ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.3359.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 3359/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Františka Ištvánka, a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce L. K. , zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem v Ostravě, Poštovní č. 39/2, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR , identifikační číslo osoby 000 25 429, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská č. 427/16, o zaplacení nemajetkové újmy ve výši 116 667 Kč, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 33 C 39/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. dubna 2014 č. j. 11 Co 84/2014-88, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. dubna 2014, č. j. 11 Co 84/2014-88, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou dne 26. 3. 2012 u Okresního soudu v Ostravě domáhal zaplacení částky 116 667 Kč z titulu zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“). Vznik nemajetkové újmy spatřoval žalobce v tom, že proti němu bylo vedeno neúměrně dlouhé trestní řízení, neboť trestní stíhání s ním bylo zahájeno dne 5. 6. 2004, přičemž toto trestní řízení bylo meritorně skončeno až rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 4. 2011 sp. zn. 3 To 127/2010. Za jedinou adekvátní formu zadostiučinění považoval žalobce peněžité zadostiučinění ve výši 116 667 Kč, jehož přiznání však nebylo žalovanou shledáno v rámci předběžného projednání důvodným.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 14. 11. 2013 č. j. 33 C 39/2012-62, návrh žalobce na zaplacení částky 116 667 Kč zamítnul a současně rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že předmětné trestní řízení bylo složité jak po stránce skutkové, tak po stránce právní a v průběhu řízení bylo nutné pátrat po pobytu žalobce za účelem doručování písemností a provedení dalších úkonů. Na základě těchto skutečností došel soud prvního stupně k závěru, že v trestním řízení vedeném proti žalobci bylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě, a proto nebyl ze strany orgánů činných v trestním řízení shledán nesprávný úřední postup. Další nezbytnou podmínku pro přiznání náhrady nemajetkové újmy, a to vznik nemajetkové újmy na straně žalobce, posoudil soud prvního stupně z hlediska obecného vnímání důležitosti řízení a okolností na straně účastníka, protože žalobce v žalobě neuvedl, v čem konkrétně spatřuje vznik nemajetkové újmy. Vzhledem k tomu, že v předmětném trestním řízení byl žalobci uložen nepodmíněný trest odnětí svobody a v minulosti již byl opakovaně trestán, soud první stupně konstatoval, že žalobci nevznikla v souvislosti s délkou řízení nemajetková újma.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 8. 4. 2014 č. j. 11 Co 84/2014-88 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a současně rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odvolací soud došel k závěru, že žalobce se nemůže domáhat finančního zadostiučinění, neboť délka řízení mu byla kompenzována v podobě výrazného snížení trestu odnětí svobody, což považuje odvolací soud v posuzovaném případě za dostatečnou kompenzaci vzhledem k délce trestního řízení. Žalobce byl uznán vinným ze spáchání zločinu zkrácení daně dle ustanovení §240 odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, za který byl potrestán nepodmíněným trestem odnětí svobody v délce 3 a půl let, ačkoliv nejnižší trestní sazba za tento zločin je 5 let. Vrchní soud v Olomouci v rozsudku ze dne 26. 4. 2011 č. j. 3 To 127/2010-14518 výslovně uvedl, že ke snížení trestní sazby vedlo mimo jiné přihlédnutí k délce řízení a odstupu času od spáchané trestné činnosti.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Žalobce nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o tom, že v jeho případě lze snížení trestní sazby s přihlédnutím k délce řízení a odstupu času od spáchání trestné činnosti považovat za dostatečnou kompenzaci nemajetkové újmy, která mu vznikla neúměrnou délkou předmětného trestního řízení. Trestní soud totiž v rozsudku pouze obecně konstatoval, že snižuje trestní sazbu z důvodu délky trestního řízení a doby, která uplynula od spáchání trestné činnosti, aniž by uvedl konkrétní délku trestu, o kterou ukládaný trest snížil právě a výlučně pro délku řízení. Dle nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005 sp. zn. I. ÚS 554/2004, aby bylo možné považovat snížení trestu za dostatečnou kompenzaci nemajetkové újmy, musí trestní soud výslovně uvést, o kolik trest z tohoto důvodu snižuje. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před 1. 1. 2014 - posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "o. s. ř."), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Pro rozhodnutí soudů v projednávané věci bylo významné vyřešení právní otázky, za jakých podmínek představuje zmírnění trestu kompenzaci nepřiměřené délky trestního řízení ve smyslu §31a odst. 2 OdpŠk. Vzhledem k tomu, že při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobce je proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění přezkumu dovolacího soudu nepodléhá), že trestní stíhání bylo vůči žalobci zahájeno usnesením ze dne 5. 6. 2004. Žalobce byl stíhán spolu s dalšími 25 obviněnými pro více než 18 skutků a v řízení probíhalo rozsáhlé dokazování (výslechy svědků a obviněných na různých místech, znalecké posudky, odborné expertízy, překlady dokumentů). V průběhu trestního řízení bylo pátráno po pobytu žalobce, krátkou dobu byl žalobce stíhán jako uprchlý a opakovaně se objevovaly problémy s doručováním písemností žalobci. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 7. 2010 č. j. 36 T 3/2007-13394, byl žalobce odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 5 let. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací následně rozsudkem ze dne 26. 4. 2011 č. j. 3 To 127/2010-14518, trest změnil na nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 3 a půl let.
K možnosti uložení nižšího trestu jako jiné kompenzace nepřiměřené délky trestního řízení ve smyslu §31a odst. 2 OdpŠk se Nejvyšší soud vyjádřil ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod č. 58 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2011 v části V., když uvedl, že za jinou formu náhrady je možno považovat (v trestním řízení) zmírnění ukládaného trestu. To je však možné jen za podmínky, že takové zmírnění je navázáno právě na porušení práva na přiměřenou délku řízení. V rozsudku trestního soudu musí být výslovně uvedeno, že uložený trest je mírnější právě proto, že soud přihlédl k okolnosti nepřiměřeně dlouhého řízení, nebo to z něj musí alespoň nezpochybnitelně vyplývat. Musí z něj být též patrno, o jakou část byl trest zmírněn právě v důsledku přihlédnutí k nepřiměřené délce řízení. Podle Evropského soudu musí být toto zmírnění měřitelné a výslovné (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 15. 7. 1982, ve věci Eckle proti Německu , stížnost č. 8130/78, odst. 66), z rozsudku musí být patrno, k jakému konkrétnímu snížení trestu v důsledku nepřiměřeně dlouhého řízení soud přistoupil (k tomu srovnej rozhodnutí senátu druhé sekce ESLP o přijatelnosti stížnosti č. 48470/99, ze dne 20. 9. 2001, ve věci Jensen proti Dánsku).
S kompenzací nepřiměřené délky trestního řízení zmírněním trestu počítá také trestněprávní úprava. V §39 odst. 3 trestního zákoníku je uvedeno, že při stanovení druhu trestu a jeho výměry přihlédne soud mimo jiné také k délce trestního řízení, trvalo-li nepřiměřeně dlouhou dobu; při posouzení přiměřenosti délky trestního řízení soud přihlédne ke složitosti věci, k postupu orgánů činných v trestním řízení, k významu trestního řízení pro pachatele a k jeho jednání, kterým přispěl k průtahům v trestním řízení. Také z trestněprávní úpravy vyplývá, že aby bylo možné zmírnění trestu považovat za kompenzaci nepřiměřené délky trestního řízení ve smyslu §31a odst. 2 OdpŠk je nutné, aby trestní soud v souladu s ustanovením §39 odst. 3 trestního zákoníku v rozsudku výslovně uvedl, jaké úvahy jej vedly k závěru o nepřiměřenosti délky trestního řízení a v jaké míře z tohoto důvodu trest snížil.
Obecná úvaha odvolacího soudu o tom, že nepřiměřenou délku trestního řízení lze ve smyslu §31a odst. 2 OdpŠk nahradit i zohledněním újmy utrpěné poškozeným ve formě a výměře uloženého trestu, je tedy správná. Odvolací soud však nesprávně posoudil otázku, zda došlo v posuzovaném případě snížením trestu ke kompenzaci nepřiměřené délky trestního řízení.
Vrchní soud v Olomouci v rozsudku ze dne 26. 4. 2011 č. j. 3 To 127/2010-14518, pouze obecně konstatoval, že ke snížení trestní sazby jej vedlo mimo jiné přihlédnutí k délce řízení a odstupu času od spáchání trestné činnosti, aniž by v něm uvedl, v čem spatřuje nepřiměřenost délky trestního řízení a jaký podíl měla nepřiměřenost délky trestního řízení na snížení trestní sazby. Z odůvodnění trestního rozsudku je zřejmé, že délka řízení byla jednou z mnoha okolností, které vedly Vrchní soud v Olomouci ke snížení trestní sazby, nikoliv však okolností natolik významnou, aby trestní soud zmírněním trestu kompenzoval nepřiměřenou délku trestního řízení. Odvolací soud se proto měl stejně jako soud prvního stupně zaměřit na posouzení toho, zda bylo trestní řízení nepřiměřeně dlouhé a zda v příčinné souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení vznikla žalobci nemajetková újma.
Protože rozsudek odvolacího soudu není správný a protože nejsou splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu napadeného usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek podle ustanovení §243e odst. 1 o.s.ř. zrušil a věc podle ustanovení §243e odst. 2 věty první o.s.ř. vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Ostravě) k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst.1 a §243g odst.1 část věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. květen 2016
JUDr. Lubomír P t á č e k, Ph.D.
předseda senátu