ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.3199.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 3199/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobce M. P. , právně zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, za kterou jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o 250 000Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4, pod sp. zn. 40 C 123/2015, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2016, č. j. 55 Co 155/2016-77, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se podanou žalobou domáhá po žalované náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 6 T 5/2005 (dále jen „posuzované řízení“). Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 2. 3. 2016, č. j. 40 C 123/2015-66, vyslovil svoji místní nepříslušnost, a rozhodl, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena Okresnímu soudu v Hradci Králové jako soudu místně příslušnému. Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným usnesením změnil usnesení soudu prvního stupně, a to tak, že věc se postupuje Obvodnímu soudu pro Prahu 2. Ve zbývajícím rozsahu napadené usnesení potvrdil.
Po právní stránce soudy obou stupňů odkázaly na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1958/2014, dle nějž žalobce má právo zvolit si za místně příslušný soud v řízení o náhradě újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení vedle obecného soudu také soud, v jehož obvodu došlo ke skutečnosti, jež zakládá právo na náhradu újmy [srov. §87 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], možnost výběru je však omezena pouze na soudy, před kterými probíhalo řízení v prvním stupni. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a je proto hospodárnější, rychlejší a účinnější, aby řízení probíhalo „na místě samém“, tedy aby vzhledem k dostupnosti důkazního materiálu jednal a rozhodoval soud, v jehož obvodu došlo ke skutečnosti zakládající právo na náhradu škody. Odpovídá totiž účelu ustanovení §85 odst. 1 písm. b) o. s. ř., aby ve věci náhrady škody a nemajetkové újmy rozhodoval soud, kde konkrétní újma vznikla, a současně, aby tímto krokem bylo usnadněno dokazování v odškodňovacím řízení. Žalobcovy úvahy jsou tak chybné, když místní příslušnost na základě §87 odst. 1 písm. b) odvozuje od sídla odvolacího soudu (v tomto případě Vrchního soudu v Praze).
Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že dovolání spočívá na vyřešení otázky procesního práva, která má být dovolacím soudem vyřešena jinak, než jak ji vyřešil dovolací soud v usnesení sp. zn. 30 Cdo 1985/2014. Žalobce dále vymezuje přípustnosti dovolání tak, že rozhodnutí spočívá na řešení otázky, která nebyla doposud dovolacím soudem vyřešena. Touto otázkou je, zda soud prvního stupně může vyslovit svou místní nepříslušnost s tím, že místně příslušný není obecný soud žalovaného, ale soud, u něhož může být věc vedena jen na základě místní příslušnosti dané na výběr podle §87 o. s. ř. Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci. Uvedené usnesení Nejvyššího soudu dle dovolatele zcela popírá ustanovení §87 písm. b) o. s. ř. a distančnost deliktu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení nebo v průtazích řízení. Tento svůj závěr dovolatel v dovolání dále rozvíjí, přičemž odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Dále namítá, že byla porušena jeho základní práva na zákonného soudce a na spravedlivý proces. Navrhuje, aby napadené usnesení bylo dovolacím soudem zrušeno.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Nejvyšší soud předloženou otázku vyřešil v usnesení ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1958/2014 (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2325/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5751/2015, ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 2274/16), z čehož správně vycházely i soudy nižších stupňů. Ústavní stížnost směřující proti prvně citovanému usnesení Nejvyššího soudu byla usnesením Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. II ÚS 2237/15, jako zjevně neopodstatněná odmítnuta. Ústavní soud konstatoval, že sama „skutečnost, že Vrchní soud v Praze byl z důvodu zákonné úpravy povolán ve věci rozhodovat jako soud odvolací, a že i délka odvolacího řízení se obecně započítává při posuzování přiměřenosti celkové doby řízení a výše zadostiučinění, ještě neznamená, že by jen z tohoto důvodu měla být stěžovateli jeho volba místně příslušného soudu ještě více rozšířena tím, že by byla založena místní příslušnost dle sídla odvolacího soudu (či dokonce soudu dovolacího, pokud ve sporu rozhodoval), neboť takový výklad popírá shora naznačený smysl právní úpravy místní příslušnosti na výběr dané dle §87 odst. 1 písm. b) o. s. ř. V obvodu odvolacího soudu totiž těžiště sporu stěžovatele nespočívá. Z tohoto pohledu se jeví stěžovatelův odkaz na stanovisko Nejvyššího soudu, kterým byl dán návod k tomu, jak postupovat při posuzování přiměřenosti celkové doby řízení a při stanovení formy a výše přiměřeného zadostiučinění ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., jako nepřípadný.“
Jelikož soudní praxe Nejvyššího soudu je v řešení dané otázky již ustálena, přičemž dané řešení Ústavní soud protiústavním neshledal, není dán důvod pro to, aby se dovolací soud v posuzované věci odchýlil od výše uvedené judikatury Nejvyššího soudu, a tudíž ani pro to, aby podle §20 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, postoupil věc k rozhodnutí velkému senátu, který by se zabýval otázkou změny dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolací soud proto uzavírá, že dovolání je v této části nepřípustné.
Dovolání není přípustné ani v části, v níž dovolatel formuluje výše specifikovanou právní otázku, která doposud neměla být dovolacím soudem řešena, neboť napadené rozhodnutí na vyřešení této otázky nezávisí. Z ustanovení §237 o. s. ř. vyplývá, že základním předpokladem pro vymezení přípustnosti dovolání je mj. nutná formulace právní otázky, na jejímž vyřešení závisí rozhodnutí odvolacího soudu. Takový předpoklad však splněn nebyl, neboť odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že věc postoupil obecnému soudu žalované. Na vyřešení dané otázky tak záviselo rozhodnutí soudu prvního stupně, nikoliv rozhodnutí soudu odvolacího. Krom toho dovolatel v dovolání ani neuvedl, v čem spatřuje nesprávné právní posouzení této otázky, tudíž ve vztahu k dané otázce nevymezil dovolací důvod. Dovolání tak v této části trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a Nejvyššímu soudu nezbylo, než je odmítnout.
Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 11. 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu