ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.3168.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 3168/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka ve věci žalobce Ing. L. B. , zastoupeného JUDr. Tomášem Bělohlávkem, advokátem se sídlem v Praze 7, Kostelní 6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 2 570 924 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 198/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2015, č. j. 22 Co 406/2014-124, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 20. 8. 2014, č. j. 22 C 198/2012-94, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 2 570 924 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Žalované částky se žalobce domáhal jako náhrady škody a nemajetkové újmy způsobené demolicí jeho obydlí, domu na adrese P. (dále jen „předmětný dům“), k níž mělo dojít v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 7 C 243/2010 (dále jen „posuzované řízení“).
Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Žalobce v posuzovaném řízení tvrdil, že J. P. neoprávněně užívá předmětný dům, přičemž požadoval, aby soud J. P. uložil povinnost obydlí opustit a aby mu bylo zakázáno do tohoto obydlí vstupovat. Posuzované řízení bylo zahájeno 3. 8. 2010. Z obsahu spisu v posuzovaném řízení odvolací soud zjistil, že předmětný dům patřil vnučce žalobce a že dne 9. 5. 2011 manželka žalobce nechala předmětný dům zdemolovat. V posuzovaném řízení bylo soudem prvního stupně rozhodnuto dne 11. 1. 2012, přičemž v rozsahu žalobního návrhu na opuštění obydlí bylo řízení pro zpětvzetí zastaveno, v rozsahu žalobního návrhu na zákaz vstupu byla žaloba zamítnuta z důvodu, že předmětný dům již nestojí. Podáním ze dne 10. 2. 2012 vzal žalobce žalobu zpět i ve zbývajícím rozsahu, s čímž žalovaný nesouhlasil. V odvolacím řízení bylo usnesením ze dne 11. 4. 2013 řízení zastaveno v plném rozsahu. Posuzované řízení bylo pravomocně skončeno dne 17. 2. 2014. Žalobce napadl rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení dovoláním, o němž ke dni rozhodování odvolacího soudu v tomto řízení nebylo rozhodnuto. Po právní stránce odvolací soud uvedl, že žaloba vychází z premisy, že rozhodnutí soudu v posuzovaném řízení v přiměřené lhůtě (včas) znamená rozhodnutí nejpozději do 9. 5. 2011 (počátek demolice předmětného domu). Pozdější rozhodnutí žalobce považuje za nesprávný úřední postup. Mezi podáním žaloby a rozhodným dnem uplynulo 9 měsíců a 6 dnů. Taková délka řízení není nepřiměřenou. Byl-li předmětný dům zdemolován dne 9. 5. 2011, pak tato demolice (ať již ji provedl J. P. či nikoli) není příčinou nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce posuzovaného řízení, neboť zde žádný nesprávný úřední postup není. Na tom nic nemění, že mezi podáním žaloby a výzvou žalovanému J. P. k vyjádření k žalobě uplynulo pět měsíců. Jelikož soud prvního stupně v posuzovaném řízení rozhodl v lednu 2012, nebylo by v květnu 2011 rozhodnuto ani bez uvedených pěti měsíců. Měl-li žalobce za to, že je zde naléhavá potřeba zatímní úpravy poměrů mezi ním a J. P., mohl navrhnout nařízení předběžného opatření. Očekávání žalobce, že by posuzované řízení mohlo být ukončeno (natož pravomocně a vykonatelně) do devíti měsíců od podání žaloby, není ani legitimní ani reálné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež však Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v §237 o. s. ř.
Dovolatel v dovolání formuloval mimo jiné otázku, zda odvolací soud má při posuzování nesprávného úředního postupu spočívajícího v tvrzené nepřiměřené délce soudního řízení vždy posuzovat celou délku řízení, nebo zda postačuje posoudit délku do data označeného z nějaké důvodu žalobcem jakožto data relevantního.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1549/2013, uvedl: „[Z]atímco při posuzování nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, která představuje nesprávný úřední postup ve smyslu §13 odst. 1 věta druhá a třetí zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb. (dále jen OdpŠk), se na řízení hledí jako celek, tj. celková délka řízení (§31a odst. 3 písm. a/ OdpŠk) se nahlíží optikou kritérií uvedených v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk se závěrem o její přiměřenosti či nepřiměřenosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, dostupný veřejnosti na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ), aniž by se určovalo, do jaké doby byla ještě délka řízení přiměřená a od kdy již přiměřenou být přestala. V případě tvrzené škody spočívající ve ztrátě pohledávky jako důsledku nepřiměřené délky řízení je třeba dobu, ve které řízení mohlo a mělo proběhnout, určit. Bez tohoto určení totiž není možné stanovit, ke kterému okamžiku má poškozený vázat svá tvrzení o tom, že měl vůči dlužníku pohledávku, již mohl reálně vymoci, pokud by řízení proběhlo bez průtahů. Proto v případě takového nároku na náhradu škody spočívá nesprávný úřední postup (§13 odst. 1 věta první OdpŠk) nikoli v nepřiměřené délce řízení jako celku, ale v průtazích v řízení, tj. v nečinnosti na straně soudu. Z uvedeného vyplývá, že pro zjištění, zda stát odpovídá za poškozeným tvrzenou škodu spočívající ve ztrátě pohledávky v důsledku průtahů v řízení, je třeba odečíst relevantní období nečinnosti soudu od celkové délky řízení a takto stanovit, v jaké době mohlo reálně ke skončení řízení dojít. I zde však platí, že se zohledňují jen taková období nečinnosti soudu, která neodpovídají běžnému průběhu soudního řízení a péči, jíž je soud povinen za účelem rychlé a účinné ochrany práv věci věnovat. Nelze mechanicky odečítat jednotlivé dny, které mezi úkony soudu ve věci uběhly.“
V tomto řízení sice nejde o škodu spočívající ve ztrátě pohledávky, ale o škodu spočívající v demolici domu a s tím související nemajetkovou újmu. I v případě této škody (újmy) však nesprávný úřední postup nemůže spočívat v nepřiměřené délce řízení jako celku, ale v průtazích řízení, tj. v nečinnosti na straně soudu. Odvolací soud tudíž postupoval správně, pokud zjišťoval délku, v níž řízení mělo a mohlo proběhnout bez průtahů, pro určení, zda zjištěný průtah v řízení mohl být příčinou tvrzené škody (újmy).
Dalšími dovolatelem vymezenými otázkami se dovolací soud již nezabýval. Jestliže obstál hlavní důvod, pro nějž odvolací soud nároku žalobce nevyhověl, nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobce nijak projevit. Tato skutečnost činí dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. 3. 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu