ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.3255.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 3255/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Simona, v právní věci v právní věci žalobce P. Š. , zastoupeného JUDr. Václavem Peňázem, advokátem se sídlem v Brně, Pekařská 13, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 244.875,- Kč a 1.478.443,78 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 60/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. dubna 2015, č. j. 17 Co 88/2015-90, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se proti žalované domáhal zaplacení částky 300.000,- Kč jako nemajetkové újmy vzniklé v důsledku tvrzené nepřiměřené délky označeného řízení o výkon rozhodnutí, a dále zaplacení částky ve výši 1.178.443,78 Kč jako náhrady tvrzené majetkové újmy vzniklé v důsledku nepřiměřené délky téhož vykonávacího řízení podle §13 odst. 1 a §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb., (dále jen „OdpŠk“).
V průběhu prvoinstančního řízení – s ohledem na plnění ze strany žalované – vzal žalobce žalobu ohledně nemajetkové újmy zpět v částce 55.125,- Kč, na což Obvodní soud pro Prahu 2 (dále již „soud prvního stupně“) procesně reagoval vydáním usnesení, jímž řízení o zaplacení posledně uvedené částky zastavil.
Poté soud prvního stupně rozsudkem ze dne 29. října 2014, č. j. 20 C 60/2014-59, uložil žalované povinnost, aby zaplatila žalobci částku 55.125,- Kč z titulu nemajetkové újmy, ve zbytku žalobu zamítl, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání obou účastníků řízení Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 9. dubna 2015, č. j. 17 Co 88/2015-90, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ohledně částky 1.178.443,78 Kč potvrdil (výrok I.), ve vyhovujícím výroku I. ohledně částky 55.125,- Kč rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se i ohledně této částky žaloba zamítá (výrok II.), a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
Ohledně nemajetkové újmy se odvolací soud ztotožnil se závěry učiněnými soudem prvního stupně. Připomenul, že podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) platí, že při rozhodování o náhradě škody vzniklé nepřiměřeně dlouze vedeným řízením, není při přistoupení postoupení pohledávky důvodu přihlížet ve vztahu k postupníkovi k dosavadní době původního řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 3908/2009; všechna v tomto usnesení označená rozhodnutí dovolacího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz ).
Odvolací soud vycházel ze zjištění a učinil následující závěr, že žalobce (na nějž byla původně oprávněnou – CETO, s. r. o. postoupena vymáhaná pohledávka v předmětném řízení o výkon rozhodnutí prodejem předmětných nemovitostí) vstoupil do uvedeného řízení dne 17. února 2004, které bylo skončeno vydáním usnesení o rozvrhu, které nabylo právní moci dne 30. dubna 2013. Vykonávací řízení, v němž již jako oprávněný vystupoval žalobce, bylo ve vztahu k němu vedeno po dobu devíti let a dvou měsíců. Odvolací soud sice konstatoval, že tato doba je poměrně dlouhá, leč nemohla sama o sobě být důvodem ke vzniku tvrzené nemajetkové újmy žalobce, poněvadž bylo v daném případě nezbytné přihlédnout k dalším (právně významným) okolnostem.
Odvolací soud vycházel totiž ze zjištění, že smlouvu o postoupení pohledávky uzavřela společnost CETO, s. r. o. coby postupitelka, kterou zastupoval jako jednatel sám žalobce, s žalobcem coby postupníkem, a to dne 14. října 2003; žalobce tedy uzavřel předmětnou smlouvu sám se sebou. Z toho pak odvolací soud vyvodil, že žalobci bylo od počátku vykonávacího řízení známo, jaký je jeho průběh a jaká je vymahatelnost jeho pohledávky. Svůj návrh na vstup do vykonávacího řízení přitom žalobce uskutečnil dne 20. října 2003, tedy poté, kdy již dne 2. září 2003 byla soudu doručena přihláška Komerční banky, a. s., která přihlásila pohledávku ve vyšší hodnotě, než byla pohledávka vymáhaná původní oprávněnou společností, a jež tuto pohledávku měla zajištěnou zástavním právem váznoucím na předmětných nemovitostech.
Na základě těchto skutkových zjištění pak odvolací soud uzavřel, že žalobci žádný stav nejistoty v daném vykonávacím řízení vzniknout nemohl, neboť vstoupil do řízení v momentě, kdy mu již muselo být zřejmé, že pohledávka jeho společnosti nebude ve vykonávacím řízení uspokojena.
Odvolací soud dále uzavřel, že žalobci nesvědčí ani nárok na náhradu škody ve výši 1.1178.443,78 Kč. S odkazem na §13 odst. 1 OdpŠk a citovanou judikaturu dovolacího soudu ve věcech sp. zn. 21 Cdo 300/2001 a sp. zn. 25 Cdo 4510/2010, tento závěr odůvodnil tím, že „Vzhledem k tomu, že pohledávka Komerční banky byla vyšší a její zástavní právo k nemovitostem bylo zřízeno dříve, nežli právnímu předchůdci žalobce vznikla předmětná pohledávka, lze důvodně předpokládat, že ani při rychlém exekučním řízení by se žalobce jako oprávněný svého nároku nedomohl, neboť nebylo z čeho pohledávku uspokojit.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. a předpoklady přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že „dále uvedené otázky hmotného práva zatím nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny nebo byly řešeny rozdílně, než je vyřešili soudy nižších stupňů.“ Z obsahu dovolání pak vyplývá, že dovolatel považuje odvolacím soudem v napadeném rozhodnutí nesprávně vyřešené následující právní otázky:
1. „Otázka, jestli nárok na náhradu škody způsobenou průtahy v řízení přechází i na právní nástupce, zatím nebyla judikaturou Nejvyššího soudu ČR nikdy řešena.“
2. „Soud prvního stupně postupoval ve svém rozhodnutí proti ustálené judikatuře Nejvyššího soudu ČR, když špatně posoudil okamžik vzniku škody. Dle rozhodnutí soudu prvního stupně totiž škoda vznikla v okamžiku, kdy mělo být skončeno řízení o výkon rozhodnutí, nebýt neodůvodněných průtahů, což bylo předtím, než byla pohledávka postoupena žalobci. Žalobce má však za to, že tato úvaha je nesprávná a škoda vznikla teprve v okamžiku nabytí právní moci usnesení o rozdělení majetkové podstaty, tedy dne 30. 4. 2013.“
3. „Žalobce nesouhlasí s názorem, dle kterého nemá nárok na přiměřené zadostiučinění, neboť vstoupil do řízení v momentě, kdy mu již muselo být zřejmé, že pohledávka nebude uspokojena, a že (nárok) je problematický.“ Tuto tezi dovolatel ve svůj prospěch dále rozvádí, vycházeje z odlišného skutkového závěru, než ze kterého při meritorním rozhodování vycházel odvolací soud.
Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) zrušil dovoláním napadený rozsudek a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k podanému dovolání písemně nevyjádřila.
Jelikož v této dovolací věci nedošlo k jednomyslnému přijetí usnesení o odmítnutí dovolání žalobce ve smyslu §243c odst. 2 o. s. ř., Nejvyššímu soudu za této procesní situace nezbylo, než přistoupit k meritornímu rozhodnutí.
Nejvyšší soud poté dospěl k závěru, že dovolání žalobce není důvodné.
ad 1) Předmětná dovolací argumentace se upíná k rozhodnutí soudu prvního stupně, k němuž však podané dovolání nesměřuje. Přesto je vhodné k učiněné dovolací námitce uvést následující:
Odvolací soud správně reflektoval judikaturu dovolacího soudu (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. března 2013, sp. zn. 30 Cdo 2439/2013, in http://nsoud.cz ), podle které v případě singulární sukcese, kterou je postoupení pohledávky, není se zřetelem k charakteru změny pohledávky v osobě věřitele důvodu přičítat postupníkovi dosavadní dobu původního řízení, jež bylo vedeno nepřiměřenou dobu; je těžko představitelné, že by sukcesor sdílel s původním účastníkem újmu z dosavadní doby řízení vyplývající. Důsledek uvedený v §524 odst. 2 obč. zák., podle nějž s postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená, se zde neuplatní. Povinnost nahradit škodu vzniklou nepřiměřeně dlouze vedeným řízením při vymáhání pohledávky je následkem porušení povinnosti ze strany státu a potud je jeho samostatným závazkem a nikoliv povinností ze smlouvy o postoupení pohledávky.
Dovolatelem formulovaná právní otázka tudíž v rozhodovací praxi dovolacího soud byla již řešena.
ad 2) Rovněž ani v této části dovolání není vymezen právně relevantním způsobem předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Kromě toho nelze nepostřehnout, že dovolatel vychází z jiného skutkového základu, než ze kterého při rozhodování vycházel odvolací soud, jenž s ohledem na učiněná skutková zjištění konstatoval, že dovolatel měl již v okamžiku uzavření předmětné smlouvy z titulu své jednatelské funkce u postupitelky a původní oprávněné osoby, vědomost o výši Komerční bankou, a. s. uplatněné pohledávky v daném vykonávacím řízení, která převyšovala pohledávku dosavadní oprávněné společnosti, a jež byla – jak již shora bylo zreferováno – zajištěna zástavním právem na předmětných nemovitostech. Respektive, že (citováno z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) „mu již muselo být zřejmé, že pohledávka jeho firmy nebude v exekučním řízení uspokojena.“
Jestliže tedy v těchto skutkových okolnostech, jimiž je dovolací soud vázán, odvolací soud uzavřel, že za daného stavu dovolateli žádný stav nejistoty z vymahatelnosti pohledávky nemohl vzniknout, pak tento závěr má (logickou) oporu ve skutkovém stavu věci, který nelze na podkladě uplatněné dovolací argumentace revidovat.
ad 3) Tuto tezi dovolatel ve svůj prospěch rozvádí, vycházeje z odlišného skutkového závěru, než ze kterého při meritorním rozhodování vycházel odvolací soud. Již tato procesní okolnost vylučuje založení přípustnosti dovolání, neboť – jak již shora bylo vyloženo – v dovolacím řízení nelze skutková zjištění, z nichž při rozhodování vycházel odvolací soud, nijak revidovat, přičemž dovolatelem tvrzený nesoulad skutkových zjištění s obsahem spisu nelze považovat za právně relevantní vymezení předpokladu přípustnosti dovolání.
Nad rozsah shora uvedeného jeví se dovolacímu soudu za vhodné - k právní polemice dovolatele, jenž vychází z odlišného skutkového závěru, než odvolací soud - doplnit následující:
Podle §13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Podle odstavce 2 právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.
Pro dovození odpovědnosti státu za vznik nemajetkové újmy v souvislosti s nesprávným úředním postupem je třeba naplnění tří podmínek. Zaprvé, existence nesprávného úředního postupu, jímž je porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu a jeho činnosti, a to při takových úkonech, které jsou prováděny v rámci činnosti rozhodovací, avšak neodrazí se bezprostředně v obsahu vydaného rozhodnutí. Zadruhé, vznik újmy v nemajetkové sféře poškozené osoby, a zatřetí existence příčinné souvislosti mezi vydáním nezákonného rozhodnutí a vznikem nemajetkové újmy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, a navazující judikaturu dovolacího soudu odkazující na tento judikát).
Právě kauzální nexus, tj. ona pro založení daného odpovědnostního nároku příčinná souvislost, v daném případě absentuje, a to s ohledem na skutková zjištění, která učinil odvolací soud a jež jsou popsána v ad I. Jestliže dovolatel již před cesí pohledávky věděl anebo vědět mohl a měl, že předmětná pohledávka s přihlédnutím k výše ve vykonávacím řízení uplatněné pohledávky třetí oprávněné osoby zakládá závěr o reálné nevymahatelnosti postoupené pohledávky, pak při nemožnosti revidovat tento skutkový stav v dovolacím řízení, není možné zpochybnit věcnou správnost řešení této právní otázky odvolacím soudem. Jinými slovy řečeno, jestliže dovolatel dospívá k jinému právně kvalifikačnímu závěru a tedy polemizuje s právním posouzením věci odvolacím soudem, činí tak výhradně z jiného skutkového základu, než ze kterého rozhodoval odvolací soud; takové skutkové diskrepance ovšem – s ohledem na nynější procesní úpravu dovolacího řízení – nelze v dovolacím řízení verifikovat a učiněný výsledek promítat do případné korekce správnosti řešení dané právní otázky odvolacím soudem.
Z vyložených důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek odvolacího soudu je věcně správný; proto dovolání dovolatele podle §243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání žalobce bylo zamítnuto a žalované žádné (účelně vynaložené) náklady v tomto dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. ledna 2016
JUDr. Pavel V r c h a
předseda senátu