920 Kč sestává z částky odpovídající hodnotě odcizených movitých věcí (100 356,80 Kč) a dále z úroků z prodlení, které žalobkyně dědičce uhradila.
2. Okresní soud v Ostravě jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 25. 9. 2013, č. j. 128 C 105/2010-81, žalobu zamítl (výrok I), rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 30 588,80 Kč (výrok II) a že žalobkyně a vedlejší účastnice na straně žalované nemají vůči sobě navzájem právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).
3. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30. 1. 2014, č. j. 8 Co 1029/2013-122, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I), rozhodl, že žalobkyně je povinna uhradit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 15 294,40 Kč (výrok II) a že žalobkyně a vedlejší účastnice na straně žalované nemají vůči sobě navzájem právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III).
4. Soud prvního stupně učinil ve věci následující závěr o skutkovém stavu věci. Zůstavitelka E. H. zemřela dne 28. 9. 2001. Žalovaná jako soudní komisařka pověřená úkony v řízení o dědictví po zůstavitelce usnesením ze dne 24. 10. 2001 měla k dispozici dědický spis od počátku listopadu 2001 do 25. 1. 2002, kdy byl odeslán Okresnímu soudu v Ostravě a žalované byl opětovně vrácen až dne 10. 6. 2002. Dne 14. 11. 2001 nechal vypravitel pohřbu pan D. vyklidit byt, ve kterém zůstavitelka do své smrti bydlela, a movité věci vyklizené z bytu uschoval ve sklepních prostorách svého tehdejšího bydliště (jednalo se o klimatizační jednotku, ledničku s mrazákem, pračku, kuchyňského robota, lamelové dveře, chodítko, trojdílnou skříň, knihovnu, sekretář, jídelní stůl se čtyřmi židlemi, konferenční stolek, televizi, šicí stroj, dvě válendy, gauč, psací stůl, dvě malé knihovny, překlady divadelních her a scénáře, rohovou lavici, stůl a dvě židle). Ze skutkových zjištění nevyplývá, co se s uvedenými movitými věcmi stalo dále, zda se ztratily, byly odcizeny, či zda je vypravitel pohřbu „zlikvidoval“. Dne 14. 1. 2002 byl sepsán protokol o předběžném šetření s panem D. a jeho manželkou, která o zůstavitelku pečovala. Z toho bylo žalované známo, že zůstavitelka zanechala motorové vozidlo Škoda Felicia, nezanechala žádnou hotovost a zanechala pouze nábytek a ostatní bytové zařízení staré asi padesát let. Dne 16. 1. 2002 zástupce pronajímatele bytu spolu s pověřeným správcem bytu provedl prohlídku bytu za přítomnosti pana D. a sepsali protokol o stavu bytu, z něhož vyplývá, že v předmětném bytě již žádné věci nebyly. Dne 28. 1. 2002 žalované došel anonymní dopis ze dne 22. 1. 2002, v němž poprvé bylo zmíněno, že v bytě ke dni smrti zůstavitelky byly věci vyšší hodnoty. Předmětný byt byl vyklizený předán pronajimateli panem D. dne 8. 2. 2002. Žalobkyně byla v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 56/2005 za ztrátu výše vyjmenovaných movitých věcí (vybavení bytu) uznána povinnou nahradit dědičce paní OʼM. škodu představující hodnotu movitých věcí, o kterou se snížila aktiva dědictví. Byla shledána objektivní odpovědnost České republiky za nesprávný úřední postup, neboť movité věci nebyly po smrti zůstavitelky dostatečně zajištěny před odcizením. Žalobkyně škodu a úroky z prodlení v celkové výši 122 920 Kč dědičce po zůstavitelce vyplatila. Vyzvala následně žalovanou k regresní úhradě v téže výši, což však žalovaná odmítla s tím, že vznik škody nezavinila.
5. Soud prvního stupně věc po právní stránce zhodnotil tak, že nárok žalobkyně na regresní úhradu ve smyslu §16 OdpŠk není dán. Nebylo prokázáno, že by žalovaná soudní komisařka způsobila škodu, kterou žalobkyně nahradila dědičce zůstavitele. Zavinění žalované ve smyslu §18 OdpŠk nebylo prokázáno ani ve formě nevědomé nedbalosti. Podle soudu prvního stupně „vycházeje totiž ze stavu, který byl žalované jako soudní komisařce znám do dne, kdy předmětné věci byly z předmětného bytu vystěhovány, tedy ke dni 14. 11. 2001, nebylo lze spravedlivě po soudní komisařce požadovat, aby činila neodkladné úkony ve smyslu ust. §175e odst. 2 o. s. ř. …, když do uvedeného data shora neměla žádné indicie, z nichž by bylo možno dovozovat jiné hodnotnější movité věci, nežli osobní automobil …“. Žalovaná tedy nemohla vědět, že tím, že nezapečetí předmětný byt, může dojít ke vzniku škody, a proto její zavinění nelze spatřovat ani v rovině nevědomé nedbalosti. Pro absenci zavinění se soud prvního stupně nezabýval výší škody a příčinnou souvislostí.
6. Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně učinil správná skutková zjištění, která odvolací soud přejímá a na která odkazuje.
7. Odvolací soud dále uvedl, že soud prvního stupně věc správně posoudil podle ustanovení §16 a §18 OdpŠk. Odvolací soud má za to, že je na žalobkyni, aby prokázala, že k odcizení movitých věcí došlo po zahájení dědického řízení. Není totiž vyloučeno, že k odcizení věcí z bytu zůstavitelky došlo po smrti zůstavitelky ještě před zahájením dědického řízení (v době od 28. 9. 2001 do 24. 10. 2001). Klíče od bytu zůstavitelky mělo více lidí, jak vyplývá z obsahu dědického spisu, přinejmenším manželé D. a jejich dcera a PhDr. R.. Žalobkyně měla být tedy ze strany soudu prvního stupně poučena podle ustanovení §118a odst. 3 občanského soudního řádu, aby nabídla důkazy k prokázání tvrzení, že ke dni 24. 10. 2001, tj. ke dni zahájení dědického řízení, se předmětné věci nacházely v bytě zůstavitelky a že byly z bytu odcizeny po tomto datu. Jedná se o vadu řízení, kterou mohl odstranit odvolací soud tím, že by žalobkyni poučil sám. Žalobkyně se však nedostavila k jednání odvolacího soudu a souhlasila výslovně s jednáním v její nepřítomnosti, čímž se zbavila možnosti být poučena, což jde k její tíži. Žalobkyně tudíž neunesla důkazní břemeno, když neprokázala, že k odcizení věcí došlo až po zahájení dědického řízení.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně ve výrocích I a II dovoláním. V něm uvedla, že odvolací soud se „odchýlil od skutkového zjištění (byť zcela v rozporu se skutkovým stavem uvádí, že ‚přejímá‘ a ‚odkazuje‘ na skutková zjištění soudu prvního stupně …), která učinil soud prvního stupně, aniž by přitom důkazy sám zopakoval a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případné odlišné zhodnocení skutkového stavu“.
9. Uvedený postup odvolacího soudu je podle žalobkyně zcela v rozporu s „dlouhodobou a konstantní judikaturou publikovanou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vydanou dovolacím soudem ohledně výkladu §213 občanského soudního řádu (např. R 64/1966)“.
10. Podle žalobkyně odvolací soud závěry soudu prvního stupně zcela popřel. Soud prvního stupně jasně uvedl, že předmětné věci v bytě byly dne 14. 11. 2001 (tedy po zahájení dědického řízení). Odvolací soud přitom uvedl, že není vyloučeno, že k odcizení věcí z bytu zůstavitelky došlo ještě před zahájením dědického řízení, tj. v době od 28. 9. 2001 do 24. 10. 2001.
11. Rozhodnutí odvolacího soudu je podle žalobkyně rovněž nepřezkoumatelné, neboť odvolací soud se nevypořádal se všemi námitkami žalobkyně, a je i v rozporu s právem na spravedlivý proces.
12. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že skutkový stav byl dostatečně zjištěn a skýtal dostatečný podklad pro právní závěry, o které soudy obou stupňů opřely svá rozhodnutí. Podle žalované neexistuje otázka zásadního právního významu, která by měla být v rámci dovolacího řízení posuzována.
13. Vedlejší účastnice na straně žalované ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání považuje za nedůvodné. Žalobkyně podle ní neuvádí žádné skutečnosti mající vliv na věcnou správnost rozsudku odvolacího soudu. Vedlejší účastnice na straně žalované dále uvedla, že setrvává na svém stanovisku, že subjektivní odpovědnost žalované nelze shledat, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu a po porovnání postupu s obvyklým postupem a lhůtami, v jakých jsou dědické věci vyřizovány.
III. Formální náležitosti dovolání
14. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
15. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
IV. Přípustnost dovolání
16. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
17. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
18. Podle ustanovení §237 o. s. ř. je dovolání přípustné nejen pro řešení otázek hmotného práva, ale i pro řešení otázek procesněprávních. I procesní pochybení (nesprávné právní posouzení otázky procesního práva) může být dovolacím důvodem, a to i v případě, že je dovolání podáno proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5459/2014).
19. Podmínka přípustnosti zakotvená v §237 o. s. ř., že napadené rozhodnutí musí na vyřešení otázky procesního práva záviset, je v případě dovolání podaného proti rozhodnutí o věci samé naplněna tehdy, mohlo-li mít případně nesprávné řešení otázky procesního práva vliv na výsledné rozhodnutí ve věci. Nelze-li přitom dovodit, že by bylo rozhodnuto ve věci samé stejně (obsah výroku rozhodnutí by byl stejný), bez ohledu na to, jak byla procesní otázka vyložena, není možné ani vyloučit, že její výklad mohl mít vliv na věcnou správnost rozhodnutí ve věci samé a uvedená podmínka bude splněna (srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5459/2014).
20. Žalobkyně v dovolání vymezila jako dovolací důvod otázku, zda může odvolací soud dospět k jinému skutkovému zjištění, než jaké učinil soud prvního stupně, aniž by zopakoval dokazování (a v souladu s §241a odst. 2 o. s. ř. uvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání pro tuto otázku, srov. výše bod 9 a bod 15 odůvodnění).
21. Uvedená otázka může mít na správnost rozhodnutí ve věci samé vliv, neboť není vyloučeno, že by odvolací soud po zopakování dokazování dospěl k jiným skutkovým zjištěním, než jaká učinil bez zopakování dokazování, a že by tyto jiné skutkové závěry měly vliv i na právní posouzení věci. To znamená, že napadené rozhodnutí na vyřešení uvedené otázky závisí ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř.
22. Uvedenou otázku odvolací soud vyřešil odlišně, než jak ji řeší Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi, dovolání je proto pro řešení uvedené otázky přípustné.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
23. Podle ustanovení §213 odst. 1 a 2 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (odst. 1). Odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně (odst. 2).
24. I když ve smyslu ustanovení §213 odst. 1 o. s. ř. a ustálené judikatury soudů není odvolací soud vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně, neznamená to, že od skutkových zjištění, která soud prvního stupně čerpal z výpovědí účastníků řízení a svědků, listinných důkazů, popř. jiných důkazů, se může odvolací soud bez dalšího odchýlit. Postup odvolacího soudu, kdy se odchýlil od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, aniž však dokazování sám zopakoval, není v souladu se zásadami spravedlivého procesu, neboť tímto odňal dotčenému účastníkovi reálnou možnost jednat před soudem, spočívající v oprávnění právně a skutkově argumentovat, v důsledku čehož došlo k porušení jeho základního práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Chce-li se odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě v řízení provedených důkazů předloženými listinami, je nutno, aby tyto důkazy sám opakoval a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případné odlišné zhodnocení těchto důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 273/06, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 144/2007, nebo nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2002, sp. zn. II. ÚS 366/2000, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu č. 26 na s. 215).
25. Zásada vyjádřená v ustanovení §213 odst. 1 o. s. ř. neznamená – zejména s přihlédnutím k zásadě přímosti a ústnosti – že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění, jež soud prvního stupně čerpal z listinných důkazů. Ustanovení §213 o. s. ř. je procesním projevem stěžejního principu občanského soudního řízení, podle něhož soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav sice může doznat změn v důsledku odchylného hodnocení důkazů, které byly provedeny již soudem prvního stupně, je však nepřípustné, aby odvolací soud jinak hodnotil důkazy, které sám nezopakoval (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1966, sp. zn. 6 Cz 19/66, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 64/1966, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 372/2003).
26. V posuzované věci vyšel soud prvního stupně z toho, že: „dne 14. 11. 2001 vypravitel pohřbu pan D. nechal předmětný byt fakticky vyklidit vystěhováním vybavení předmětného bytu“.
27. Odvolací soud oproti tomu, aniž by prováděl dokazování, uvedl: „[n]ení totiž vyloučeno, že k odcizení věcí z bytu zůstavitelky došlo ještě před zahájením dědického řízení, tj. v době od smrti zůstavitelky, tj. v době od 28. 9. 2001 do 24. 10. 2001.“
28. Odvolací soud tedy zcela zjevně vycházel z odlišných skutkových zjištění, než soud prvního stupně, když uzavřel, že předmětné věci (vybavení bytu) mohly být z bytu zůstavitelky odcizeny v době od 28. 9. 2001 do 24. 10. 2001, zatímco soud prvního stupně vycházel ze skutečnosti, že předmětné věci se v bytě zůstavitelky nacházely až do dne 14. 11. 2001, kdy byly z bytu zůstavitelky vystěhovány. Učinil-li tak odvolací soud, aniž by zopakoval dokazování, je jeho posouzení otázky aplikace §213 o. s. ř. zjevně v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, uvedenou výše (odst. 25), a dovolání je proto důvodné.
29. Nejvyšší soud dále nepřehlédl, že soud prvního stupně se na některých místech odůvodnění svého rozhodnutí k otázce data vystěhování movitých věcí z bytu zůstavitelky vyslovuje rozporně. V závěru o skutkovém stavu věci uvedl, že vypravitel pohřbu nechal byt fakticky vyklidit dne 14. 11. 2001 (str. 6 rozsudku soudu prvního stupně). Z toho soud prvního stupně vycházel i při právním posouzení věci (str. 7 rozsudku soudu prvního stupně). Mezi skutkovými zjištěními však soud prvního stupně uvedl, že úředním záznamem ze dne 8. 6. 2004 ve spojení se zjednodušeným daňovým dokladem stěhovací firmy (č. l. 288 dědického spisu) je „prokázáno, že k vystěhování předmětných věcí … došlo nejpozději 14. 11. 2001“ (str. 3 – 4 rozsudku soudu prvního stupně). Bude na soudu prvního stupně, aby v dalším řízení popsaný rozpor v odůvodnění svého rozsudku odstranil.
30. Dalšími námitkami žalobkyně (že je napadený rozsudek odvolacího soudu nepřezkoumatelný a v rozporu s právem na spravedlivý proces, neboť odvolací soud se nevypořádal se všemi námitkami žalobkyně) se Nejvyšší soud nezabýval, neboť rozsudek odvolacího soudu (v rozsahu napadeném dovoláním) zrušil.
31. Nejvyšší soud nepřehlédl, že ačkoliv žalobkyně v řízení netvrdila všechny rozhodné skutečnosti, soud prvního stupně žalobkyni nevyzval, aby svá tvrzení doplnila. V dalším řízení je proto na soudu prvního stupně, aby žalobkyni podle ustanovení §118a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř. vyzval k doplnění tvrzení o tom, jakou konkrétní povinnost měla žalovaná porušit, na základě jakých skutečností jí tato povinnost vznikla, kdy a jaká škoda (na jakých konkrétních movitých věcech) vznikla a jak by splnění povinnosti žalovanou vzniku škody zabránilo (tj. zda je mezi porušením povinnosti žalovanou a vznikem škody příčinná souvislost), a k označení důkazů k prokázání uvedených tvrzení.
VI. Závěr
32. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu ve výrocích I a II podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože se důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení §243e odst. 2 o. s. ř. i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
33. Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozsudku vyslovenými.
34. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. června 2016
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu