ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.2533.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 2533/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka ve věci žalobkyně Trinitro Development, s.r.o. , identifikační číslo osoby 63983206, se sídlem v Praze 1, Washingtonova 1567/25, zastoupené JUDr. Ondřejem Vodákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Washingtonova 1567/25, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 22/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. prosince 2014, č. j. 11 Co 388/2014-143, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se na žalované domáhala zaplacení částky 340 839,10 Kč jako náhrady škod, jež jí měly vzniknout nesprávným úředním postupem soudního exekutora v exekučních řízeních nařízených Obvodním soudem pro Prahu 4 pod sp. zn. 68 Nc 756/2009, sp. zn. 68 Nc 904/2008 a sp. zn. 67 Nc 517/2008.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. května 2013, č. j. 15 C 22/2013-77, žalobu v plném rozsahu zamítl (výrok I), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. prosince 2014, č. j. 11 Co 388/2014-143, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Posuzované dovolání proti rozsudku odvolacího soudu neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobkyně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobkyně v dovolání nesouhlasila s právním posouzením věci odvolacím soudem, avšak v dovolání nevymezila konkrétní otázku (otázky) hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud podle ní „odchýlil od ustálené … rozhodovací praxe dovolacího soudu“.
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. prosince 2014, sp. zn. 29 Cdo 5230/2014, nebo obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání žalobkyně v dovolání (posouzeném z obsahového hlediska) v projednávané věci nedostála. Pouhá kritika právního posouzení věci odvolacím soudem ani citace (části) textu ustanovení §237 o. s. ř. k naplnění obligatorních náležitostí ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. nepostačují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. ledna 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, a ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Stejně tak skutečnost, že žalobkyně v dovolání odkazuje na několik rozhodnutí Nejvyššího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2012, sp. zn. 29 Cdo 998/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2014, sp. zn. 21 Cdo 3182/2014, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 3213/2009), nemůže vymezení konkrétní otázky (otázek) hmotného nebo procesního práva, jež by měla být dovolacím soudem řešena, nahradit.
Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. února 2015, sp. zn. II ÚS 2716/13).
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání v rozsahu, v němž směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 29. březen 2016
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu