ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.3238.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 3238/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně GRATO spol. s r.o., IČ 41033281, se sídlem v Mariánských Lázních, Palackého 796/57a, zastoupené Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 2097/10, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 31 C 222/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. dubna 2015, č. j. 21 Co 96/2015-85, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně ze dne 5. prosince 2014, č. j. 31 C 222/2014-53, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 8 401 238,30 Kč (výrok I) a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Uvedené částky se žalobkyně domáhala jako náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v paralelní existenci dvou právních předpisů, a to vyhlášky č. 177/1996 Sb. a č. 484/2000 Sb., upravujících přiznávání náhrady nákladů v občanském soudním řízení, a dále v nečinnosti Ústavního soudu, který včas vyhlášku č. 484/2000 Sb. nezrušil, když takovou možnost měl, ale učinil tak až po několika měsících.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2014 (viz čl. II a čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Z judikatury Nejvyššího soudu jednoznačně vyplývá, že obecné soudy nemohou přezkoumávat rozhodnutí Ústavního soudu a ani posuzovat postup Ústavního soudu v řízení o ústavních stížnostech a v ostatních speciálních řízeních svěřených k rozhodování Ústavnímu soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2015, sp. zn. 30 Cdo 1260/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 22. října 2015, sp. zn. II. ÚS 2794/15, nebo nález Ústavního soudu ze dne 19. září 2013, sp. zn. II. ÚS 179/13, uveřejněný pod číslem 166/2013 Sbírky nálezů a usn. Ústavního soudu).
Proto námitka žalobce, že se v daném případě Ústavní soud dopustil nesprávného úředního postupu ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, když zamítl ústavní stížnosti žalobce, odmítl jeho návrh na zrušení §3 bodů 1. až 4. vyhlášky č. 484/2000 Sb., a na zrušení ust. §202 odst. 2 o. s. ř., ačkoliv posléze vyhlášku č. 484/2000 Sb. zrušil pro její protiústavnost a nezákonnost, aniž by tento svůj názorový posun jakkoliv odůvodnil, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud uzavřel, že nesprávným úředním postupem není skutečnost, že Ústavní soud vyhlášku č. 484/2000 Sb. nezrušil už na podkladě žalobcovy stížnosti.
Ani námitka žalobce, který spatřuje nesprávný postup Ústavního soudu ve skutečnosti, že Ústavní soud nebyl schopen odvrátit nespravedlivé důsledky nejednotného rozhodování obecných soudů vůči žalobci, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá (srov. judikatura citovaná výše).
Námitka žalobce, že nesprávným úředním postupem je i nečinnost žalované, která byla zodpovědná za vznik situace, kdy vedle sebe pararelně existovaly dva její prováděcí předpisy, a to vyhláška č. 484/2000 Sb. a č. 177/1996 Sb., podle nichž mohlo být obecnými soudy rozhodováno o nákladech řízení, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud uzavřel, že vydání normativního právního aktu vládou České republiky není úředním postupem ve smyslu §13 OdpŠk, který by zakládal odpovědnost státu za škodu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2007, sp. zn. 25 Cdo 2064/2005, uveřejněný pod číslem 52/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Pokud se týká ostatních námitek (obecné soudy po novelizaci vyhlášky č. 484/2000 Sb. nerespektovaly přechodné ustanovení, rozhodovaly o náhradě nákladů soudního řízení nesprávně, žalovaná nebyla schopna v rámci své působnosti zajistit ani obecnou vynutitelnost jí novelizované vyhlášky č. 484/2000 Sb., žalobce má právo na úhradu nákladů za právní zastoupení advokátem, nejednalo se o zneužití práva za zastupování advokátem), pak ani tyto přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládají s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu, podle které postup, který se projeví ve vydaném rozhodnutí, není nesprávným úředním postupem, ale jedná se o následek rozhodnutí. Jestliže to nebylo pro nezákonnost zrušeno, nemůže odpovědnost státu založit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97).
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 20. ledna 2016
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu