ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.3068.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 3068/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobce GEOSAN GROUP a. s. , se sídlem v Kolíně III., U Nemocnice 430, identifikační číslo osoby 281 69 522, zastoupeného Mgr. MUDr. Danielem Mališem LL.M., advokátem Mališ, Nevrkla, Legal, advokátní kancelář, s. r. o., se sídlem v Praze 2, Na Rybníčku 1329/5, proti žalovaným 1) J. T., 2) L. T. , 3) JTH Rent s. r. o. , se sídlem v Teplicích, Krupská 33/20, identifikační číslo osoby 254 27 121, a 4) Raiffeisenlandesbank Oberősterreich Aktiengesellschaft , se sídlem Europlatz 1a, Linz, Rakousko, zapsané ve firemním rejstříku pod značkou FN 247579m, zastoupených JUDr. Pavlem Dejlem, LL.M., Ph.D., Kocián Šolc Balaštík, advokátní kancelář, s. r. o., se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24, o určení vlastnického práva a neexistence zástavního práva, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 20 C 153/2012, o dovolání žalovaných proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. prosince 2015, č. j. 11 Co 455/2014-530 a č. j. 11 Co 456/2014-530, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. prosince 2015, č. j. 11 Co 454/2014-530 a č. j. 11 Co 456/2014-530, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Teplicích (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. května 2014, č. j. 20 C 153/2012-431, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že vlastníky označených nemovitostí jsou žalovaní 1) a 2), „když tyto spadají do jejich společného jmění manželů.“ Dále zamítl žalobu o určení, že žalovaní 1) a 2) jsou vlastníky označeného územního rozhodnutí Magistrátu města Teplice a certifikátu označeného autorizovaného inspektora. Rovněž zamítl žalobu, že neexistují zástavní práva s vymezeným obsahem a podle právních titulů k vymezenému nemovitému majetku, a konečně rozhodl o náhradě nákladů řízení. Usnesením ze dne 17. června 2014, č. j. 20 C 153/2012-439, pak okresní soud uložil žalobci povinnost, aby nahradil žalovaným uvedené náklady řízení. Soud prvního stupně předmětné žaloby zamítl pro absenci naléhavého právního zájmu žalobce ve smyslu §80 o. s. ř., neboť v řízení nebylo prokázáno, že žalobce nemá proti žalovanému 1), ani pro žalované 2) žádnou vykonatelnou pohledávku.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem (dále již „odvolací soud“) v záhlaví označeným usnesením zrušil předmětný rozsudek i výše označené usnesení soudu prvního stupně.
Odvolací soud přihlédl k tomu, že žalobce svůj naléhavý právní zájem na požadovaném určení odůvodnil tím, že se tímto postupem snaží ochránit své právní postavení, neboť majetkoprávními úkony žalovaných je znemožněno vymožení jeho pohledávky za žalovaným 1) ve výši 34.500.000,- Kč s příslušenstvím, vzniklé z titulu jeho smluvního ručení za závazky společnosti Betonstav PSV s. r. o. Pohledávka žalobce za společností Betonstav PSV s. r. o. je vykonatelná, avšak tato společnost objektivně není schopna ji splnit, když na její majetek byl prohlášen konkurs. Jedinou zbývající možností jak vymoci tuto pohledávku, je její vymáhání po žalovaném 1) jako ručiteli. Žalovaný 1) však takové vymožení maří, když nemovitosti a další majetkové hodnoty vložil ze společného jmění svého a žalované 2) do základního kapitálu žalovaného 3), společnosti jimi 100 % vlastněné a ovládané. Převod majetku žalovaných 1) a 2) ve prospěch žalovaného 3) je podle žalobce absolutně neplatný ve smyslu §39 obč. zák., neboť byl učiněn v úmyslu zkrátit možnost uspokojení žalobce. Druhý důvod neplatnosti těchto majetkových převodů vyplývá z toho, že do základního kapitálu žalovaného 3) nebyly ve skutečnosti vkládány jednotlivé majetkové hodnoty, ale celý podnik. Jednalo se o předstíraný (zastřený) právní úkon, který je neplatný podle §41a odst. 2 obč. zák., neboť pro vložení podniku coby nepeněžitého vkladu nebyly splněny zákonem požadované náležitost. Žalovaný 3) nabyté nemovitosti zatížil zástavním právem ve prospěch žalované 4). Zástavní právo nemohlo vzniknout, neboť žalovaný 3) se nestal vlastníkem předmětných nemovitostí a nemohl je platně zatížit; kromě toho jsou obě zástavní smlouvy neplatné pro neurčitost zajišťovaní pohledávky.
Odvolací soud uzavřel, že je sice pravdou, že v době rozhodování soudu prvního stupně (i odvolacího soudu) tvrzená pohledávka žalobce za žalovaným 1) z titulu jeho ručitelského závazku nebyla dosud vykonatelná, ovšem je zjištěno, že žalobce se domáhá přiznání této pohledávky vůči žalovanému 1) v řízení vedeném u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 127 C 228/2012. Soud prvního stupně proto pochybil, když si závěr o existenci ručitelského závazku učinil v tomto řízení a nezvážil, zda nebyl dán důvod k přerušení předmětného řízení o určení vlastnického práva podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., jehož smyslem je zajistit hospodárnost řízení. Odvolací soud pak z důvodů dále ve svém rozhodnutí vyložených přistoupil k vydání kasačního rozhodnutí a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podali žalovaní (dále též „dovolatelé“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž uplatňují dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. a přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. spatřují mj. v tom, že při řešení právní otázky existence naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“). Dovolatelé ve svém dovolání obšírně právně argumentují, přičemž poukazují i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2005, sp. zn. 30 Cdo 1943/2004, obsahující právní názor odlišný od právního názoru, který v napadeném rozhodnutí zaujal odvolací soud. Závěrem dovolatelé navrhují, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém písemném vyjádření k dovolání (ve stručnosti shrnuto) odmítl uplatněnou dovolací argumentaci dovolatelů. Zdůraznil, že dovolateli citovaná judikatura není ustálená. Na podporu svého tvrzení poukázal mj. na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 32 Odo 425/2004. Navrhl, aby dovolání žalovaných bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání žalovaných je – jak bude rozvedeno níže – přípustné ve smyslu §237 o. s. ř. a je i důvodné.
Dovolatelé správně poukazují na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2005, sp. zn. 30 Cdo 1943/2004 [který byl publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 78/2006 (dále též „R 78/2006“), takže vyjadřuje většinový názor občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz ], v němž dovolací soud vyložil a odůvodnil právní názor, že věřitel nemá naléhavý právní zájem na určení, že ručitel je vlastníkem nemovitostí, ohledně nichž je tvrzeno, že ručitelem byly převedeny neplatným právním úkonem na třetí osobu, jestliže vůči věřiteli nemá ke dni rozhodování svou vykonatelnou pohledávku.
Sluší se ovšem na adresu odvolacího soudu, který ve velmi podrobném a logicky zdůvodněném rozhodnutí vyložil předmětný právní názor vztahující se k aplikaci §80 o. s. ř. v poměrech daného případu, uvést, že obdobná právní optika byla užita např. i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2005, sp. zn. 32 Odo 425/2004. V této dovolacím soudem řešené věci žalobkyně dovozovala naléhavý právní zájem na určení, že první žalovaný je vlastníkem předmětných nemovitostí z toho, že takové soudní rozhodnutí jí umožní vést v budoucnu výkon rozhodnutí prodejem těchto nemovitostí k úhradě svých pohledávek, jež má za označenou dlužnicí a za jejichž uspokojení první žalovaný ručí. Dovolací soud k tomu vyložil, že sama okolnost, že žalobce nedisponuje vykonatelnou pohledávkou, nemá pro posouzení otázky existence naléhavého právního zájmu rozhodující význam. Postačí osvědčit pohledávku, jejíž uspokojení by mohlo být v případě, že by vlastnické právo tohoto žalovaného nebylo určeno, ohroženo, resp. znemožněno.
Nicméně jestliže za ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu je třeba považovat rozhodnutí dovolacího soudu, které obsahuje předmětný právní názor na řešení příslušné právní otázky, a jež bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2016, sp. zn. 30 Cdo 1072/2016), pak lze přisvědčit uplatněné dovolací argumentaci žalovaných, kteří (primárně) poukazují na rozhodnutí R 78/2006 a v něm (shora již vyložený) právní názor k otázce aplikace §80 o. s. ř. (v tomto případě ve vztahu k ručiteli žalobce).
Ostatně správnost právního závěru v R 78/2006 byla potvrzena rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014 (který byl rovněž publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a to pod číslem 107/2014); v tomto rozhodnutí dovolací soud judikoval, že „Jestliže ke dni vydání rozhodnutí o určovací žalobě ve smyslu §80 o. s. ř. nemá žalobce na požadovaném určení naléhavý právní zájem, je to vždy důvodem k zamítnutí určovací žaloby (s tím, že žalobci nic nebrání v tom, aby žalobu znovu podal v době, kdy naléhavý právní zájem na takovém určení získá /změní-li se poměry, za nichž soud určovací žalobu zamítl/). To platí i tehdy, probíhá- li v době rozhodování o určovací žalobě jiné řízení, jehož výsledek by mohl založit změnu poměrů co do úsudku o (ne)existenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení.“
Neboť již z uvedeného důvodu napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemůže obstát, Nejvyšší soud jej ve smyslu §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc podle odst. 2 téhož par. vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, v němž odvolací soud bude vycházet z vyloženého právního názoru dovolacího soudu, přičemž případně (podle nastanuvší procesní situace) zohlední právní argumentaci žalovaných, která tímto rozhodnutí dovolacího soudu nebyla konzumována.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. prosince 2016
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu