ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.2872.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 2872/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce Ing. L. B. , zastoupeného Mgr. Václavem Jindrou, advokátem se sídlem v Praze 2, Balbínova 223/5, proti žalované České republice – Ministerstvu práce a sociálních věcí, se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu 1/376, o zaplacení 150 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 4/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 7. 2013, č. j. 72 Co 177/2013-380, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 7. 2013, č. j. 72 Co 177/2013-380, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. 3. 2013, č. j. 10 C 4/2012-338, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se v řízení domáhal částky 150 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Újma měla žalobci vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu Úřadu městské části Praha 15, odboru sociální péče, oddělení sociálně právní ochrany dětí (dále také jen „OSPOD“). Žalobce se dne 19. 8. 2009 obrátil na OSPOD, aby mu poskytl pomoc při výchově nezletilé dcery. Podle jeho tvrzení mu však OSPOD řádnou pomoc neposkytl, v době od 19. 8. 2009 do 31. 5. 2011 nevydal žádné rozhodnutí, ani zamítavé rozhodnutí s řádným odůvodněním. V důsledku selhání státu a jeho orgánů mělo na straně žalobce dojít ke vzniku újmy spočívající ve zhoršení vztahu mezi žalobcem a jeho nezletilou dcerou - slovy žalobce se „z milující a milované dcery“ stalo „bezcitné a krutě nelidské monstrum“. Došlo k hrubému zásahu do rodinného života, založeného na pevné citové vazbě mezi rodičem a jeho dítětem.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 1. 3. 2013, č. j. 10 C 4/2012-338, uložil žalované povinnost uhradit žalobci částku 10 000 Kč (výrok I), co do částky 140 000 Kč žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II o věci samé a ve výroku III o náhradě nákladů řízení potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
4. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. Žalobce se dne 19. 8. 2009 obrátil na OSPOD s tím, že v jeho soužití s manželkou trvají zhruba rok konflikty. Manželka žalobce obviňuje z mimomanželského vztahu a na svou stranu „stáhla“ obě dcery, které se žalobcem velmi málo komunikují, nezletilá dcera žalobce neposlouchá, nemá u ní žádnou autoritu, nerespektuje ho jako otce. Žalobce byl ze strany OSPOD poučen a byl mu předán vzor návrhu na úpravu poměrů k nezletilé dceři. Správní řízení v tento den ani nikdy poté v rozhodném období (do 31. 5. 2011) nebylo zahájeno. Městská část Praha 15 byla ustanovena opatrovníkem nezletilé dcery žalobce v řízení o úpravě poměrů, vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 10. Ze znaleckých posudků provedených v soudním řízení vyplynulo, že konfliktní komunikace mezi rodiči zatěžuje nezletilou dceru. Proto dne 14. 4. 2010 při jednání soudu OSPOD navrhl, aby rodičům nezletilé byla nařízena povinnost docházet do rodinného centra v Motole. Žalobce se proti rozsudku, kterým byla mj. rodičům uvedená povinnost uložena, odvolal. Při jednání odvolacího soudu OSPOD uvedl, že rodinná terapie v rodinném centru v Motole prakticky nefunguje, takže rozhodnutí soudu by bylo nevykonatelné. Dne 16. 7. 2010 se žalobce opět obrátil na OSPOD se žádostí o pomoc při výchově nezletilé dcery, kterou odůvodnil tím, že se dcera ocitla v závadném prostředí, kde její matka s dědečkem vyvolávají hádky a rvačky se žalobcem, matka dceru navádí proti žalobci a brání mu ve výkonu rodičovské odpovědnosti. Rodiče se následně dne 13. 9. 2010 na předvolání dostavili k OSPOD, kde jim bylo doporučeno, aby společně navštívili poradnu pro manželství, rodinu a mezilidské vztahy. Dne 4. 11. 2010 se žalobce obrátil e-mailem na OSPOD s tím, že doporučená zařízení se danou problematikou nezabývají, a požádal o další pomoc. Na e-mail OSPOD nereagoval, žalobce stejnou žádost adresoval OSPOD dopisem ze dne 1. 12. 2010, na kterou OSPOD reagoval dopisem ze dne 5. 1. 2011, kterým žalobci sdělil, že místně příslušným úřadem je dle místa trvalého pobytu nezletilé Úřad městské části Brno – Slatina. Dne 22. 12. 2010 podal žalobce u Magistrátu hlavního města Prahy stížnost na nečinnost OSPOD. Stížnost byla vyhodnocena jako částečně oprávněná, neboť OSPOD celou věc pouze monitoroval, měl však hned na začátku dát rodičům veškeré informace o možné pomoci a rodičovských kompetencích. V únoru 2011 podal žalobce žalobu na stanovení povinnosti matce podávat žalobci informace o nezletilé. Dne 16. 2. 2011 proběhla u OSPOD schůzka, na které bylo žalobci sděleno, že pracovnice OSPOD obešle písemně oba rodiče s doporučením, do jaké poradny se mají dostavit, včetně uvedení data první návštěvy, že kontakt rodičů i nezletilé s poradnou bude osobně sledovat a pokud její doporučení nebude akceptováno, bude nucena zasáhnout v souladu s ustanovením §12 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí (uložit rodičům povinnost využít odbornou poradenskou činnost). Dne 1. 3. 2011 však žalobce oznámil OSPOD, že dohodnutou rodinnou terapii shledává nadbytečnou až kontraproduktivní. Stejný postoj žalobce zaujal dne 2. 3. 2011 při jednání Obvodního soudu pro Prahu 10. OSPOD žalobci dopisem ze dne 16. 3. 2011 sdělil, že žalobce „nedodržel závěry jednání ze dne 16. 2. 2011“, že ve stávajícím bydlišti nezletilé bylo provedeno šetření a nebyly zjištěny žádné závady, a že OSPOD vyčerpal veškeré možnosti, jak požadavkům žalobce vyhovět, doporučuje proto žalobci vyčkat na jednání soudu. Při jednání před Obvodním soudem pro Prahu 10 dne 2. 3. 2011 OSPOD jako opatrovník nezletilé uvedl, že rodičům doporučuje domluvit se tak, aby soud nařídil účast na rodinné mediaci ve specializovaném zařízení Magdala. Stížností ze dne 22. 3. 2011 si žalobce opět stěžoval na činnost OSPOD u Magistrátu hlavního města Prahy. Magistrát odpověděl dopisem, že vzhledem k tomu, že žalobce odmítl rodinnou terapii, bylo by kontraproduktivní OSPOD vyzývat, aby konal. Dne 31. 12. 2012 podal žalobce žalobu na popření otcovství.
5. Soud prvního stupně věc po právní stránce posoudil tak, že OSPOD se dopustil nesprávného úředního postupu, když se při prvním kontaktu se žalobcem „omezil pouze na jediný druh poradenské činnosti, a to předání vzoru návrhu na zahájení soudního řízení“. Tímto postupem pouze přenesl veškerou svou povinnost chránit práva dítěte na soud a zcela se vyhnul své povinnosti působit směrem k obnovení narušených funkcí rodiny (§1 odst. 1 písm. c/ zákona o sociálně-právní ochraně dětí). Nesprávného úředního postupu se OSPOD dopustil i v dalších případech. Pracovnice OSPOD na schůzce s rodiči dne 16. 2. 2011 uvedla, že pokud rodiče nezletilé nebudou akceptovat doporučení OSPOD, bude nucena zasáhnout podle ustanovení §12 zákona o sociálně-právní ochraně dětí (uložit rodičům povinnost využít odbornou poradenskou pomoc), avšak následně nezasáhla. OSPOD dále soudu nenavrhl, aby uložil rodičům povinnost docházet na rodinnou mediaci do zařízení Magdala, pouze doporučil rodičům, aby se tak dohodli.
6. Soud prvního stupně se dále zabýval otázkou, zda žalobci „uvedeným nesprávným úředním postupem vznikla nemajetková újma“ a jaké zadostiučinění má být žalobci poskytnuto. Dospěl k závěru, že nemajetková újma žalobci vznikla „tím, že bylo porušeno jeho právo na rodinný život a právo na poskytnutí odborné pomoci ze strany státu“. Vzhledem k tomu, že k porušení práva došlo v tak citlivé oblasti, není pouhé konstatování porušení práva dostatečným zadostiučiněním za nemajetkovou újmu, proto soud přiznal žalobci zadostiučinění v penězích. Při rozhodování o výši peněžitého zadostiučinění přihlédl soud k tomu, že vztahy mezi žalobcem a jeho nezletilou dcerou se od 19. 8. 2009 „zřejmě do určité míry zhoršily“, není však jasné, jaký podíl na tomto zhoršení měly orgány státu a jaký podíl na něm měl žalobce. Již před tímto datem nebyly vztahy mezi žalobcem a dcerou ideální, proto se žalobce na OSPOD obrátil. Soud uvedl, že i po 19. 8. 2009 „si žalobce zájem dcery spíše vynucoval, a navíc neobratným způsobem“. Ani veškerá opatření, která mohl OSPOD učinit, nikdy nemohou zaručit úspěch, tzn. docílit toho, aby mělo dítě rodiče rádo, ctilo ho a mělo zájem se s ním stýkat. Za výsledek tedy stát odpovědný není. V daném případě však stát nevyužil veškerých svých oprávnění, aby stabilizoval vztahy mezi žalobcem a nezletilou dcerou. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že přiměřeným zadostiučiněním za nemajetkovou újmu je částka 10 000 Kč.
7. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci, na které odkázal. Souhlasil s názorem soudu prvního stupně, že žalobci při jednotlivých kontaktech s OSPOD nebyla vždy poskytnuta včasná a účinná pomoc. Zájem žalobce na výchově jeho dcery je důležitou oblastí žalobcova života, právům rodičů a dítěte státní moc poskytuje ochranu (čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod). Při určení výše zadostiučinění soud prvního stupně správně zohlednil skutečnost, že vztah žalobce a jeho dcery byl dlouhodobě narušen vlivem konfliktního vztahu rodičů nezletilé, kteří procházeli rozvodovým řízením. Žalobce při jednání s orgány řešícími možnosti úpravy žalobcových vztahů s nezletilou dcerou vykazoval nejednotný postoj k nabízeným řešením, např. tím, že slíbil svoji účast na konkrétní rodinné terapii, kterou následně bez objektivního důvodu odmítl. Odvolací soud přihlédl rovněž k opakovaným negativním projevům žalobce proti matce nezletilé a následně i proti samotné nezletilé dceři, které řešení vzniklé rodinné situace podstatně znesnadňovaly. Přiměřeným zadostiučiněním je vzhledem ke všem okolnostem případu částka 10 000 Kč.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu dovoláním, při jehož podání nebyl zastoupen advokátem, a požádal, aby mu byl zástupce pro dovolací řízení ustanoven. Usnesením soudu prvního stupně ze dne 7. 3. 2014, č. j. 10 C 4/2012-441, které nabylo právní moci dne 5. 4. 2014, byl žalobci ustanoven pro dovolací řízení advokát, který podal jménem žalobce řádné dovolání. V něm uplatnil následující dovolací důvody:
9. Napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť soud prvního stupně i odvolací soud přiznaly žalobci částku 10 000 Kč, aniž by jasně zdůvodnily, jak k této částce dospěly. Soudy neuvedly, z jaké základní částky vyšly a jakou její část považují za oprávněně požadovanou, vyjmenovaly pouze důvody pro snížení zadostiučinění.
10. Judikaturou nikdy nebylo řešeno, jaká je akceptovatelná výše zadostiučinění v případě nevratně poškozeného vztahu otce a dítěte. Soudy částku 10 000 Kč stanovily podle názoru žalobce jen odhadem. Ke stanovení výše zadostiučinění žalobce uvádí několik možných způsobů jeho výpočtu. Zadostiučinění za nemajetkovou újmu spočívající ve zkaženém vztahu otce s jeho dítětem by podle něj mělo činit cca polovinu „hodnoty lidského života“, která byla v judikatuře stanovena na několik milionů korun. Při úvahách o výši újmy je možné vyjít rovněž z materiálních výdajů na dítě, které v rámci života činí dva až tři miliony korun. Další možností, jak zkažený vztah ohodnotit, je analogie s nepřiměřenou délkou soudního řízení. Průměrná náhrada za jeden rok nepřiměřené délky řízení je podle judikatury 15 000 Kč až 20 000 Kč. Náhrada újmy by měla být poskytnuta minimálně za dobu od porušení povinnosti orgánu státu do konce života otce, kdy průměrná doba dožití v České republice je 77 let, jedná se proto o dobu 25 let. Lze provést součin doby 25 let a částky 15 000 Kč až 20 000 Kč a dospět k zadostiučinění ve výši 375 000 Kč až 500 000 Kč.
11. Žalobce nesouhlasí s tím, že se podílel na zhoršení vztahu se svou dcerou. Nebyl tím, kdo podal návrh na rozvod, neměl tedy podíl na rozvratu manželství. Odvolání proti rozhodnutí soudu o péči o dítě, které ukládalo rodičům povinnost společné terapie, podal proto, že rozhodnutí nebylo vykonatelné a trpělo proto vadami. Pokud si žalobce neobratně vynucoval zájem své dcery, nelze se tomu divit, neboť matka dceru proti němu štvala, OSPOD mu neposkytl pomoc a žalobce neměl jinou možnost, jak se k dceři snažit dostat.
12. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že soudy rozhodly správně. Úlohou OSPOD je chránit zájmy nezletilého dítěte, nikoliv otce, který svým jednáním zavdává příčiny odmítavého jednání dcery. Žalobce si neuvědomuje a nechce si uvědomit, že na vině je selhání rodičovské výchovy z jeho strany. Žalovaná považovala částku 10 000 Kč už při jednání před soudem prvního stupně za nepřiměřeně vysokou.
III. Formální náležitosti dovolání
13. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
14. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
15. Nejvyšší soud podotýká, že nepřihlížel k argumentaci žalobce v podání ze dne 27. 10. 2013, neboť toto podání žalobce učinil, aniž by byl zastoupen advokátem, v rozporu s účelem a smyslem požadavku povinného zastoupení dovolatele v dovolacím řízení (srov. §241 odst. 1 o. s. ř. a §241a odst. 5 o. s. ř.).
IV. Přípustnost dovolání
16. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
17. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
18. Dovolání je přípustné pro řešení otázky, jakým způsobem mají soudy postupovat při stanovení zadostiučinění za újmu vzniklou žalobci zhoršením vztahu mezi žalobcem a jeho nezletilou dcerou. Při jejím řešení postupoval odvolací soud jiným způsobem, než jaký později dovodil Nejvyšší soud ve své judikatuře.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
19. Podle §31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odstavec 2).
20. Nejvyšší soud se již ve své judikatuře vyjádřil k otázce, jakým způsobem lze stanovit výši přiměřeného zadostiučinění podle ustanovení §31a odst. 2 OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněný pod číslem 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
21. Podle uvedeného rozsudku musí výše zadostiučinění odpovídat výši zadostiučinění přiznaného v případech, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují; významnější odchylka je možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna.
22. Nelze-li nalézt takový případ, který by se v podstatných znacích shodoval s projednávanou věcí, je třeba provést srovnání s jinými případy náhrad nemajetkové újmy (např. z titulu odpovědnosti státu za nezákonné omezení osobní svobody, nepřiměřenou délku řízení, náhrady nemajetkové újmy na zdraví ve formě bolestného nebo ztížení společenského uplatnění, újmy na osobnostních právech v rámci ochrany osobnosti, újmy z titulu porušení zákazu diskriminace podle obecné úpravy i v pracovněprávních vztazích apod.). Soud přitom neopomene uvést podstatné společné a rozdílné znaky a v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlit, jakým způsobem se tyto společné a rozdílné znaky promítly do výše stanoveného zadostiučinění, tj. z jakého důvodu je přiznané zadostiučinění přiměřené ve srovnání s jiným zadostiučiněním přiznaným z jiného právního důvodu.
23. Není-li možné postupovat ani podle jiného případu náhrady nemajetkové újmy, je třeba stanovit přiměřené zadostiučinění v takové výši, která bude odpovídat ekonomické realitě České republiky a tomu, co by obecně bylo vnímáno jako spravedlivé (např. s ohledem na cenovou úroveň nebo výši průměrné mzdy).
24. Odvolacímu soudu je v nyní posuzovaném případě nutno vytknout, že neprovedl ani jedno z výše uvedených srovnání, a ani nevedl účastníky řízení k tomu, aby předložili argumenty týkající se výše přiměřeného zadostiučinění a jejího zdůvodnění. Zvolil tedy jiné řešení, než jakého bylo později dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, dovolání je proto důvodné.
25. Vzhledem k tomu, že se v posuzovaném případě jedná o věc, ve které z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky (§153 o. s. ř.), není dovolací soud vázán rozsahem dovolacích návrhů (§242 odst. 2 písm. d/ o. s. ř.). Dovolací soud proto může změnit nebo zrušit rozhodnutí odvolacího soudu i v širším rozsahu, než bylo dovoláním napadeno (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014, uveřejněný pod číslem 37/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
26. K tomu přistoupil Nejvyšší soud i v nyní posuzovaném případě, neboť odvolací soud postupoval při určení výše přiměřeného zadostiučinění v rozporu s judikaturou, a není zřejmé, zda při správném postupu nedospěje k závěru, že výše přiměřeného zadostiučinění je nižší než dosud žalobci přiznaných 10 000 Kč, popř. že je na místě poskytnout žalobci odškodnění v jiné formě, např. konstatováním porušení jeho práva.
27. V dalším řízení soudy nepřehlédnou, že v případě realizace práva rodiče a dítěte na rodinný život není stát odpovědný za výsledek, tedy za to, zda se vztah rodiče a dítěte zlepšil nebo zhoršil, ale podstatné je, zda stát dostál svému závazku náležité péče (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4091/2011, uveřejněný pod číslem 49/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V případě, že stát uvedenému závazku nedostál a dopustil se nesprávného úředního postupu, je třeba zkoumat, zda skutečně došlo ke vzniku újmy, a zda je tato újma v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem. Zadostiučinění podle zákona č. 82/1998 Sb. totiž není trestem za nesprávný úřední postup. Je poskytováno proto, aby odčinilo případnou nemajetkovou újmu, která v důsledku nesprávného úředního postupu vznikla poškozenému. Zadostiučinění se tedy neposkytuje automaticky vždy, když je zjištěn nesprávný úřední postup na straně státu, ale pouze tehdy, pokud poškozený prokáže, že mu v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem vznikla nemajetková újma (v případě žalobce musí být prokázáno, že nebýt nesprávného úředního postupu, ke vzniku újmy by nedošlo, respektive by k ní došlo v jiném rozsahu). Vznik nemajetkové újmy ani existence příčinné souvislosti se přitom nepresumuje (kromě případů porušení práva na přiměřenou délku řízení, u kterého se vychází z vyvratitelné domněnky vzniku nemajetkové újmy, srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část V). Zkoumáním příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem újmy (otázkou, zda by správný postup OSPOD mohl v posuzovaném případě vzniku škody zabránit) se však v dosavadním řízení odvolací soud (ani soud prvního stupně) nezabýval. V případě, že by soudy existenci příčinné souvislosti v dalším řízení dovodily, budou se zabývat otázkou, do jaké míry se na vzniku újmy podílel sám žalobce (§441 obč. zák.).
28. Dalšími námitkami žalobce (zda měl žalobce podíl na rozvratu manželství, z jakého důvodu podal žalobce odvolání proti rozhodnutí soudu o péči o dítě, které ukládalo rodičům povinnost společné terapie, zda si žalobce neobratně vynucoval zájem nezletilé dcery) se Nejvyšší soud nezabýval, neboť jejich řešení dovolacím soudem je v této fázi řízení předčasné.
29. Nejvyšší soud dodává, že napadený rozsudek odvolacího soudu nelze považovat za nepřezkoumatelný, jak namítá žalobce v dovolání, neboť odvolací soud dostatečně vysvětlil, jakým způsobem se žalobce podílel na vzniku újmy. Měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání - na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně pak lze říci, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání - na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V projednávané věci je přitom z obsahu dovolání patrno, že žalobci bylo zřejmé, jak odvolací soud rozhodl a proč potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně (v části, kterou byla žaloba zamítnuta, a ve výroku o náhradě nákladů řízení).
VI. Závěr
30. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože se důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení §243e odst. 2 o. s. ř. i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
31. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. června 2016
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu